Víte, že s jakýmkoli obyvatelem naší planety jste propojeni přes pouhých šest známých? A že s nástupem Facebooku vás od Baracka Obamy či jihoamerického indiána dělí dokonce už jen necelých pět známostí? Polský filmový tvůrce Bartosz Dombrowski se ve svém dokumentárním road movie 6 kroků od sebe inspiroval teorií amerického sociálního psychologa Stanleyho Milgrama a na příkladu polské punkrockerky a mexického farmáře zkoumá, zda jsme si ve stále se zmenšujícím světě opravdu blíže a zda i ten nejobyčejnější člověk může nabídnout poutavý životní příběh.
Snímek z letošní nabídky projektu KineDok, organizovaného Institutem dokumentárního filmu, bude k vidění 16. srpna ve 21.30 v jediném brněnském letním kině zaměřeném na dokumentární filmy s názvem Palouk stříbrného plátna. Na projekci bude osobně přítomen i režisér filmu Bartosz Dombrowski k debatě s diváky. Vstupně na akci je dobrovolné. Během podzimu se bude film promítat ještě na netradičních místech v Šumperku, Teplicích, Liberci či Veselí nad Moravou. Rozhovor s Bartoszem Dombrowskim o tom, že životní příběh každého člověka může být při správném uchopení velmi poutavý a že filmoví tvůrci bývají tím nejhorším publikem, si můžete přečíst níže.
Váš film je inspirován teorií Stanleyho Milgrama nazvané 6 stupňů odloučení. Co bylo hlavním důvodem, že jste se na jejím základě rozhodl natočit film?
Já jsem hlavně toužil natočit snímek o náhodně vybraných a na první pohled úplně obyčejných lidech. Tato teorie nám dala skvělou šanci se do něčeho podobného pustit. Podle mého názoru je každý člověk na této planetě zajímavý a jeho příběh stojí za to vyprávět. Jde jen o to zvolit tu správnou perspektivu, přístup a vhodnou cestu, aby bylo možné postavy přiblížit poutavým způsobem. Milgramovu teorii je možné vidět jako koncept, který nám umožňuje jít od obecného ke konkrétnímu. Náš dokument ale není striktně o této teorii, spíše pojednává o psychologii postav, které jsme během naší cesty potkali. O jejích vztazích, obavách, snech a způsobu života. Bylo velmi zajímavé pozorovat, jak různým lidem ze zcela odlišného kulturního prostředí záleží na jejich vztazích. Absolutně ohromující pak pro mě bylo zjištění, kolik nejrůznějších postav jsme do našeho filmu našli jen na základě toho, že se mezi sebou znali oni či známí jejich známých.
Ve vašem filmu otevřeně přiznáváte, že jde o nepředvídatelné road movie, v němž každý den přináší nové překvapení. Jak moc to komplikovalo natáčení?
Bylo to opravdu hodně nevypočitatelné, protože jsme absolutně nevěděli, koho během našich cest potkáme. Dokonce jsme ani nevěděli, kam se budeme muset vypravit. Na začátku natáčení byla otevřená každá konfigurace. Nechali jsme si proto raději udělat očkování k cestě na všechny kontinenty.
Jak jste vaše postavy vybírali?
Protože jsme chtěli naším filmem dokázat platnost Milgramovy teorii bez jakéhokoli podvádění, žádná z postav nebyla předem vybrána. Nezajímalo nás, jestli je např. někdo veřejně známý či je obklopen spoustou přátel, ty by bylo pro nás příliš jednoduché. Milgramova teorie navíc tvrdí, že KAŽDÝ člověk na zemi je propojen s KAŽDÝM dalším skrze přibližně šest známých. Takže jsme nechali náhodně vybrané postavy ve Varšavě losovat míčky s čísly a na jejich základě jsme určili stupně zeměpisné šířky a délky. Farmáři, které náš mexický štáb na daném místě našel, pak také losovali čísla a na jejich základě jsme našli varšavskou punkrockerku Martynu. Najít v Mexiku naší druhou hlavní postavu bylo ale nakonec mnohem náročnější, než je vidět ve filmu.
Po několika měsících hledání jste jí konečně našli, stal se jí chudý mexický farmář Marco Antonio. Jak probíhalo vaše první setkání?
