EX ORIENTE FILM

Rozhovor

Dokumentaristé milují sdílení

14. 7. 2014

Autor: Filip Šebek

Mezi hlavními tutory týdenního workshopu Ex Oriente Film 2014 v chorvatské Rijece bude i zkušený litevský dokumentarista, člen Evropské filmové akademie a European Documentary Network, Audrius Stonys. Autor úspěšných a na světových festivalech ceněných dokumentů je jediným Litevcem, který získal od Evropské filmové akademie ocenění Felix za nejlepší evropský dokumentární film roku (1992). „Vždy mě potěší, kdy někdo využije mých zkušeností nebo mého vidění kinematografie,“ říká oceňovaný filmový tvůrce ohledně nadcházejícího workshopu v Rijece.

Na blížící se workshop Ex Oriente Film naši chorvatští partneři vybrali do projektu REFINERI připravované snímky, které překračují hranice „typického“ dokumentu směrem k hybridním filmům a vizuálnímu umění. V této souvislosti bych se rád zeptal na váš názor ohledně využívání hraných a stylizovaných prvků v dokumentárním žánru.
Z mého pohledu není důležitou otázkou „jak“ film vznikl, ale „proč“. Smysl umění je v dosahování nedosažitelné Pravdy. Anebo přesněji řečeno v přiblížení se této Pravdě. My filmaři si k tomu vybíráme různé cesty. V pozici diváka se ale nestarám o to, jaká cesta byla vybrána, pro mě je důležité, abych cítil tu magickou blízkost Pravdy. V dokumentárním filmu je možné lhát úplně stejně jako v hraném. Když se dokumentarista rozhodne, že cítí povinnost nasytit diváky informacemi, klouže po povrchu reality. A tam se nachází všechny možné lži. Opravdu si myslím, že každá metoda, která pomůže k dosažení vnitřní Pravdy, je dobrá.

Během mé práce při předvýběru dokumentárních snímků pro MFF Karlovy Vary vidím každoročně v průběhu jara stovky dokumentů a často jsem zklamán velkým počtem tvůrců, kteří se zaměřují hlavně na obsahovou stránku filmu a na jeho umělecké ztvárnění téměř rezignují. Myslíte si, že je možné dokumentaristu naučit umělecky laděnému způsobu natáčení a střihu anebo se musí s podobnou schopností už narodit?
Dokumentární žánr v současnosti žije pod obrovským tlakem trhu. Zpráva, která zaznívá ze spousty různých akcí a fór, zní: „Nezajímáme se o váš úhel pohledu, dejte nám příběh, téma.“ Takže filmař více než kdy dříve potřebuje odvahu k natočení osobního, uměleckého filmu. Je to také o důvěře. Jako umělec chci věřit, že v publiku jsou stále ještě lidé, kteří dokážou přemýšlet a cítit, kteří nechodí do kina jen zabít čas, ale najít odpovědi na existenciální otázky. Pokud je tato moje víra správná, pak kinematografie ještě žije, pokud ne, pak už pro nás filmaře nemá smysl točit filmy.

Souhlasíte, že při natáčení dokumentů nelze být objektivní? Měla by vůbec objektivita v dokumentárním žánru být tak důležitá?
Nechme objektivitu na novinách! Nebo na skrytých kamerách na benzínkách! Každý umělecký pohyb směrem k podstatě je naprosto subjektivní. Umění se zrodilo z potřeby sdílet ne nějaké objektivní informace, ale subjektivní pocity, myšlenky, obavy a radosti. Termín „objektivní realita“ je pro mě synonymem „lži“.

