Sekce Česká radost jihlavského festivalu každý rok v jistém ohledu uzavírá celoroční přehlídku nových českých dokumentů. Kromě toho, že nabízí průřez přístupy a tématy blízkými českým tvůrcům, představuje coby kulminační bod vhodnou záminku k ohlédnutí za domácími dokumenty uvedenými do kin v předchozích měsících.
Novinkou letošní České radosti jsou filmy natočené sice v české (ko)produkci, ale nikoliv českými tvůrci, např. Králové Šumavy Krise Kellyho, Sólo Artemia Benkiho či Skutok sa stal Barbory Berezňákové. Také tímto způsobem se český dokument může ještě víc otevřít světu. Pokračuje tak snaha konfrontovat, ať otevřeně či pouze implicitně, zdejší politickou a společenskou situaci s materiálním a myšlenkovým světem za hranicemi Česka.
loňském ročníku tento trend z českých filmů reprezentovaly například Iluze, Central Bus Station nebo Feral. Letos jde o „audiovizuální rekviem za homo sapiens" FREM, kterou Viera Čákanyová natáčela na Antarktidě. Tragikomické setkání mladé instagramové influencerky s realitou dnešní Ugandy zachytil Filip Remunda ve filmu #sandravugande. Režisérka Greta Stocklassa se pak vrátila do rodného Švédska, aby sledovala, jak se lidé z hornického městečka Kiruna vyrovnávají s plánovaným stěhováním jejich rodné hroudy.
Zatímco Kiruna – překrásný nový svět proti sobě staví perspektivu místních obyvatel a Švédky žijící v cizině, v Letním hokeji Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara dochází k otevřenějším střetům dvou hledisek a kultur. Výměnný pobyt hokejových juniorů z Česka a Maroka vede k trapně i hořce úsměvným setkáním mezi mladými hokejisty z obou zemí, která odrážejí iracionální nevraživost části české společnosti vůči cizincům.
Podstatně méně vyostřené jsou střety českého skláře Zdeňka Lhotského se zástupci Dánského království, kteří si u něj objednali skleněný sarkofág pro svou panovnici. Sarkofág pro královnu je především dokumentem vzniku pozoruhodného uměleckého artefaktu. Neschopnost navázat transkulturní dialog a porozumět tomu, proč by měli královnu po její smrti hlídat kýčovití sloni a jezevčíci, představuje pouze doplňkový motiv soustředného „making of“.
Velká vzdálenost, nejen prostorová, ale také emocionální, odděluje rovněž aktéry dokumentárního road movie Dálava, se kterým Martin Mareček soutěžil v Karlových Varech a posléze si za něj vysloužil nominaci na cenu Silver Eye. Puberťák Gríša ve filmu se svým otcem Vítem cestuje z Brna do Ruska za ženskou částí rodiny. Překonat tuto dálku ale pro bývalého finančního poradce nebude tak náročné jako najít společnou řeč se synem, manželkou a dcerou.
Dálavu Mareček původně koncipoval jako hraný film a také ve stávající podobě jde zásluhou jasně vymezeného směru a několika inscenovaných momentů o útvar, který svou dramaturgickou sevřeností rozostřuje hranici mezi hranou a dokumentární tvorbou. Na stylistických východiscích hrané kinematografie je založena rovněž slovensko-česká Dobrá smrt. Způsob, jakým v ní režisér Tomáš Krupa zachycuje poslední dny života Angličanky, která se rozhodla podstoupit eutanazii a ukončit tak své trápení dané dědičnou svalovou dystrofii, se pohybuje na pomezí procedurálního dokumentu a obrazově vytříbeného rodinného melodramatu.
O možnostech důstojné existence vzdor nepřejícímu zdraví vypovídají z letošní nabídky České radosti též filmy Chci tě, jestli to dokážeš a Postiženi muzikou. V prvním Dagmar Smržová nahlíží do života venkovské rodiny se dvěma zdravotně postiženými dětmi. Kvůli druhém Radovan Síbrt několik let natáčel členy kapely The Tap Tap, tvořené studenty a absolventy škol Jedličkova ústavu. Oba dokumenty jsou výzvou k empatii s lidmi, pro něž ty nejzákladnější úkony nepředstavují samozřejmost. V české hrané tvorbě něco podobného dlouhodobě schází.
V letošním roce se filmem Trabantem tam a zase zpátky uzavřel cyklus vtipných i dobrodružných dokumentů, jejichž smyslem je především zprostředkovat požitek z cestování, nikoliv podrobně poznat určitá místa a kultura. S více než osmnácti tisíci diváky za otevírací víkend šlo i díky výrazné reklamní kampani a velkému počtu fanoušků cestovatele Dana Přibáně a jeho „žlutého cirkusu“ s přehledem o nejúspěšnější tuzemský dokument v české kinodistribuci.
Na známé jméno lákaly také Manželské etudy: Nová generace. Jejich režisérkou nicméně nebyl Helena, nýbrž Hana Třeštíková. Dcera známé dokumentaristky totiž navázala na sérii časosběrných sociologických sond své matky a rozhodla se sledovat několik manželských párů tvořených jejími vrstevníky. Pouze jedna z natočených výpovědí o vztahových i pracovních trablech mileniálů, údajně ta nejbohatší na příběhové zvraty, byla uvedena v kinech. Další by se měly objevit v televizi.
