V pondělí 26. září v 18:30 se v pražském kině Světozor uskuteční každoroční Večer s českým dokumentem, organizovaný Institutem dokumentárního filmu společně s Czech Film Center. Návštěvníci akce, na níž je vstup zdarma, budou mít v rámci série krátkých prezentací ojedinělou příležitost seznámit se s osmi vznikajícími dokumentárními projekty přímo od jejich tvůrců. Jedním z nich bude dokumentarista a fotograf Jan Svatoš, který ve svém připravovaném snímku přibližuje příběh Martina a Osy Johnsonových, který fascinoval i E. Hemingwaye, Ch. Chaplina nebo členy britské královské rodiny. Příběh manželů Johnsonových vypráví o zrození filmové divočiny a o mizení jejího předobrazu. Je autentickým otiskem doby, kdy samotné filmování v Africe bylo nebezpečnější než šelmy nebo malárie a kdy fotografovat znamenalo riskovat, v lepším případě neúspěch, v horším život.
Kdy a jak jste se k příběhu Johnsonových poprvé dostal?
K příběhu Martina a Osy jsem se dostal poprvé v roce 2008 při studiu na FAMU – ve skriptech byla zmínka o dvou dokumentárních filmech jistého Martina Johnsona. Překvapil mě rok jejich vzniku, protože v té době se většina „afrických filmů“ natáčela ve studiích v USA nebo Evropě a za autentické se jen na oko vydávaly. Podrobným studiem dostupných materiálů jsem se dopátral až k Muzeu v Kansasu, jehož vedení s nadšením přivítalo možnost spolupráce. V roce 2010 jsme zorganizovali fotografickou expedici a natočili film Africa obscura. Dá se říci, že od té doby se mi v hlavě usadila myšlenka na samostatný film o těchto filmových průkopnících.
V čem se váš nový film nejvíce liší od toho předešlého?
Film Africa obscura byl více méně příběhem fotografie jako obrazového média. Zorganizoval jsem tehdy fotografickou expedici a odjel na sever Keni se starou analogovou technikou. Cílem bylo vyzkoušet si fotografovat v tehdejších podmínkách se všemi obtížemi. Naším cílem byla jakási fotografická katarze, navíc v opomíjených končinách vyprahlé severní Keni. Zatímco v Africa obscura jsme hledali konkrétní místa, kde Johnsonovi působili nebo která navštívili, ve filmu Archa světel a stínů se zaměřuji na jejich život i odkaz v širších souvislostech. Film se navíc odehrává na 5 světadílech, nejen v Africe. A na rozdíl od našeho filmového debutu se jedná o celovečerní dokument.
Byl o Johnsonových natočen kromě Africa Obscura ještě nějaký další dokument?
To je právě pozoruhodné, že jejich příběh nebyl filmově zpracován, dokonce ani v USA. V 90. letech o nich vznikla francouzská televizní reportáž a pak až náš film Africa obscura z roku 2010. Při bádání v knihovně Kongresu ve Washingtonu jsme zjistili, že Martinův hrubý a Hollywoodem nesestříhaný materiál není dokonce ani zdigitalizován. Na druhou stranu, Johnsonovi jsou jaksi latentně „přítomni“ v jiných filmech, jejichž tvůrce přímo či nepřímo inspirovali - všeobecně známé filmy o lvici Else, Flahertyho vůbec první dokument Nanuk, člověk primitivní, Indiana Jones nebo filmový Tarzan, v němž jako ilustrační záběry posloužily autentické záběry afrických zvířat natočené Martinem Johnsonem.
Proč podle vás stojí za to jejich dávný životní příběh v dnešní době vyprávět?
Přestože Johnsonovi žili v minulém století, s námi je spojuje mnoho současně velmi aktuálních témat. Jejich příběh je příběhem o vyvracení stereotypů, o lidské odvaze, o ochraně přírody, o respektu k jiným národům, ale také o oddaném manželském vztahu, o moci Hollywoodu a ironii osudu. Pro mne jako filmaře je samotné natáčení symbolické – podobně jako Johnsonovi i my jako tvůrci řešíme otázku, jak své filmy alternativně financovat.
Jak složité a jak drahé bylo získat archivní materiály?
Myslím, že zcela klíčová je spolupráce s pracovníky kansaského Safari muzea, s nimiž nás dnes poutá přátelství. Nominální cenu archivních materiálů takové kulturní hodnoty nelze ani vyčíslit. Konkrétní sumu neprozradím. Myslím ale, že zlomový byl právě rok 2010, kdy jsme uprostřed pralesa na hoře Marsabit našli místo, kde stávala temná komora Johnsových. To se nepodařilo ani expedici National Geographic.
Předpokládám, že shánění financí nebylo jednoduché.
Archu natáčíme od roku 2014. Od počátku jsem měl jasnou představu, jakou vizuální formou budu chtít film pojmout a jedinou možností, jak toho docílit, je být maximálně nezávislý. To s sebou samozřejmě neslo nároky na finance, které jsme sháněli v průběhu natáčení. Získali jsme podporu Státního fondu kinematografie, máme vlastní crowdfundingovou kampaň, navíc již druhým rokem jezdíme po ČR se speciálním zebřím stanem. Dnes jsem rád, že jsem se ještě před první klapkou v Los Angeles setkal s režisérem Wernerem Herzogem. U něj jsem pochopil, že absolutní tvůrčí svoboda stojí i za výrobní prodlevu. Že je dobré práci na filmu klidně přerušit, vydělat další peníze a pak se k němu vrátit.
