Pobaltský region má pozoruhodně silnou dokumentární tradici, neboť filmaři od 60. let minulého století vyznávali lyrickou kinematografii a věřili, že v obrazech lze nalézt pravdivou podstatu, aniž by bylo nutné vyprávět slovem. Lotyšská režisérka Laila Pakalnina patří k současným dokumentaristkám, které tuto pochodeň nesou. Během své více než třicetileté kariéry vytvořila krátké i celovečerní filmy, které zachycují rytmus propojených přírodních ekosystémů a časové cykly každodenního života s rozkošným citem pro absurditu a prostor uměle omezený hranicemi a rutinou. Zavolali jsme jí do Rigy, abychom si s ní popovídali o její práci a o stavu dokumentárního filmu v dnešní neklidné době.
Ovlivnil covid hodně vaši filmovou tvorbu? Pracujete teď na něčem?
Ano, pracuji. Obecně se dá říct, že v době covidu bylo v Lotyšsku povoleno natáčet i hrané filmy, a pokud jste nechtěli točit film zejména o pandemii, tak to vlastně mělo větší vliv na dokumentární tvorbu. Protože hraný film měl testovací politiku a hygienická pravidla, takže si týmy mohly vytvořit bublinu a vlastní život. Ale v dokumentu nemůžete chodit k lidem domů a podobně. Točíme film Strašáci o lidech, kteří pracují na letišti a jsou zodpovědní za množství ptáků a zvířat, které je omezeno kvůli bezpečnosti letů. Máme čtyři postavy, které sledujeme. V každé jejich směně je obvykle jeden člověk, který jezdí autem po letišti a hledá. Kvůli pandemickému omezení počtu povolených osob jsme museli nechat zvukaře doma. Samotný snímek o covidu nic neříká, takže asi budeme muset za deset let vysvětlovat, proč to bylo tak složité.
V mnoha vašich filmech vystupují zvířata jako důležité bytosti. Považujete lidi za příliš arogantní v představě, že jsme na vrcholu přírody?
Ano, je to tak. Točím hrané i dokumentární filmy a v obou mám rád zvířata, protože když se objeví, to, co udělají, je vždy překvapením. Zároveň čím víc je pozorujete, tím víc chápete, že v jejich životě platí určitá pravidla, kterými se řídí, a pokud je znáte, můžete potkat stejné zvíře nebo ptáky na stejném místě v určitou denní dobu.
Vaše filmy jsou poměrně dost observační. Plánujete hodně, nebo vás nejvíce zajímá právě ta překvapivost?
Před natáčením plánujeme, jak vytvoříme kompozice, ale ne to, co se v nich objeví. Občas se nám podaří něco předvídat. V devadesátých letech jsme měli film o pošťačce Pošta a samozřejmě jsme věděli, kam se vydá na své doručovací obchůzce, a mohli jsme předvídat, že půjde naší kompozicí. Ale kdo další přijde, to jsme nevěděli.
Řekla byste, že jste trpělivá filmařka ve smyslu dlouhého čekání na zachycení činnosti? Mám na mysli filmy jako Pohádková země (2004), v nichž se v celém tom živém ekosystému smetiště děje tolik věcí, které nejsou běžnému oku hned zřejmé.
Po Pohádkové zemi jsem si řekla, že jsem dobře připravena natáčet lidské bytosti, protože k tomu potřebujeme trpělivost. U zvířat a ptáků nemůžete nic inscenovat, musíte prostě počkat. Trvalo to dva roky, protože se mohlo stát, že se během natáčecího dne nic nedělo, takže jste se prostě museli vrátit a sbírat, sbírat, sbírat materiál. Stejnou metodu jsem později použil u filmu Lžička. Film jako takový není jen sbírka fotografií. Potřebuje pohyb. Ten může pocházet od lidí nebo zvířat, ale může to být také například vítr nebo voda.