Jaká je v současnosti ve vaší zemi situace na dokumentárním poli? U nás v posledních osmi až deseti letech probíhá menší boom ohledně dokumentárních snímků, řada z nich se promítá v kinech a některé mají i slušnou návštěvnost. Máte podobnou zkušenost anebo je u vás možné užít si dokumenty jen v televizi?
Jsem rád, že žiju v zemi, která stále považuje dokumentární tvorbu za umění. Z velké míry je to zásluhou generace litevských dokumentaristů ze 60. a 70. let. Henrikas Sablevicius, Robertas Verba, Rimtautas Silinis a další patřili mezi tvůrce, kterým se podařilo v oceánu sovětské lži vytvořit malý ostrov vnitřní pravdy. Od té doby má litevský dokumentární film ustálenou diváckou základnu, která se těší, až se na plátně objeví další snímek. Asi nemůžeme soutěžit s komerčními trháky, ale já jsem vždy stál v opozici proti tvrzení, že Umění je možné změřit penězi, počtem prodaných vstupenek a dalšími matematickými metodami.

Jak složité je v Litvě získat peníze na natočení dokumentu? Máte silnou podporu ze strany státu, potažmo ministerstva kultury?
Částečně jsem na to už odpověděl. Stále máme silnou podporu od ministerstva kultury a Národního filmového centra. A stále není jednoduché točit filmy. Neznám ale žádnou zemi, kde by to bylo snadné. Myslím, že je zcela správné muset pokaždé dokazovat, že vaše přání natočit film je založeno na morální a existenciální volbě. Pokud ne, tyto peníze by mohly a měly být využity kdekoli jinde, kde je jich více zapotřebí.

Během let jsem zjistil, že pro řadu dokumentárních tvůrců je velmi citlivým tématem, když se jich zeptám, zda platili svým postavám. Někteří z nich o tom nechtějí vůbec mluvit, ale jiní mi říkali, že svým postavám samozřejmě platí už jen za čas, který s nimi tráví. Jaký je váš názor a platil jste něco např. hlavní postavě vašeho snímku Ramin?
Ne, nikdy jsem svým postavám nic neplatil. Zároveň ale úplně rozumím filmařům, kteří to dělají. Kdybych svým postavám platil, nikdy bych nevěděl, zda se se mnou baví a nechávají mě nahlédnout do svých životů, protože mně důvěřují anebo protože jim platím. Je to jako kupovat si lásku. A všichni víme, jak se to ve skutečnosti jmenuje…

Ještě k Raminovi. Tento film byl velmi úspěšný na řadě světových festivalů, ale zajímalo by mě, zda byl také k vidění v kinech v Litvě či Gruzii, kde se odehrává?
Ano, film cestoval hodně a byl promítán i v Litvě, Lotyšsku a Gruzii. A stále ještě cestuje. V červenci se bude promítat na filmovém festivalu Parnu v Estonsku. Přitom hlavní postava filmu Ramin Lomsadze nikdy moc necestoval. V současnosti žije v malém domku v Kvareli a jeho jediná cesta vede do místního obchodu a zpět. Jeho obraz ale cestuje po celém světě. To je jeden ze zázraků kinematografie.

S vaším snímkem Ramin jste se zúčastnil několika akcí Institutu dokumentárního filmu. Která z nich mu nejvíce pomohla?
Byl to workshop Ex Oriente Film zaměřený na ještě nedokončené snímky. Film byl v té době ve fázi střihu. Workshop byl pro nás nadmíru důležitý a pro film bezesporu velmi užitečný. Setkali jsme se zde s trojicí vynikajících střihačů, kteří pozorně shlédli a zanalyzovali hrubý sestřih. Jednou z té trojice byla Tonička Janková. Mám hluboký respekt k její profesionální práci a navíc je úžasným člověkem. Její rady a podpora nám pomohly film dokončit.

Z jakého důvodu jste se rozhodl být jedním z tutorů na workshopu Ex Oriente Film v Rijece a co očekáváte od setkání s mladými filmaři?
Podle mě je kinematografie o sdílení. Jste naživu, dokud máte naléhavou potřebu sdílet krásu a komplikovanost tohoto světa. Pokud bych mohl být užitečný tím, že někdo využije mých zkušeností nebo mého vidění kinematografie, vždy mě potěší, když je můžu předat. Myslím si, že profesionální svět dokumentaristů je mnohem otevřenější a přátelštější než svět hraného filmu. Milujeme sdílení.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace