„Tak silný film tu dávno nebyl – a přitom je místy i veselý a plný naděje,“ psala slovenská média o nejnovějším dokumentu Jaro Vojtka Tak daleko, tak blízko, který bude k vidění na festivalu Jeden svět. Snímek podpořený Institutem dokumentárního filmu vznikal dlouhých sedm let a dle vyjádření poroty na loňském festivalu Jeden svet v Bratislavě, odkud si odnesl ocenění, jde o „citlivé filmové přiblížení světa autistů a jejich rodin“. Film získal loni na Slovensku také cenu Igric v kategorii filmová a televizní tvorba za scénář a režii a byl nominován na Evropskou filmovou cenu jako nejlepší slovenský dokumentární snímek za rok 2015. Nutno dodat, že plným právem.
Co vás vůbec přivedlo k tematice autismu?
Bylo to velmi prozaické. Oslovilo mě Autistické centrum Andreas, které po mně chtělo dvacetiminutový vzdělávací film. Když jsem ho natočil, tak jsem zjistil, že mě téma autismu a samotní autisté vnitřně hodně zasáhli. Přišlo mi nespravedlivé, aby vznikl jen takhle krátký film, protože téma autismu je velmi obsáhlé. Tak jsem se pustil do rozpracování celovečerního formátu.
O autismu již byla natočeno spousta dokumentárních i hraných filmů, nebál jste se opakování, resp. měl jste již před začátkem natáčení konkrétnější představu, kudy se chcete ubírat, abyste k tématu přispěl něčím novým?
Je pravda, že téma bylo mnohokrát zfilmované, ale myslím si, že to není důvod, aby se autor do tématu nepustil, pokud ho zaujal. O holocaustu či lásce se také natočila řada filmů a vždy šlo o nový pohled. Měl jsem silný pocit, že je důležité film natočit, protože slovenská společnost je velmi uzavřená nejen vůči tématu autismu. Chtěl jsem proto přispět k tomu, aby se začalo o autismu více mluvit a tím se otevřel všeobecně prostor pro empatii a citlivost vůči jinakosti. Neměl jsem na začátku žádný koncept, dost jsem tápal a snažil se pochopit, co to vlastně autismus je. Při ponořování se do tématu jsem se v něm stále více zamotával.
Snímek jste připravoval dlouhých sedm let, jak probíhali vaše přípravy a samotné natáčení?
Dlouhá příprava rozhodně nespočívala v naplnění žánru časosběrného dokumentu. Bylo to o mojí hlavě… Uvědomil jsem si, že se do myšlení autistů nedostaneme. Neumí o své nemoci vyprávět, vysvětlit jí, či popsat, jak myslí a co cítí. Začal jsem je teda natáčet ve vztahu s prostředím, rodiči a lidmi kolem nich. A tak jsem začal natáčet film o vztazích a najednou to bylo téma přesně pro mě. Snažil jsem se na vztahy dívat bez toho, že by šlo o autismus a tak mě vyplavala na povrch jejich specifičnost, odlišnost od běžných vztahů a já mohl náhle obsáhnout i téma autismu. Zároveň jsem chtěl nabourat společenský mýtus o autistech spočívající v rozšířeném přesvědčení, že jsou všichni geniální. Je pravda, že někteří v něčem vynikají, ale je to stejné, jako u zdravých dětí, je to jeden z tisíce. A na rozdíl od zdravých dětí to představuje spoustu starostí. Rodinám se doslova otočí soukromý život o 180 stupňů. To se také stalo tématem filmu. Rodiče a sourozenci autistických dětí se pro mě stali osobními hrdiny a chtěl jsem to ve filmu zachytit.
Je možné na autistech a jejich vnímání světa vypozorovat něco inspirativního pro zdravého člověka, co třeba vás osobně obohatilo?
To byl také jeden z momentů, proč jsem se pustil do natáčení. Myslím si, že každý můj film je jakoby skrytý autoportrét v daném tématu, o němž natáčím. Vždy si ve filmu odpovídám i na vlastní otázky, které si chci vyřešit. Jako např. „Dokázal bych i já to, co dokázali rodiče autistů?“. Z natáčení filmu jsem si tak odnesl poznání, že rodičovská láska nezná hranic. Pokud jde o autistické děti, tak musím říci, že jde o nesmírně čisté duše. Nic neskrývají, mluví či projevují své city upřímně a bez rozmýšlení nad důsledky.
Na rozdíl od jiných filmů o autismu mně přišlo, že věnujete více pozornosti rodičům autistů a náročnosti péče o ně. Neměli někteří z nich obavy, že jejich dítě natáčení a nové podněty spíše rozruší a oni s ním budou mít o to více práce?