Snímek Lžička (2019), který sleduje celosvětový průmyslový řetězec práce, jež se podílí na výrobě snadno zlikvidovatelného plastového příboru, začíná citátem: "Všechno tady souvisí se vším ostatním." Když jsem se na něj znovu dívala nyní, kdy různé části světa hoří nebo jsou zaplaveny v důsledku klimatické nouze, nabyl nové rezonance. Cítíte větší naléhavost než kdy jindy upozornit na dalekosáhlé důsledky našich životních systémů?
Když točím filmy, nepřemýšlím o hlavním tématu. Zajímá mě film jako takový. Někdy jsou špatné filmy, ve kterých je důležitý příběh, ale já bych dala přednost tomu, aby v dobrém filmu bylo sděleno velmi silné poselství. Co se týče všech těchto ekologických problémů, jsme lidé. A jsme zodpovědní za věci, které se kolem nás dějí. Není to jako můj zájem nebo koníček, to nemůže být, musí se to stát naším každodenním životem, naším každodenním myšlením, co se stane - nejen politiků, ale všech. Stačí pár generací a je po všem? Je to velmi vážné.
Natáčíte hrané i nonfikční filmy. Máte z každé formy něco, co z té druhé ne?
Je to pro mě dokonalá rovnováha, protože u dokumentů nikdy nemám pocit, že bych chtěla něco inscenovat. Na to mám hrané filmy. Proto v dokumentech tak ráda natáčím skutečný život; prostě to, co vám život dává.
Všimla jsem si, že dokumentární film je v posledních letech stále více respektován jako umělecká forma a získává širší ohlas - souhlasíte? Ovlivnilo to nějak vaši práci?
Ano, máte pravdu. Pokud se podíváme na programy áčkových festivalů, je stále více dokumentů, které se promítají v hlavních soutěžích společně s hranými filmy. Vím, že to je pro poroty velmi obtížná situace, protože není tak snadné je porovnávat. Ale myslím, že pro diváky i filmaře je to velmi pozitivní posun, že se dokumentární a hrané filmy konečně dostávají na stejnou úroveň. Protože jsou to všechno filmy. Používají stejný jazyk. Ale z jiného úhlu pohledu stále cítím ten tlak, že jakmile točíte dokument, musíte ho natočit levně. Jako by hrané filmy byly královnami a králi této země kinematografie a dokumenty byly nižší třídou. Ale když natáčíte hraný film v běžném natáčecím období, tak je to většinou víceméně třicet dní, zatímco u dokumentu jsou to někdy roky, a když vezmeme v úvahu rozpočty, tak se to ani nedá srovnávat.
Jak je to s financováním v Lotyšsku? A jaký je potenciál pro koprodukce?
U dokumentárních filmů to opět není tak jednoduché, pokud se bavíme o malých štábech, protože pro skutečnou koprodukci je třeba sdílet talenty a mít talenty z různých zapojených zemí. Pokud potřebuji jen kameramana a zvuk, není to vždy snadné. Samozřejmě, jakmile se snažíte udělat něco globálně, jako třeba u filmu Lžička, je snazší udělat koprodukci, ale jsou důležitá, lokálně vytvořená, ale globálně důležitá témata, kde to prostě nejde.
Často jste spolupracovala se stejnými lidmi, například s kameramanem Gintsem Bērziņšem. Jak moc je váš způsob práce založený na spolupráci?
Většinou pracuji se stejným režisérem zvuku a dvěma nebo třemi kameramany. Samozřejmě také něco vidím, ale chci si vybrat kameramana, který dokáže udělat lepší kompozice než já. Je to skutečná spolupráce a já jako režisérka jsem za tuto práci zodpovědná. Nepracuji tak, že bych lidem řekla, aby prostě přišli na plac a točili. Chci pracovat s lidmi, kteří přijmou můj nápad za svůj.
Studovala jste v Moskvě na proslulé škole VGIK, pak jste se vrátila. Jaká je nyní situace pro mladé lidi, kteří chtějí studovat film v Lotyšsku - existuje dobrá institucionální podpora?
