Ve světové premiéře byl včera na festivalu v Karlových Varech uveden dlouho očekávaný dokument Tomáše Bojara a Rozálie Kohoutové FC Roma. Snímek o fotbalovém mužstvu složeném převážně z Romů, s nímž kvůli tomu odmítají ostatní mužstva z děčínského okresního přeboru hrát, byl podpořen Institutem dokumentárního filmu. Dvojice zkušených českých dokumentaristů se ve filmu rozhodla zmapovat jednu podivnou fotbalovou sezónu a přiblížit i odvrácenou stranu poetického světa „okresního přeboru“.
Jak probíhala vaše spolupráce a v čem byly přínosné či naopak komplikované dva různé tvůrčí přístupy?
R.K.: Co se týče přípravy scénáře a debat nad způsobem natáčení, určitě pro mě spolupráce s Tomášem byla velmi inspirativní. Ve scénáři jsme vycházeli z děčínských reálií, které jsme znali z obhlídek, ale scény filmu jsme vymýšleli dopředu na papíře. V Děčíně pak často bylo všechno jinak, ale my už měli v ruce základ, na kterém se dalo stavět, a se kterým jsme oba souhlasili. Vyhovuje mi mít situace připravené dopředu, včetně způsobu záběrování. Ale kouzlo dokumentu samozřejmě spočívá v tom, že režisér musí být schopen vždy všechno změnit. A často k lepšímu, nebo možná více autentičtějšímu. V Děčíně jsme si často opakovali, že některé situace nebo dialogy, které se nám odehrávají před kamerou, by prostě nikdo od stolu nevymyslel. Výzvou pak bylo natáčení samotných zápasů, kde jsme točili na 3 a více kamer přes celé hřiště. Postavám musely být dobře nainstalované mikroporty a všichni kameramani a zvukaři měli přesné instrukce, protože během zápasu už nebyl čas něco měnit. Film jsme stříhali se střihačkou Evženii Brabcovou, a když docházelo k neshodám, pravidla byla nastavena přirozeně, jednoduše, demokraticky - dva proti jednomu.
T.B.: Naše spolupráce byla až překvapivě bezbolestná. Když o tom teď tak přemýšlím, vlastně jsme se za celou dobu ani do krve nepohádali. V základních koncepčních otázkách jsme si všechno důležité vyjasnili už předem a během natáčení to pak s nezbytnou mírou improvizace více méně plnili. Často (zejména během zápasů) si navíc každý řídil svůj vlastní štáb a o toho druhého se neměl čas starat. Ve střižně samozřejmě nějaké, spíš jenom ojedinělé spory byly, to je nevyhnutelné v podstatě vždycky. Každopádně nemám pocit, že by ve filmu bylo něco, s čím bych se nemohl ztotožnit.
Již z prezentace vašeho filmu na zářijovém Večeru českého dokumentu bylo zřejmé, že půjde o film s řadou hodně vtipných momentů. Nebojíte se kritických ohlasů, že tím tak vážné téma soužití Čechů a Romů zlehčujete?
R.K.: FC Roma bezpochyby nese prvky komediálního žánru, ale nemyslím si, že dobrý humor by zlehčoval. Naopak mám dojem, že když je humor inteligentní a nesklouzne k laciné karikatuře, může být účinnější než nářek. Divák se směje, ale současně ho mrazí. V případě FC Roma jsme hodně vycházeli ze sebeironie hlavních postav Patrika a Pavla, kteří vtipně a dost nekorektně hodnotili právě postavení Romů, ale i českou společnost všeobecně, nebo soužití s dalšími minoritami. A to nás s Tomášem dost bavilo.
T.B.: Nevím, kdybych se měl dopředu bát kritických ohlasů, tak nejspíš filmy vůbec nebudu dělat. To, že se na mé práci něco někomu nezdá, je úplně normální, spíš bych asi začal být nervózní, kdyby tomu tak nebylo. Ten způsob čtení našeho filmu, který nabízíte, ale osobně úplně nesdílím. Nemyslím si, že by humor cokoliv zlehčoval. Humor pro mě není formou útěku, ale spíš formou jakési diagnózy – směju se zejména proto, že před sebou vidím něco pravdivého.
Jak probíhalo vaše první setkání s hráči TJ Roma? Měli radost z možného zviditelnění nebo je to spíše obtěžovalo či to brali jako zábavné zpestření jejich „zápasů“?
