V pondělí 9. května bude v kině Světozor od 20.45 k vidění oceňovaný polský dokument odehrávající se v ospalé rybářské vesnici na Kubě Casa Blanca. Citlivě natočený snímek v režii Aleksandry Maciuszek přibližuje ve striktně observačním duchu a s nebývalou autenticitou život mentálně retardovaného Vladimira, snažícího se zapadnout do zdejší rybářské komunity, a jeho stařičké matky. Snímek podpořený Institutem dokumentárního filmu o láskyplném vztahu dvou outsiderů, který je ale na hony vzdálen lacinému sentimentu a tradičním klišé, byl po zásluze oceněn na festivalech v Krakově, Minsku a Jihlavě, kde získal Cenu Silver Eye.
Po kulturně zaměřených studiích na Jagelonské univerzitě se Aleksandra Maciuszek rozhodla pro dokumentární režii a nutno říci, že si vybrala celkem netradiční destinaci – Kubu. Už během studií zde natočila v roce 2012 krátký dokument Previous Scenes (Escenas previas), který IDF ocenil o rok později Cenou Silver Eye. Ke konci studií na Escuela Internacional de Cine y Televisión de San Antonio de los Baños hledala námět pro svou závěrečnou práci a několikrát navštívila i malou rybářskou vesnici v havanském zálivu s názvem Casa Blanca. „Líbila se mi zdejší atmosféra. Jednoho dne jsem na ulici spatřila zvláštní dvojici matky se synem, která se držela na ruce, a vůbec nebylo jasné, kdo koho vede. Vypadali jak z jiného světa a už jen samotný pohled na ně mi přišel velmi silný a vysloveně „kinematografický“. Poprosila jsem tedy své přátele, aby mě jim představili a docela rychle se mi podařilo získat jejich důvěru. Začali jsme s nimi natáčet s vidinou krátkého absolventského filmu,“ svěřila se režisérka polskému serveru http://polishshorts.pl/. Na krátký film jí ale přišlo téma příliš komplikované, takže se ke svým postavám vrátila až po absolvování studií. Ve společnosti kameramana a zvukaře začala pozvolna dokumentovat život ústřední dvojice a zachycovat specifickou atmosféru ospalé rybářské vesnice.
Síla v jednoduchosti
Hned od prvních záběrů je zřejmé, že si autorka zvolila metodu čisté observace, do níž nezasahují žádné vysvětlující komentáře, efektní záběry oprýskané kubánské poetiky nebo mluvící hlavy jejich příbuzných a sousedů. Naprosto „neviditelná“ kamera Javiera Labradora Deulofeua divákovi po celou dobu servíruje citlivě komponované scény ze života 76leté Nelsey a jejího syna Vladimira postiženého Downovým syndromem. I když se Vladimir bojí moře jak čert kříže a do vody by ho nedostali ani párem volů, nejlépe se cítí ve společnosti zdejší rybářské komunity. Její členové ho napůl ze soucitu a napůl pro pobavení nechávají trávit čas mezi sebou a občas mu nalijí i trochu rumu, což Vladimir dokáže ocenit tanečními kreacemi v rytmu samby. Kromě tohoto poflakování se ale ze všech svých omezených sil snaží pečovat o matku, které pravidelně nosí obědy a v jejich jednopokojovém bytě jí svědomitě pomáhá s hygienou a základními domácími pracemi. Pokud se tedy nezapomene s rybáři, pak dochází k lehce tragikomickým momentům, kdy se sotva ploužící stařenka snaží najít svého „nezdárného“ syna, jemuž už ale táhne na čtyřicítku. Ani v těchto divácky vděčných momentech však tvůrci nesklouznou k sice mírně černému, ale přeci jen prvoplánovitému humoru. Stejně jako dokáží odolat pokušení ždímat z diváka emoce při intimnějších scénách láskyplné péče Vladimira o svou matku užitím jímavé hudby.
Tak blízko, tak daleko
„Chtěli jsme divákovi umožnit, aby se s hlavními postavami seznámil co nejblíže a mohl tak porozumět jejich emocím,“ říká polská dokumentaristka ohledně častého užití delších detailních záběrů na Nelseu či Vladimira, a dodává: „Nechtěli jsme, aby náš film připomínal studené, pseudo-objektivní pozorování „stáří“ a „abnormality“. Proto jsme zvolili blízké záběry.“ Ty však tvůrci občas velmi vhodně prokládají „provzdušňujícím“ kontrapunktem v podobě do dálky směřujících záběrů na havanskou zátoku posetou světly lodí či na rybářskou vesnici obývanou místní komunitou. I přes svou zdánlivou izolaci z důvodů fyzického (Nelsea) a psychického (Vladimir) handicapu jsou obě postavy její přirozenou součástí a tyto záběry zde tak mají své opodstatnění. Tvůrcům se také skvěle podařilo přiblížit svět dvou handicapovaných outsiderů, aniž by se ale jejich film dal zařadit do škatulky „filmy o postižených“. Naopak je zde řada momentů, kdy má divák pocit, že život Nelsey a Vladimira je v určitých ohledech vnitřně bohatší, jednodušší a upřímnější, než v případě „zdravých“ lidí. A to rozhodně není málo. V podobném duchu se vyjádřila i porota 55. ročníku Filmového festivalu v Krakově, která jako odůvodnění ceny za nejlepší středometrážní dokument na adresu Casa Blanca mimo jiné uvedla, že „scény mezi matkou a synem zůstanou v paměti diváka jako mimořádně intimní a silné momenty.“ A že to jde i bez citově vyděračských scén plných teskné hudby, o tom se můžete přesvědčit sami v rámci tradičních dokumentárních pondělků ve Světozoru. Na večer 9. května si tedy nic neplánujte a nechte se raději přenést do kubánské vesnice, kde plyne život svým vlastním, trochu pomalejším tempem. Při správném naladění si z české premiéry pozoruhodného polského dokumentu odnesete více, než byste čekali.