ČESKÝ DOKUMENT

Vzestup rasistů: jak české dokumentární filmy zachycují chaos

8. 6. 2017

Autor: Mark Pickering, Marta Obršálová

Letošní festival v Karlových Varech uvede premiéru nového kontroverzního dokumentu Víta Klusáka, Svět podle Daliborka – fascinující odhalení upřímného neonacisty žijícího v České republice. Tento film – uvedený společností Hypermarket Film – odhaluje rasistické podsvětí, které se před zraky vítaných turistů ukrývá v České republice pod jejím povrchem.

Zatímco film je provokací o rase a vztazích, svým námětem nijak nešokuje. Podrážděný vzájemný vztah českého obyvatelstva s komunitou přistěhovalců byl v posledních letech široce dokumentován. Napětí mezi bílými „gádžy“ a černými „Cikány“ se v určitých kulturně smíšených ghettech vyostřilo, zároveň se nadále pokoušejí přecházet české hranice uprchlíci, v důsledku čehož se prudce vzmáhá radikální inkarnace národní identity.

Toto zneklidňující, ale pro české tvůrce dokumentárních filmů zralé téma vyústilo v neuvěřitelné kusy českého filmu. Klusákův předchozí projekt Život a smrt v Tanvaldu prozkoumal smrt mladého Roma a její rozčilené, nacionalistické dozvuky; snímek Výchova k válce režisérky Adély Komrzý ukázal, jak skutečná může být válka proti islámu a jak byl v přípravě na takový případ uspořádán vojenský výcvik. A dokumentární fikce Budovatelé říše režiséra Andrana Abramjana, který právě přichází do kin, sleduje, jak se emoce lidí vyrovnávají s přistěhovalectvím a islámským terorismem.

Nejpozoruhodnějším faktorem všech těchto dokumentů je množství podob, v nichž je rasismus očividný. Nositeli nenávisti a zastrašování bývají obvykle mladí bílí skinheadi s baseballovými pálkami, ale nejvíce jedu v sobě často nosí starší občané – tento rys zkušeně zachytil Tomáš Kratochvíl v překvapivém dokumentu z roku 2015, Češi proti Čechům.

„Hodila bych na ně granát, protože se množí jako králíci,“ říká žena z Ostravy o romské komunitě. „Víte, co měl Hitler udělat? Nechat být na pokoji Židy a postřílet Cikány. Je jich až moc.“

Kratochvílův dokument, ve kterém stráví měsíce v romském ghettu, zkoumá rostoucí napětí mezi romskými a neromskými občany České republiky. Toto napětí se projevuje při četných demonstracích – neonacistických i pro-romských – a také prostřednictvím angažovanosti organizací, jako je Dělnická strana v Duchcově.

Vyparádění v nápadných bundách a se vzduchovými pistolemi v rukách hlídají členové této protiromské skupiny ve stylu sousedských hlídek noční ulice ve snaze „udržet ty hajzly opodál ". Spoluzakladatel této skupiny Jindřich Svoboda říká romskému aktivistovi a sympatizantovi Mírovi Brožovi, že doufá, že ho i s jeho bílou přítelkyní „cikáni zmlátí“, aby Brož změnil názor – a jeho pořízkovitý přítel dodá: „Aspoň si začnou a my je budeme moct všechny zabít."

Nejvíce znepokojujícím aspektem dokumentárního filmu není bojovnost rasistů nebo dokonce nenávistná řeč, ale skutečnost, že Svoboda je nakonec zvolen do městské rady. Tato skutečnost, která film Češi proti Čechům uzavírá, je mrazivou ozvěnou úvodu dokumentu, ve kterém Miroslav Sládek, člen českého parlamentu na konci 90. let, pronáší ke svým voličům, že „Cikáni by měli být trestně odpovědní již od narození, protože to je jejich největší zločin.“

Vliv rasismu – nebo přinejmenším xenofobie – na českou politiku vyzdvihla také Zuzana Piussi v letošním skvělém snímku Český Alláh. Dokument natáčený po dobu dvou let sleduje vývoj protimuslimského hnutí Blok proti islámu, postavený do kontrastu s úsilím pražských dobrovolnických organizací pomáhajících uprchlíkům s jejich ubytováním a usazením.