R.K.: Patrik byl určitě ze začátku bezprostřednější, možná i díky tomu, že je stejně starý jako my. Šli jsme párkrát na pivo, na diskotéku a zjistili jsme velmi rychle, že jsme si názorově blízcí. Trenér Pavel, který se v týmu těší velkému respektu, byl určitě vůči “filmařům z Prahy” obezřetnější. X měsíců po naší návštěvě nám se smíchem vyprávěl, jak řekl Patrikovi, ať se o ty děti (myšleno nás) nějak postará. Měl dojem, že je nám nanejvýš osmnáct a byl k nám trochu nedůvěřivý. Mezi oběma protagonisty, jejich rodinami a naším filmovým štábem pak ale vzniklo během natáčení přátelství.
Romové jsou známí svou bezprostředností. Jak se vám s nimi pracovalo?
T.B.: Většinu času se nám pracovalo výborně, žádné zásadnější problémy nenastaly, a pokud ano, nemohli za ně naši protagonisté, ale spíše náš samotný štáb. Třeba Patrik je v některých důležitých věcech mnohem racionálnější, systematičtější a zdravě pragmatičtější než všichni mí pražští přátelé dohromady. Všechno hned chápe, mluví k věci, nezasekává se na podružnostech – bez větší nadsázky jsem mu říkal, že až ho přestane bavit dělat výkopové práce nebo popelařit, mohl by přijít do Prahy dělat asistenta režie někde u reklamy a hned by se uchytil.
Ve filmu máte celou řadu stylizovaných scén, jak jejich natáčení hlavním postavám šlo?
R.K.: On celý film je vlastně do jisté míry stylizovaný. V hlavních postavách Patrikovi a Pavlovi jsme objevili přirozený herecký, komediální talent, což nám umožnilo scény stylizovat. Bez toho by to určitě nešlo.
T.B.: Ohledně „inscenovaných pasáží“ jsme zcela důsledně celou věc stavěli tak, aby Pavel s Patrikem neztvárňovali nic, co jim je cizí, a asi i proto jim to až na malé výjimky šlo všechno velmi dobře. Pokud bylo třeba nějakou scénu „zahrát“ znovu, vždy šlo o situaci, která už měla svůj zcela reálný předobraz v jejich vlastních životech. Nějakým radikálním vyznavačům „dokumentární“ ideologie to možná může připadat ošemetné, já si ale myslím, že ty „inscenované“ sekvence jsou úplně stejně „pravdivé“ jako zbytek filmu. „Pravdivost“ koneckonců nejde s „dokumentárností“ podle mého názoru vůbec ztotožňovat. Pokud by tomu tak bylo, museli bychom třeba Michaela Moora vidět jako režiséra „hraných filmů“, zatímco Roberta Bressona jako „dokumentaristu“. Jediné, na čem podle mě opravdu záleží, je zůstat věrný základnímu duchu reality, jak jste ji poznali. Jaké konkrétní filmové prostředky pak zvolíte, je až druhotné. Ve filmu FC Roma se mísí zcela autentické observace se sekvencemi v té či oné míře inscenovanými – v obou případech jsou tu přitom Pavel a Patrik „herci svých vlastních životů“. Nakolik jsou si zrovna vědomi své role, se samozřejmě scénu od scény liší. S klidným svědomím ale můžu říct, že ve filmu nenajdete sekvenci, která by byla v zásadním rozporu s tím, jak oni sami doopravdy žijí, přemýšlejí a jednají.
Jaké jsou podle vás největší překážky, které brání ideálnímu soužití Čechů a Romů? Je to v případě Romů např. podvědomá zášť k většinové společnosti, která jim brání v jejich způsobu života (před 58 lety zakázali komunisté Romům kočovat) a vytlačuje je na okraj? V případě Čechů pak nelibost nad jejich současným způsobem života? Anebo hlavní problém vězí jinde? Jak je možné podle vás tyto předsudky překonat?
R.K.: Rozhodně si nemyslím, že by Romové chtěli zpět svůj tradiční způsob života. Před druhou světovou válkou žili Romové v České republice (ne na Slovensku) poměrně integrovaně, často ve městech. Z českých Romů přežily válku tři rodiny. Ostatní zahynuli v koncentračních táborech. Takže nebavme se o zášti, ale o vyhlazení části obyvatelstva. Po válce se do industriálních oblastní po vysídlených Němcích stěhují romské rodiny ze Slovenska, často negramotní lidé s nulovým vzděláním. To komunistickému režimu vyhovuje, všichni jsou zaměstnáni v těžkém průmyslu jako pomocní dělníci. Když po revoluci dochází k propouštění, jako první jsou propouštěni právě tito lidé. Jsou nevzdělaní a nezaměstnaní a nejsou připraveni na přechod od socialismu k divokému kapitalismu. Na nebezpečí vzniku romských ghett kontinuálně upozorňují od devadesátých let neziskové organizace, přesto tehdejší politická reprezentace nemá nejmenší chuť řešit vznikající problém, který je zčásti sociální, zčásti etnický. Politická vůle problém řešit není ani na levici, ani na pravici. Ještěže v oblastech působí právě neziskovky- uvedla bych především Člověka v tísni. Myslím, že bez jejich práce by byla situace v těchto oblastech ještě mnohem větší fiasko. Pokud tedy mám říct nějaké velmi zjednodušené hodnocení: Romské komunitě v těchto industriálních oblastech chybí především vzdělání. Dalším přetrvávajícím problémem je samozřejmě nezaměstnanost v celém severočeském regionu. Ideálnějšímu soužití nepřidává ani všeobecná nedůvěra Čechů k jiným kulturám. Domnívám se, že i tato nedůvěra je dědictvím minulého režimu.
