Už v pondělí 26.9. se v kině Světozor uskuteční Večer s českým dokumentem. Mezi osmi připravovanými českými dokumenty, které na akci od 18:30 v sérii krátkých prezentací představí jejich tvůrci, bude i snímek The Tap Tap - Postiženi muzikou. Režisér filmu Radovan Síbrt v něm přiblíží známou skupinu tělesně postižených studentů Jedličkova ústavu, kteří vyprodávají velké koncerty, cestují po světě a ukazují možnost, jak se postavit všem obtížím a bojovat s osudem.
Se skupinou The Tap Tap se znáte již delší dobu, spolupracujete s nimi např. na tradičním mikulášském představení či přenosu ze Státní Opery. Kdy a jak jste se ke skupině poprvé dostal?
Před více než 12 lety mě na koncert pozval jejich kapelník (a zakladatel skupiny) Šimon Ornest. Tehdy to bylo opravdu jen ťukání do bubínků, žádný velký hudební výkon. Ale i tak byli něčím přitažliví. Ta energie byla zvláštní a lákavá. Se Šimonem se známe v podstatě z dětství, takže když jsem začal studovat FAMU, začal jsem pro ně natáčet nějaké video upoutávky. A pak přišly videoklipy Řiditel autobusu a Konec světa. A produkce přenosů ze Státní Opery. Šimonovi se těžko odmítá. A mně se ani moc odmítat nechtělo, mám je rád.
Co vám přišlo na příběhu této mediálně již hodně „provařené“ kapely tak nosné, že jste se rozhodl pustit se o nich do celovečerního dokumentu?
Možná právě to, že jsou “mediálně provaření”, ale nikdo o nich nic bližšího neví. Vznikla celá řada reportáží, které ale nic zásadnějšího nevyprávějí. Pouze konstatují, že TTT existují. A ani já nevěděl, jak by takový film měl vypadat. Proto jsme o něm dlouho mluvili, ale neustále jej odkládali. Měli jsme zajímavé postavy plné humoru, působivé prostředí hudební kapely, ale chyběl nám klíč, to, jak vyprávět a především o čem. A to se nám teď snad podařilo zformulovat.
Členy kapely jste poznal během práce na filmu jistě dobře, kde se v nich podle vás bere schopnost dělat si ze sebe i svého postižení často až černohumornou legraci?
Všichni kolem si na něco neustále stěžují a kňourají. Oni ne. A přitom by na to vlastně měli právo. Místo toho berou život takový, jaký je: komplikovaný, ale přitom zábavný. Nabízí se jednoduchá interpretace: když se narodíte takto postižený, najednou vám všechny ty malichernosti kolem připadají zábavné.
Natáčet o lidech, s nimiž se dobře znáte, je na jedné straně jistě jednodušší, na druhé ale může být ošemetné. Co u vás převážilo?
Je to dost komplikované. Najednou vytváříte jiný vztah. Je to vztah, kdy něco potřebujete. A nahlížíte do intimních situací, které mohou být citlivé. A ještě je chcete ukazovat dál. Je to o důvěře, že nic z toho, co natočíte, nepoužijete tak, aby to někomu ublížilo. Ale ta hranice je samozřejmě velmi tenká.
Jaká je dramaturgie vašeho filmu?
Film o TTT je observační a zatím to vypadá, že ve filmu budou tři hlavní postavy a asi dvě až tři vedlejší postavy. Není možné točit o všech a o všem. Jen přesně vybrané postavy, jejichž “příběh” vypráví přesně to, co je téma filmu, můžete ve filmu exponovat. A to samé platí o událostech. Jen to, co posouvá příběh dopředu, rozehrává “vaše” témata. Myslet si, že pustíte kameru, někam ji namíříte a ty věci se nějak odehrají, je velký omyl laické veřejnosti. A bohužel i některých filmařů. A podle toho ty filmy pak vypadají. V českém kontextu pak nějak "fungují”, protože je ta “oběť" před kamerou dostatečně známá nebo je známý režisér a tak si nikdo nedovolí cokoliv říct. Jenže tyto filmy jsou naprosto nesrozumitelné za hranicemi. A my se všichni snažíme o to, aby film o The Tap Tap nezůstal jen v tom našem malém kontextu. A zatím se nám to snad daří, reakce zástupců zahraničních televizí a distributorů jsou pozitivní. A i proto se koproducentem filmu stalo HBO Europe. Ti opravdu nemají zájem produkovat lokální (v negativním významu) filmy.
Byl by podle vás možný jejich úspěch bez neustálého tlaku kapelníka Šimona Ornesta? Má podle vás jeho tvrdý přístup „velkou terapeutickou hodnotu“, jak sám říká v rozhovoru pro Český rozhlas?
On je skutečně hybatelem. A jen tak se zastavit nedá. Bez něj by kapela asi nebyla, ale bez jednotlivých členů taky ne. Takže obě strany (asi to není úplně šikovné a přesné rozdělení) se navzájem potřebují. Nechci hodnotit terapeutický přínos jeho metody. Nejsem k tomu nijak oprávněn. To musí hodnotit jiní. Já můžu mít nějaký pocit, ale to nemá s realitou nic společného. Ale to, že je jeho přístup často vnímán kontroverzně a vyvolává reakce a emoce, je pro film samozřejmě zajímavé a důležité.
V anotaci k připravovanému filmu zmiňujete pohled do zákulisí budování mediálního obrazu TTT. Setkal jste se i se snahou komerčních subjektů zviditelnit se na tomto projektu?
Když něco od někoho chceme, on může chtít něco od nás. To je docela pochopitelné. A Šimon je v tomto ohledu velmi pragmatický, někdy snad trochu moc. A to platí i pro komerční subjekty, které TTT podporují. Nedá se ale říct, že by někdo chtěl na TTT zásadněji parazitovat. Je to pro obě strany prospěšná symbióza, takže na tom nic špatného není. Alespoň v těch případech, ke kterým jsme se dostali. Ale i zde je ta hranice velmi tenká a záleží na osobní perspektivě. Ale nakonec tato dějová linka ve filmu nebude. Nebo bude pouze v pozadí, ne tak exponovaná, jak jsme si na začátku mysleli. Někdy prostě musíte zavrhnout něco, co v určité fázi považujete za zásadní. To není nic neobvyklého.
Co vás osobně na spolupráci s TTT stále baví a nejvíc naplňuje?
To vlastně nemám přesně zformulované. Prostě to tak je. Možná i proto, že mám rád černý humor. A především mám rád je.