Blok proti islámu, v jehož čele stojí nenávistná figurka Martin Konvička, doufal, že snadno získá podporu českého obyvatelstva – jeho image výrazně posílila pozvánka prezidenta Miloše Zemana k spoluúčinkování na oslavách výročí sametové revoluce. Blok proti islámu spojil síly s organizací Úsvit – Národní koalice, která se staví proti „sluníčkářům, podle kterých islám není zlo“. Tato dvě uskupení si zvolila odpor vůči islámu za ústřední bod svého programu, což názorně dokládá i jejich logo s červeně přeškrtnutou siluetou mešity.

Nicméně při vytváření této koalice se strana brzy ideologicky rozštěpila. Radikální anti-muslimové křičeli, že přistěhovalci jsou „nebezpečné bakterie“, které „se přisají na tělo jako pijavice a celé je oslabují“. Jiní aktivisté, jako například Eva Hrndová z organizace Naštvané matky, trvají na tom, že „zdrojem veškerého zla je islám“, a prohlašují, že i ona a ostatní členové jednají v zájmu humanity.

V dokumentu se tomu dobrovolníci pomáhající uprchlíkům většinou jen vysmívají. Kromě jednoho podezřelého rasového útoku proti jedné z muslimských skupin, který policie „zametla pod koberec“, jsou na předsudcích založené snahy protimuslimských aktivistů poměrně bezzubé.

Ukázkovým příkladem je závěrečná scéna. Propagační kousek, který Konvičkovi přinesl celosvětové opovržení ze strany tisku, jej ukazuje na tanku s dlouhým muslimským plnovousem, falešným kulometem a v doprovodu jednoho velblouda, jak na pražském Staroměstském náměstí křičí „Alláh akbar“. Navzdory tomu, že si někteří turisté mysleli, že tato maškaráda je skutečný teroristický útok, šlo jen o směšné divadlo, jež naštěstí odhalilo neschopnost Konvičky a Bloku proti islámu být vážnou politickou silou.

Rasismus ve fotbale je dalším temným zákoutím evropské kultury, na které si český dokumentární film nedávno posvítil. Minulý rok odhalil snímek FC Roma v režii Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara vážnou situaci v jedné nižší fotbalové soutěži, která je brutálním faulem vůči kampani UEFA „Řekni ne rasismu“.

Dokument, který pojednává o týmu Romů v Děčíně, podrobně popisuje obtížný vztah tohoto mužstva s ostatními kluby, které se v řadě případů rozhodly raději kontumačně ztratit body a zaplatit pokutu, než aby proti němu nastoupily. Základní rasismus vůči romské komunitě – částečně vyvolaný pocitem nespravedlnosti ve vztahu k údajným nesrovnalostem v oblasti sociálních výhod, znechucení v určitých problémech společenského řádu a strachu ze společenství, které mnozí neromští Češi ani neznají, ani mu nejsou ochotni porozumět – je patrný ve sportovním systému země, u hráčů i fanoušků.

„Češi vyrůstají jako rasisté,“ říká brankář FC Děčín Pat. „Narodí se, zabalí je do zavinovačky a v ní už je svastika.“ Zatímco jde samozřejmě o hrubé zobecnění, režisérka filmu FC Roma Kohoutová říká, že v něm bohužel vězí určitá pravda. „Rasismus je v České republice problém," uvedla pro časopis VICE. „I když je někdy diskrétní, může to být velmi nebezpečné. Většina lidí říká: Nejsme rasisté, prostě nemáme rádi Cikány. Říkají, že nechtějí žít blízko nich nebo nechtějí, aby jejich děti chodily do stejné školy… Často dokonce ani nevědí proč.“

Když vezmeme v úvahu pohled režisérky Kohoutové – a při pohledu na všechny uvedené dokumenty jako celek – je zřejmé, že rasové problémy v České republice zdaleka nejsou přímočaré. Nenávistná řeč, předsudky a rasová nespokojenost nejsou výsledkem historických křivd, nýbrž jsou poháněny frustracemi z životních potíží a bezpochyby ze strachu. Protagonista Světa podle Daliborka je toho vynikajícím příkladem, říká Vít Klusák. Hlavním katalyzátorem jeho rasové nenávisti jsou jeho frustrace ze života a vztahů. Dalibor, podobně jako mnoho českých občanů, je frustrovaný a rozzlobený, a když tento hněv nemůže vybít jinak, zaměří jej prostě na ty, kteří jsou kolem něj jiní.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace