Ve dnech od 23. – 28. října proběhlo druhé ze tří setkání mezinárodního workshopu Ex Oriente Film. Jubilejní 15. ročník nabídl návštěvníkům MFDF Ji.hlava bohatý doprovodný program. Mezi pozvanými hosty byl i mladý ruský režisér Dmitrii Kalashnikov, který představil svůj poslední dokument The Road Movie, sestavený z nalezených záběrů, natočených ruskými řidiči pomocí kamer umístěných na palubní desce jejich vozu. Využili jsme této příležitosti a zeptali jsme se Dmitrije na několik otázek.
Studoval jste napřed na právnické fakultě a teprve později na Filmové a televizní univerzitě v Petrohradu. Jak jste se k filmařině dostal?
Žil jsem v Archangelsku v severním Rusku a po maturitě jsem nastoupil na univerzitu, abych studoval práva. Ve skutečnosti jsem chtěl studovat historii, ale tam jsem se nedostal. Každopádně během prvních dvou let bylo docela zajímavé dozvědět se různé věci o právu a o politickém systému v Rusku, ale pak jsem si uvědomil, že právníkem ani soudcem ani součástí policejního systému být nechci. Pro mě to prostě nebylo zajímavé. Cítil jsem, že nejsem zrovna člověk, který by v tomto systému mohl fungovat.
Takže jsem se na chvíli zamyslel, čím chci být, a rozhodl jsem se, že je docela zábavné být filmařem. Takže jsem začal sledovat různé umělecké filmy, koupil jsem si malou digitální kameru a zkoušel jsem, co s ní můžu dělat.
Nechtěl jsem znepokojovat ostatní v rodině, kteří si mysleli, že potřebuji mít na prvním místě vysokoškolské vzdělání. Takže jsem práva absolvoval a teprve poté jsem se přestěhoval do Petrohradu, abych studoval na Filmové a televizní univerzitě.
Myslíte si, že tyto dvě oblasti mají něco společného? Pomáhá vám nějak znalost zákonů při natáčení filmu?
Řekl bych, že mám velmi krátkodobou paměť a sotva si pamatuji, co jsem na právech studoval. Určitě mě to ovlivnilo, ale obávám se, že nejsem schopen zjistit, jak přesně. Přemýšlím o jednom projektu, který je tematicky spojen s ruským soudním systémem. Možná to bude dobrá příležitost k tomu, abych zbývající znalosti práva využil.
Jak člověk dostane nápad natočit film jako The Road Movie?
Bylo několik důvodů, proč jsem na tomto filmu začal pracovat.
Jednou jsem hledal cosi na internetu a našel jsem epizodu zaznamenanou palubní kamerou, která mě zaujala. Byla to dopravní nehoda v zimě – dvě auta se ošklivě srazila právě před autem s palubní kamerou. Dál se dlouho nic nedělo – lidé chodili před kamerou sem a tam a nebylo jasné, jestli jsou všichni v těch autech živí. Během celé epizody však jedna žena a její matka mluvily a celou situaci komentovaly. A to, co říkaly, se pro mě stávalo realitou. Matka řekla, že z auta vytáhli starého muže a přikryli ho prostěradlem. Řekla, že je mrtvý. A v té chvíli pro mě zemřel. Ale za minutu její dcera řekla, že je naživu a lidé mu jen položili prostěradlo pod hlavu. A pro mě v tu chvíli zase oživl. Byl jsem tímto účinkem nadšený. Napětí této epizody bylo velice intenzivní. Vůbec si nejsem jistý, zda jsem něco takového viděl někdy předtím. Myslím tím, že tento druh videozáznamů jsem viděl, na internetu je jich spousta, ale tehdy jsem si uvědomil, že tato videa nejsou jen veselá nebo zábavná. Mají jedinečné vlastnosti ve smyslu dokumentárního filmu. Představují čistý koncept nezúčastněného pozorovatele. Nikdo neovládá kameru. Není tu žádný kameraman, žádný režisér. Všechno se děje čistou náhodou, i když někdy to vypadá jako vytvořené mistrovské dílo. A když máte tuto myšlenku na paměti a sledujete všechna tato videa, získáváte na celou věc další úhel pohledu. Navíc mě fascinuje, jak v těchto videích pracují obraz a zvuk. Není to jako běžně v kině. Vidíme, co se děje mimo auto, a slyšíme lidi mimo záběr (řidiče a cestující). Takže video a zvuk tu žijí téměř odděleně a podle mého názoru to má obrovský efekt. Ale myslím, že bych nikdy nepřišel s nápadem použít videa z internetu k vytvoření filmu, kdybych neviděl některé ze snímků Dominica Gagnona (většinou sestříhané z videí na YouTube). Myslím, že jeho práce mi otevřela nové perspektivy.
Odkud jste čerpal veškerý materiál pro svůj film?
Jen jsem hledal na internetu. Je plný úžasných věcí. Je tam spousta odpadu, ale občas také skutečné perly. Nejdřív jsem si myslel, že možná budu muset něco přehrát nebo natočit některé epizody, ale časem mi bylo jasné, že nebudu schopen udělat nic lepšího, než co už existuje. A také by takový malý podvod mohl zničit celou „realitu“ toho, co se děje v ostatních epizodách. Alespoň já to tak vnímám.
Jak dlouhou dobu vám zabralo hledání videí a jejich sestříhání?
Dělal jsem tento dokument asi rok – jen jsem hledal materiál a upravoval ho. Většinou byly tyto dva procesy úzce spojeny. A až do samého konce střihu jsem hledal nové materiály. Ale v určitém okamžiku jsem si řekl: „Už dost, jinak tenhle film nikdy nedokončíš.“
Měl jste nějaký scénář, než jste film začal stříhat?
Ne, scénář jsem neměl žádný. Celý tenhle postup byl pro mne trochu experiment. Nejdřív jsem chtěl sdílet s ostatními skvělé věci, které jsem našel. Ale pak jsem začal hledat formu, strukturu. Nejdůležitější věcí na této práci pro mne bylo nezničit „čistotu“ materiálu, proto jsem se rozhodl, že z něho nebudou skládat žádné vyprávění, ani zasahovat do jednotlivých epizod. Snažil jsem se více pracovat s emocemi, které tato videa vyvolávají, snažil jsem se diváka přes všechna tato zvláštní videa, která se nacházejí na hraně zábavy a tragiky, spíše provést. Snažil jsem se ostatním lidem ukázat, jaké úžasné věci jsem v tomto materiálu viděl.
Zamýšlel jste natočit film pro mezinárodní publikum? Bylo od začátku vaším cílem ukázat prostřednictvím svého filmu ruskou mentalitu?
Ano, do určité míry.
Viděl jsem několik dílů amerického televizního pořadu Late Night, kde se diskutovalo o ruských videích natočených palubní kamerou. Myslím, že to bylo poté, co v roce 2013 dopadl u Čeljabinsku meteorit. A tam jsem se dozvěděl, že například americké publikum má taková „šílená ruská“ videa rádo.
Ale ve skutečnosti jsem na publikum v širším smyslu během střihu příliš nemyslel. Myslím tím, že jsem sice přemýšlel o tom, jak vést emoce člověka, který tento film bude sledovat, ale nemyslel jsem na konkrétní publikum. Ani jsem si nebyl jistý, že film bude pro široké publikum zajímavý.
Když jsem pracoval s materiálem, který byl natočen v Rusku a ruskými lidmi, myslel jsem si, že to může být jakýsi kolektivní portrét mé země. Uvědomil jsem si, že nejzajímavější a nejdůležitější věc pro mě není to, co se děje na silnici, ale jak na to reagují lidé za kamerou. Docela mě překvapilo, že v šílené, absurdní a tragické situaci jsou lidé celkem klidní. Vypadá to, že se mohou čemukoliv přizpůsobit a snažit se žít v nových podmínkách. Nejsem si jistý, zda se nejedná o zvláštní rys ruského charakteru. Možná ne. V tomto smyslu předpokládám, že videokamery na palubní desce mohou být opravdu zajímavé pro antropology a možná i pro sociology. Bylo by skvělé analyzovat videa z kamer v autech z jiných částí světa, ale bohužel palubní kamery se většinou používají v Rusku a dalších post-sovětských zemích, nikoli v celosvětovém měřítku.
Váš film The Road Movie má velký mezinárodní úspěch – je dokonce distribuován v USA. Jak to vnímáte? Reaguje publikum v Rusku odlišně než publikum zahraniční?
The Road Movie půjde v USA do distribuce počátkem roku 2018. A doufám, že se bude promítat v kinech i v dalších zemích.
Myslím, že film je docela úspěšný díky materiálu, který jsem použil. Je zábavný a zároveň šokující. Vyvolává v divácích celou škálu pocitů. Možná je zde důležitá také kombinace kina a videa z YouTube. Podle mého názoru je tento film lepší sledovat v kině, kde vyvolává daleko intenzivnější pocity.
Film byl prezentován na různých festivalech po celém světě a myslím, že reakce publika byla na všech místech poměrně stejná.
Rusky mluvící publikum bude možná film sledovat trochu odlišně, protože některé věci se ztratily v překladu, ale myslím, že ten rozdíl není příliš významný. Věřím, že hlavní rozdíl spočívá v tom, že se diváci v Rusku budou na film dívat jako na určitý autoportrét, zatímco na mezinárodní scéně to bude spíš trochu exotická záležitost. Myslím si však, že tento film se zabývá univerzálními tématy a emocemi, a proto může dobře fungovat v jakékoli zemi.
V minulosti jste také absolvoval Akademii IDFA. Letos jste v Jihlavě sdílel své zkušenosti s dalšími filmaři naopak jako učitel. Jak se vám líbilo?
Bylo to velmi vzrušující a zároveň jsem byl opravdu nervózní. Když jsem dostal pozvánku, abych přednášel, nebo jak raději říkám, abych se zúčastnil této široké diskuze, myslel jsem si, že je to asi omyl. Byla to moje první podobná zkušenost a moc se mi to líbilo.
