Plných pět let strávila renomovaná česká dokumentaristka Jana Ševčíková s filmem Opři žebřík o nebe, pojednávajícím o charismatickém katolickém knězi Mariánu Kuffovi, který se v podtatranské obci Žakovce stará o početnou komunitu sociálně vyloučených lidí. Bývalý horolezec a vášnivý milovník koní zasvětil svůj život snaze pomoci bezdomovcům, narkomanům či čerstvě propuštěným vězňům postavit se skrze práci a víru na vlastní nohy. A jde mu to na výbornou. Snímek podpořený IDF se po uvedení na festivalech v Karlových Varech a Jihlavě objeví od 22. ledna také v českých kinech.
Jak jste se o faráři Mariánu Kuffovi a jeho „nemocnici duší“ vlastně dozvěděla?
V roce 2008, když jsem četla v novinách článek o faráři, který na Slovensku pomáhá sociálně slabším lidem, mě napadlo, že by to mohl být zajímavý námět pro film. Shodou okolností jsem byla ten rok v létě s rodinou na prázdninách v Tatrách a tak jsme se všichni vypravili za Mariánem do Žakovců. Bylo to ale dost složité, protože je stále velmi zaneprázdněný a na nějaké návštěvy nemá moc času. Jeho spolupracovníci mi nejdříve řekli, že schůzka nebude možná, protože nejsem ohlášená. Nakonec ho sehnali a ze slíbených pěti minut byla skoro hodina, během které jsem se mu snažila vysvětlit, že za ním nepřijedu hned s kamerou. Vždy než začnu točit, trávím se svými postavami spoustu času a snažím se poznat nejen je, ale také prostředí a zkouším tím vším doslova nasáknout.
Jak reagoval?
Řekl, že o žádnou propagaci své činnosti nestojí, ale že mi v ničem bránit nebude, ať si klidně přijedu. Všechno je to v rukou božích, řekl. No a když to tedy bylo v rukou božích, tak jsem za tři týdny dorazila s krosnou na zádech a zůstala tam asi 14 dní. Pak jsem tam jezdila v průběhu celého roku. Marián trávil nejvíce času s chlapy, já s nimi chodila na ranní a večerní mše, do lesa na dříví, na bouračky, do romských osad, na porady. Když si Marián našel čas, povídali jsme si spolu do noci. Vyprávěl mi, jak Žakovce vznikaly, svůj život a příběhy lidí, kteří se v průběhu dvaceti let tady ocitli. Podobně jsem se setkávala i s ostatními. Musela jsem si s lidmi vytvořit svůj vlastní prostor. Časem se začali svěřovat, některé příběhy byly dost drsné a kruté.
Měl nějaké podmínky či omezení, co můžete natáčet a co už ne?
Ne, byl velice vstřícný a otevřený, s kameramanem Jaromírem Kačerem jsme se mohli pohybovat všude po faře. Neměl žádné tendence nás nějak režírovat či doporučovat, co bychom si měli natočit.
Jste věřící?
Ano, jsem.
Ptám se proto, že když český „ateistický“ divák vidí scénu, kdy se farář se svými „ovečkami“ modlí i cestou starým autobusem za další prací, může si říkat, zda už toho velebení Ježíše není směrem k jeho klientům přeci jen trochu moc.
Ohledně scény s modlením v autobuse bych ráda vysvětlila, že každé ráno v sedm hodin se konala mše, které jsme se také účastnili. V poledne se lidé modlili růženec. Pokud pracovali někde poblíž, tak se vraceli do kaple. Když ale vyjeli za prací někam dál a odbylo poledne, tak se modlili tam, kde právě byli, třeba i v autobuse.
Neměla jste tendence tamním klientům něčím přispět?
Běžně jsme vozili oblečení, ale také jsme jim občas koupili cigarety, kafe či holkám kosmetiku. Nestalo se, že by si mě někdo z nich řekl o peníze v duchu, dej mi 30 Euro, natáčela si mnou teď půl hodiny rozhovor. Myslím, že jim natáčení stejně jako mně něco dávalo a bavilo je to.
Neměla jste obavu z jisté glorifikace hlavní postavy, o které ve filmu nepadne křivé slovo a všichni jí stále vynášejí až do nebes?
Mně šlo především o to, aby byl ve filmu Marián ukázán jako člověk. Oslovilo mě, že jeho konání nebyla jen ve výkladu bible a jeho kázání byla neuvěřitelně živá. Vkládal do nich osobní příběhy, které prožil s těmito lidmi, bibli a evangelia tak zlidštil a přiblížil prostým jazykem. Jeho kázání se zadrápla někde v duši a skrze energii, která z nich vycházela, se lidé do svých problémů ještě víc namočili a někteří je chtě nechtě v sobě začali řešit. Někdy se dovedl pořádně naštvat a chlapy okolo sebe řádně seřvat, ale zároveň dokázal být citlivý a lidský. Toto jsem se snažila ukázat bez glorifikace.
Jaký byl váš nejsilnější zážitek během natáčení?
Bylo jich tam docela dost, ale ty nejsilnější byly čistě osobní. Když jsme se dostali mimo Žakovce k tamním bezdomovcům, zažili jsme a natočili řadu situací, které by jistě vypadaly velmi bombasticky. Já je ale nakonec do filmu nedala. Stalo se nám, že jsme některé z nich převezli do nemocnice, protože byli v hrůzném stavu. Pro mě to nebylo jenom natáčení, ale život sám. Dostanete se do určité situace a pak už je čistě na vás, jak na ní budete reagovat. V řadě případů jsme tak dali kameru stranou a dotyčnému se raději snažili pomoci.
Jste s některými z nich v kontaktu?
S některými lidmi si píši, byli i u mě doma. Podle mě se bezdomovcem může stát každý z nás, a to kolikrát velmi rychle. Navíc je velmi těžké vyrůstat v podmínkách, v jakých vyrůstala většina z nich. Mít rodiče alkoholiky či pobývat v dětském domově nikomu moc nepřidá. Na těchto lidech bylo vidět, jak jejich osobnostem bylo ublíženo a jak jsou citliví. Po takovýchto zjištěních je vnímáte jinak.
Potkala jste se na faře se slovenským dokumentaristou Ladislav Kabošem, který tam ve stejnou dobu jako vy natáčel o Mariánu Kuffovi snímek Všechny moje děti?
Už v roce 2003 natáčel Ladislav Kaboš o Mariánovi film Kde končí naděje, začíná peklo a vracel se tam k natočení filmu Všechny moje děti zaměřeného více na romskou tematiku. Potkali jsme se jednou. Jeho film jsem ještě neviděla, ale je dobře, že filmy o Marianovi vznikají, protože mohou být výzvou pro lidi, kteří se chtějí obětovat po dobrou věc.