K nejoblíbenějším českým dokumentárním formátům dlouhodobě patří portréty slavných osobností, především z umělecké sféry. Již zmíněná Helena Třeštíková společně s Jakubem Hejnou vzdala formou střihového dokumentu poctu loni zesnulému režisérovi Miloši Formanovi. Její film Forman vs. Forman, zaměřující se přednostně na rané období Formanova života a kariéry, byl uveden nejprve na festivalu v Cannes a poté se objevil v alternativní české kinodistribuci prostřednictvím KineDoku.
Jinou legendu českého filmu připomněl společný počin festivalového dramaturga Jakuba Felcmana a filmového producenta Tomáše Michálka. S pomocí mnoha domácích i zahraničních odborníků se rozhodli připomenout osobnost kameramana Jaroslava Kučery. Formálně kompaktní a ve volbě stylistických prostředků minimalistický film Jaroslav Kučera zblízka jej představuje jako průkopníka optických efektů, odvážného experimentátora a tvůrce, který nic nenechával náhodě, jak se můžeme přesvědčit i díky početným ukázkám jeho práce.
Olga Sommerová v letošním roce rozšířila svou sérií laskavých portrétů slavných osobností české kultury a sportu, zahrnující filmy věnované gymnastce Věře Čáslavské, zpěvačce Martě Kubišové a operní pěvkyni Soně Červené. Nejnověji se s kamerou rozhodla proniknout do soukromí spoluzakladatele divadla Semafor Jiřího Suchého. Spojení dvou slavných osobností (před kamerou a za ní) nadchlo návštěvníky karlovarského festivalu, kde snímek Jiří Suchý - Lehce s životem se prát porazil všechny zahraniční konkurenty a obdržel Diváckou cenu.
Film o svém dědečkovi Radku Pilařovi, ale také o předrevolučních počátcích českého videoartu, natočila Adéla Komrzý. Její dokument VIVA VIDEO, VIDEO VIVA bude v České radosti soutěžit letos. Tematicky blízko k němu má celovečerní režijní debut Johany Ožvold The Sound is Innocent, zamýšlející se esejistickou formou pro změnu nad minulostí, přítomností i možnou budoucností elektronické hudby. Film již nyní promítají vybraná česká kina.
Vedle cestovatelských a portrétních dokumentů tvoří další výraznou linii zdejší dokumentaristické produkce filmy angažované, upozorňující na akutní systémové problémy. Vít Janeček a Zuzana Piussi natočili ve vlastní produkci dokument Univerzity a svoboda, snažící se postihnout nejzávažnější nedostatky českého vysokého školství. Osm let natáčený dokument zachycuje proměnu českých vysokých škol v podniky bojující o svou pozici v tržním systému. Jeho aktuálnost dokládá čerstvá kauza partnerství mezi Univerzitou Karlovou a firmou spadající do portfolia českého podnikatele Petra Kellnera.
Film vykreslující prostředí, které na jednu stranu podněcuje ke kritickému myšlení a na druhou se před kritikou uzavírá, je rámován příběhem samotného Janečka, kterému kvůli textu kritizujícímu poměry na FAMU nebyla prodloužena pracovní smlouva a pozici učitele na přední české filmové škole proto musel opustit. Pro Zuzanu Piussi bylo podobně osobní téma jejího investigativního dokumentu Ukradený stát, který v reakci na vraždu novináře Jána Kuciaka rozkrývá, jak slovenskou politickou scénu se stále větším sebevědomím řídí oligarchové a mafie.
Silné osobní zaujetí tématem, kterému se ve veřejném prostoru nedostává náležité pozornosti, je vlastní také necelou půlhodinu dlouhému dokumentu Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk? Režisérka, která sama zažila, co obnáší být lesbou vyrůstající v malém městě, v něm nabízí citlivý portrét šestnáctiletého trans muže Bena, setkávajícího se s podobným nepochopením ze strany spolužáků, učitelů i nejbližších členů rodiny jako kdysi ona.
Z vlastní životní situace čerpala vizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson při natáčení svého prvního celovečerního snímku Hovory o nevěře. Esejistická koláž, skrze kterou se autorka na základě vlastních partnerských zkušeností, ale také rozhovorů vedených s lidmi v USA, Velké Británii, Itálii či Německu, zamýšlí nad možností a smyslem plnohodnotného vztahu, měl světovou premiéru na festivalu dokumentárních filmů Sheffield Doc/Fest.
Čeští diváci film Jíchové Tyson poprvé uvidí na festivalu v Jihlavě. Společně s více než dvě stě padesáti dalšími krátkometrážními i celovečerními dokumenty, umožňujícími si jednak vytvořit poměrně ucelenou představu o tom, jaká témata a jaké přístupy jsou českým filmařům vlastní, jednak tuzemské „dokumentární radosti“ konfrontovat s těmi zahraničními.