Tehdy byla v Moskvě jen jedna filmová škola pro celý Sovětský svaz. V Petrohradě byla škola, kde se vyučovalo o televizi, ale skutečná filmová škola byla jen jedna a konkurence byla prostě neuvěřitelná, protože na katedře režie bylo jen deset míst. Představte si to, pro patnáct republik a to obrovské Rusko. Takže to byla opravdová selekce. Teď, když chcete, tak ve všech demokratických zemích můžete studovat, protože je to trh. Když máte peníze, zaplatíte a studujete film. Který způsob je lepší? Nevím, ale možná je nejlepší něco mezi tím. Protože když jako osmnáctiletý čelíte velmi velké konkurenci, tak když vás na školu nepřijmou, možná dělají chybu. Ale taky není moc dobré, když je tak snadné se přihlásit a studovat, protože pak máme svět plný mladých režisérek a režisérů, kteří netočí filmy.
Řada vašich dřívějších filmů, například Přívoz (1994) nebo Autobus (2005), se zabývá geopolitickým prostorem a hranicemi v každodennosti. V těchto dnech roste napětí ve vztazích s Ruskem. Chtěla byste se ještě zabývat postavením Lotyšska vůči jeho sousedům a EU?
Nevím, co se stane za několik let. Moje další projekty s hranicemi nesouvisejí, ale jsme malá země a samozřejmě ať se vydáte kterýmkoli směrem, hranice je blízko. Takže situace na hranicích je velmi zajímavá. A nejen s Ruskem. Máme například město, které je rozděleno hranicí, jedna polovina je v Estonsku a druhá v Lotyšsku, a to je velmi zajímavé místo; už se o něm natáčí film. Hello, Horse! (2017) se natáčel téměř na východní hranici Lotyšska, v takovém zvláštním koutě země, kde jsme kousek od ruské hranice a kousek od běloruské, na hranici Evropské unie. Hledala jsem lokace pro hraný film a jeli jsme po této silnici. Nezdála se mi ničím zvláštní, ale pochopila jsem, že se chci vrátit a natočit dokument na různých místech této silnice, abych viděla, co se bude dít. Vraceli jsme se ke stejným kompozicím, abychom viděli, jak je mění čas. Nešlo jen o zimu nebo jaro jako roční období, kdy můžeme nosit trička nebo musíme mít bundy. Roční období jsou čas.
Sledujete v současnosti hodně filmů a hledáte v nich inspiraci?
Ráda se dívám na spoustu filmů, a proto občas souhlasím s tím, že budu jezdit na festivaly a pracovat v porotách, protože je to dobrý způsob, jak zjistit, co se právě děje. Ale také ráda čtu knihy, protože si myslím, že knihy více trénují představivost, fantazii. Filmy už jsou hotové, jsou to obrazy, ale knihy se skládají ze slov a obrazy se ve vás rodí. Čtu pořád. Můžu říct, že jedna kniha, která mě velmi ovlivnila, byl Plechový bubínek od Günthera Grasse. Je to už dávno, co jsem ji četla. Ale každý den přicházejí nové knihy a je to zajímavé.
Ještě před pandemií se obrovskou věcí staly online platformy pro sledování audiovizuálního obsahu. Jaký je váš pocit z nich a z vystavování vašich děl na nich?
Mám tyhle online věci docela ráda, protože když chcete něco najít, a zvlášť dokumentární film, ať už nový nebo starý, tak ho nenajdete, pokud ho hledáte v kině. Ale na internetu je to možné, protože je to v podstatě knihovna. Když vám kamarád něco doporučí, stačí si vygooglit, na jaké platformě to můžete vidět. Ale já pořád točím filmy, které jsou určeny pro velké plátno. Líbí se mi, že jsem v kině a že se tam lidé dívají na filmy. Doufám, že tyto dvě možnosti, jak se dívat na filmy, budou koexistovat navždy a že online sledování kina nesežere.
Rozhovor v angličtině si můžete přečíst zde. Je součástí série rozhovorů s evropskými dokumentaristy a dokumentaristkami u příležitosti 20 let Institutu dokumentárního filmu.
Náhledové foto © Just a Moment