Johnsonovi přinesli alternativu loveckému safari a stali se propagátory lovu beze zbraní, svými knihami a články vzdělávali tehdejší svět. Jak jsou dnes podle vás známí v zahraničí a jak u nás?
Spíše než o známosti se dá hovořit o míře zapomnění. Johnsonovi ve své době byli celebritami na stejné úrovni jako Charlie Chaplin nebo Jack London. Překvapilo mne, jak se na tvůrce, za kterými do Keni kdysi neváhala odjet i britská královská rodina, rychle zapomene. Dnes jejich archivní záběry oceňují v Keni, na Vanuatu či na malajském Borneu. Ve všech zmíněných státech je lidé obdivují za jejich nejstarší kinematografický záznam své země a svých předků.
V rámci 27 let, kdy natáčeli v Africe, mají řadu prvenství od prvních záběru Kilimandžára až po první fotografie horských goril a snahy napravit jejich pokřivený obraz v médiích. Kterého jejich prvenství si vy nejvíce vážíte?
Obdivuji jejich odvahu dívat se na zažité a přejaté představy novou optikou. Připustit si -mnohdy poprvé - mylný úhel pohledu. Fascinuje mne jejich invence, cílevědomost, technická zručnost i estetické cítění. V době, kdy přišel zvukový film a někteří režiséři kvůli vzniklým obtížím ukončili svoji kariéru, Martin jen dva roky po jeho vynálezu odjíždí do těch nejhorších možných podmínek konžského deštného pralesa s tou nejkomplikovanější možnou aparaturou, aby zachytil zvuk autentické Afriky.
Co vás osobně na jejich příběhu nejvíce zaujalo?
Když jsme v americkém archivu četli jejich deníkové záznamy, zaujala mne schopnost komunikovat s dalšími generacemi – mnoho myšlenek se obrací do blíže neurčité budoucnosti. Museli při práci domýšlet, co se s prostředím, v němž natáčeli, jednou stane. Počítají s diváky, s nimiž se nikdy nepotkají – to mne fascinuje. A pak také zjištění, že oba dva byli jen lidé z masa a kostí. Martin uměl nejen vyvracet mýty o „krvežíznivých“ lvech a gorilách, ale měl i schopnost otevřeně přiznat své chyby a na nic si nehrát.
Setkal jste se také s jejich příbuznými? Navazuje někdo z nich na jejich práci?
Johnsonovi zemřeli, aniž by měli potomky. To je také asi jeden z důvodů, proč je jejich příběh zapomenutý. Za to, že dnes existuje muzeum střežící jejich odkaz, vděčíme matce Osy Johnsonové, která jej založila v 60. letech minulého století. Natáčeli jsme s lidmi, kteří Johnsonovi zažili, poznali nebo se jejich tvorbou přímo inspirovali. Martinovy noční fotografie např. inspirovaly kapitána Roberta Obreina z Kenya Wildlife Service k revolučnímu systému monitorování posledních 78 nosorožců černých. Martinovy snímky malajského Sabahu zase posloužily k obnově budov zničených ve druhé světové válce při japonských náletech.
Měl byste nějaké doporučení pro zájemce o cestu za africkou divočinou v rámci „udržitelné turistiky“? Jak by se tam měli ideálně chovat?
Je to paradox – Johnsonovi kdysi prosadili fotografování na úkor intenzivního sportovního lovu, který v Africe neudržitelně praktikovala smetánka ze Západu. Dnes Afrika čelí opačnému problému, kterým je masový turismus. A fotoaparát v něm opět sehrává stěžejní roli. Mně osobně k jejich příběhu dovedl otřesný zážitek z mé první návštěvy Afriky v roce 2007. Tehdy jsem zažil frontu na levharta obklíčeného asi 15 automobily a viděl jsem „fotografy“, kteří jsou pro dobrou fotku schopni porušovat pravidla a ohrožovat zvířata. Dnes do Afriky jezdím především za přáteli, které mám i mezi domorodci. Spíme ve stanech, nocovali jsme i pod širákem a jezdíme na místa, kde je klid. A co bych radil lidem? Že někdy je lepší foťák odložit a jen se dívat nebo poslouchat. Ono momentální „ne-fotografování“ má na pořízení vytoužených snímků leckdy větší vliv než bezduché mačkání spouště.
Jaké máte s filmem plány po jeho dokončení?
Film vzniká v koprodukci s Českou televizí a měl by jít do tuzemské kino-distribuce. Rádi bychom pochopitelně, aby procestoval svět, zejména destinace, v nichž Johnsonovi kdysi točili. Připomeňme jen, že Martin byl vůbec první filmař, který v roce 1919 zorganizoval výpravu, kde promítal domorodcům jejich vlastní obraz, dávno před Jeanem Rouchem. Začátkem října ve spolupráci s FAMU a Safari muzeem v Kansasu otevíráme v galerii GAMU na Malostranském náměstí výstavu Zrození filmové divočiny. Bude to světová premiéra, neboť řada unikátních fotografií bude takto prezentována vůbec poprvé.
Co byste rád, aby si divák z vašeho snímku odnesl?
Těžko divákům vnucovat své pocity. Rád bych ale, aby se nám podařilo vytvořit cestu proti proudu času do doby, kdy neexistovalo wi-fi, mobilní telefony, kdy fotografování a filmování v Africe znamenalo riskovat, v lepším případě neúspěch, v horším i svůj život. V neposlední řadě vnímám práci na filmu i jako poselství – Martin s Osou totiž své záběry odkázali budoucím generacím. Chtěli, abychom měli možnost podívat se na jednu epochu lidských dějin s odstupem a s možností se zamyslet. A tuto možnost divák našeho filmu bude mít – co si z toho odnese, bude už jen na něm samotném.