T.B.: Úplně chápu, že se takto ptáte, ale bohužel vám nějakou obecněji platnou odpověď nedám. Celá záležitost, jak jsem ji měl zatím možnost poznat, je opravdu složitá a vrstevnatá a já ji rozumím jen z malé části. Kdybych jí rozuměl lépe, asi bych vám stejně odpověděl spíš v nějaké eseji a ne v pár větách. Jednou věcí jsem si ale celkem jist: Romové v naší společnosti bohužel slouží jako takový hromosvod hněvu. Jsou snadno po ruce, je na ně vidět a nemohou se příliš bránit. Představují proto docela snadný terč a zejména frustrovaní lidé, kteří se v dnešní společnosti z různých důvodů cítí odstrčení a nevyslyšení, toho pak využívají, řečeno lidově: „vozí se po nich“. Je přitom otázkou, zda drobnější kriminalita, rušení nočního klidu nebo zneužívání sociálních dávek, což jsou věci, které lidé Romům vyčítají asi nejčastěji (nechme teď stranou, zda právem nebo ne), představují skutečně tak zásadní problémy, aby kvůli nim bylo tolik řevu. Jistě, jsou to problémy dobře viditelné a dostatečně konkrétní, takže je celkem přirozené, že se jimi lidé zabývají. Svým způsobem chápu, že společnost tolik neznepokojuje třeba Putinovo počínání na východě Ukrajiny, že je jí jedno, jakým způsobem stát (ne)pomáhá postiženým nebo jak (ne)bojuje proti hazardu, i když to všechno mi osobně připadá násobně důležitější. Tady se ale jednoduchá zkratka nedá udělat tak snadno – lidé nemají pocit, že se to bezprostředně týká jich osobně nebo alespoň jejich peněženek. Z tohoto pohledu pak ovšem trochu žasnu třeba nad tím, že podobnou vlnu nevole jako některé excesy některých Romů nevzbudila ve společnosti například metanolová aféra nebo různé do očí bijící zlodějiny z ještě celkem nedávné éry, kdy tu na několik let prakticky přestal existovat právní stát. Pokud si dobře vzpomínám, kvůli nim se žádné takto masové pochody nepořádaly. Asi to bude proto, že na různé mafiány, kteří mohli veřejné rozpočty připravit dost možná o větší částky než všichni údajně „líní“ Romové dohromady, lidé tak dobře nedosáhnou a tuto – podle mého mnohem nebezpečnější – formu „parazitismu“ nedokáží plně obsáhnout. Hněv se zkrátka většinou obrací proti těm slabším, což jsou u nás momentálně především Romové. Je ironií, že někteří z nich teď docela vítají uprchlickou krizi v naději, že se pozornost konečně upře na někoho jiného, a že si tak aspoň na chvíli vydechnou.
Víte o nějakém příkladu ze zahraničí, kde s romskou komunitou pracují lépe a mohli bychom se z něj poučit?
R.K.: Romové samotní si dost pochvalují, že když přijedou do Anglie, tak mezi všemi ostatními Pákistánci a Indy nevyčnívají tolik, jako když jdou v Ústí nakoupit. Nemají tu jasnou nálepku na čele. Česká společnost je ve srovnání se Západní Evropou hodně „bílá“... A přitom ne vždy jsme byli tak trapně homogenní. Bohužel Židé zemřeli v koncentračních táborech, Sudetské Němce jsme vyhnali a lidí z Blízkého východu se bojíme. Každopádně díky strachu z uprchlíků jsme na čas zapomněli na „cikány“, což vtipně komentují Patrik s Pavlem ve scéně, která se do filmu bohužel nedostala. Říkají, že až budou bouchat auta, Češi budou rádi vzpomínat na cikány, co jenom kradli a bavili se do rána. Každopádně jsem si naprosto jistá, že západní Evropa je méně rasistická, než východní. Opět opakuji, že je to podle mě dědictví komunismu, přispívá k tomu však i úroveň médií nebo populismus některých politiků. Bohužel jsme svědky toho, že se v současné době radikalizuje celá Evropa, z čehož mám samozřejmě strach.