V tom mi hodně pomohl čas, kdy jsem za nimi docházel bez kamery, nasál atmosféru, poznal jejich rituály a rytmus života uvnitř rodin. Také jsem tam pochopil, že existuje hodně nespravedlivých mýtů. Autisté si umí vytvořit přátelské vztahy i s neznámými lidmi, pokud se stanete součástí jejich života anebo je inspirujete. Měl jsem krásný zážitek s Petrem, který má Aspergenův syndrom a do konečné verze filmu se bohužel nevešel. Velmi rád fotí, ale je uzavřený a nekomunikuje. Jednou jsme šli spolu fotit a já se ho snažil přimět k rozhovoru. Neúspěšně. Tak jsme dvě hodiny v tichosti fotili. Potom jsme si vzájemně ukázali fotky a najednou se mezi námi vytvořila velmi silná komunikace jen skrze prohlížení fotek. Lidé někdy mluví zbytečně moc…
Jak se vám pracovalo s autisty? Musel jste překonávat nějaká zásadní bariéry nedůvěry nebo si s každým vytvářet vlastní rituály, aby se vám dokázali otevřít?
Nejdůležitější pro natáčení bylo vybudování si vzájemné důvěry s dětmi i rodiči. Bez důvěry by to nešlo. Rodiče mně uvěřili, že mi jde o upřímnou snahu hovořit o problému autismu hlavně během doby, kdy jsem je všechny skoro celý rok navštěvoval bez kamery a mluvil s nimi o všem možném. Důvěru autistů jsem si získal tím, že jsem vždy musel přijít přesně, nenarušil jejich program a stal se jeho součástí. Tím se stal film naším společným dílem a všichni jsme jím chtěli říci, že autismus není jen Rain Man.
Převládá ve vás ohledně Rain Mana pocit, že díky němu řada lidí nevnímá autismus negativně anebo vás spíše rozčiluje zjednodušující a místy až idealizující portrét hlavní postavy?
Jedním z důvodů vzniku mého filmu byl i tento hollywoodský mýtus. Rain Man byl natočen v době, kdy autismus ještě nebyl přesně diagnostikovaný a vědělo se o něm málo. V tomto smyslu měl pozitivní přínos, protože se o autismu aspoň začalo mluvit. Spousta autistů byla zavřených v psychiatrických léčebnách s úplně jinou diagnózou. Což bylo samozřejmě velmi těžké jak pro autisty, tak pro jejich ošetřovatele, kteří nevěděli, jak se mají k tomuto psychickému stavu postavit. Řešilo se to tudíž utlumujícími léky a „pěnovými samotkami“. Zároveň se ale filmem vytvořil určitý zjednodušený pohled, který je už nutné rozbít.
Jaký je podle vás nejnebezpečnější mýtus převládající ve společnosti ohledně světa autistů?
Určitě je chybou myslet si, že autisté nedokáží mít vztahy, že žijí úplně ve vlastním světě a že se nedokáží s nikým sblížit. Oni mají své city, emoce a vnímají, co se kolem nich děje, jen mají jiný způsob komunikace. Především ale ani jeden autista na této planetě nemá stejné projevy. Každý z nich má vlastní odstíny autismu, které podle mě vychází z povahy jejich duše. Ke každému je třeba přistupovat individuálně. Nikdy z nich nevytvoříte masy s jedním názorem a myšlením.
Zajímaly by mě reakce vašich postav na film. Která vám přišla nejzajímavější?
Velmi jsem si oddychl, když byli po projekci všichni rodiče spokojení. To bylo pro mě nesmírně důležité. A hodně mě potěšilo, když Milanův otec řekl, že ani nevěděl, co všechno v sobě Milan skrývá. V tu chvíli jsem si řekl, že film má smysl, protože posunul samotné rodiče v jejich poznávání světa autismu. Také mi přišlo, jakoby rodiče nabrali novou energii už jen z toho, když viděli, že nejsou s podobným osudem na světě jediní.
Váš snímek byl podpořen Institutem dokumentárního filmu v rámci zařazení do trhu East Silver. Pomohlo to nějak vašemu filmu?
Velmi mě potěšilo, že si filmu někdo všiml. Největším oceněním ale pro mě bylo, když mi od Milanových rodičů přišla sms: „Díky vašemu filmu, který viděla lékařka našeho Milana, jsme dostali podpůrný program, o nějž jsme dlouho žádali. Děkujeme.“