Dlouho byl pro nás pouhá abstrakce, a když jsme ho konečně našli, bylo to neuvěřitelné, ale také úplně jiné, než jsme si představovali. Byli jsme už také hodně unavení z dlouhé nejistoty, kde naší postavu najdeme. Zdaleka ne všechno, co jsme s ním natočili, se do filmu vešlo, ale pro mě bylo nejzajímavější pozorovat jeho stálé zdůrazňování, jak jsou jako rodina šťastní a že jim – navzdory tomu, že byli chudí – nic nechybí. Občas jsem měl pocit, že se o tom snaží přesvědčit nejenom nás, ale i sám sebe. To je ale také způsob, jak se člověk může popasovat se svým životem a rozhodně by to nemělo být posuzováno v intencích, zda je to dobře či špatně. Všechno je relativní.
Co tedy podle vás spojuje varšavskou punkrockerku s mexickým farmářem?
Myslím, že je to určitý druh esence, která je společná nejen jim, ale všem postavám ve filmu i lidem obecně. Touha žít a snaha najít na světě své místo, kde by se cítili dobře.
Téma vašeho filmu je v současné době, kdy má mladá generace na sociálních sítích stovky virtuálních „přátel“, ale často jen pár skutečných, velmi aktuální. Chtěl jste vaším snímkem také poukázat na tuto skutečnost?
Ani ne, tohle myslím každý dobře ví. Je pravdou, že náš snímek ukazuje, že lidé jsou stěží schopni se postarat dokonce i o své nejbližší rodinné příslušníky. Problém vidím v tom, že lidé netráví dostatek času sami se sebou, aby se z toho mohli odrazit k přátelstvím a zdravým vztahům. Ve skutečnosti tomu tak ale podle mě bylo i v dřívějších dobách. Lidé vždy měli jen pár opravdu dobrých přátel, na které se mohli spolehnout. Člověk jednoduše nemá čas na vytvoření několika skutečně kvalitních přátelství, protože by do toho musel investovat spoustu času a práce. V našem filmu se překvapivě hodně objevuje téma důležitosti rodiny jako stabilizující instituce.
Narodil jste se v Řecku, v Německu jste studoval politologii a psychologii a filmovou školu jste nakonec absolvoval v polských Katovicích? Mají vaše kosmopolitní zkušenosti nějaký vliv na vznik snímku o tom, jak jsou lidé z různých míst světa propojeni?
Určitě. Během mých cest jsem potkal spoustu nejrůznějších lidí a uvědomil si, že existuje něco, co je všechny spojuje. Především emoce, ať už jde o lásku, žárlivost, nevraživost či přátelství, jen se liší jejich podoba. Jak už jsem řekl, hlavní myšlenka filmu spočívá ve skutečnosti, že za každým člověkem stojí nějaký zajímavý příběh. A já chci divákovi umožnit identifikaci s touto skutečností a ukázat mu, že i jeho životní příběh může být zajímavý. A že se klidně mohlo stát, že bychom přišli s kamerou na dva týdny právě za ním a vyprávěli o něm stejně zajímavý příběh jako v případě našich postav.
Pracoval jste jako asistent režie s řadou světově uznávaných filmových tvůrců včetně Christophera Doyla, Roberta Glińskiho, Michaela Glawoggera, Billa Butlera či Janusze Kondratiuka. Která z těchto pracovních zkušeností byla pro váš dokumentární debut nejužitečnější?
V první řadě musím říci, že každá z těchto zkušeností je nějak užitečná, ať už jde o práci „na place“ během natáčení, psaní scénáře či hledání správných lokací. Když bych měl ale vyzdvihnout jednoho konkrétního režiséra, byl by jím Michael Glawogger. Jeho dokument Megacities mě také inspiroval k natočení 6 kroků od sebe. Ve všem dokázal vidět dějinné příběhy a drama. Bohužel zemřel během práce na velmi zajímavém dokumentárním projektu, který stejně jako v mém případě nebyl předem jasně daný. V tomto projektu chtěl dokumentovat místa, kam během roku jezdí. Byl schopen ukázat každodenní „banální“ situace v emocionálně velmi poutavé formě.
Váš snímek je součástí druhého ročníku projektu KineDok spočívajícího v projekcích autorských dokumentů na netradičních místech, debatách s diváky a podpoře alternativní distribuce. Jaké jsou vaše zkušenosti s KineDokem?
Účastnil jsem se zahájení jeho druhého ročníku během březnové akce East Doc Platform v Praze, kde se promítal můj film. Debata po jeho projekci byla velmi živá a je skvělé mít možnost mluvit o svém filmu s diváky v uvolněné atmosféře s šálkem kávy či sklenicí piva. Diváci se tak mohou s tvůrcem osobně seznámit. V dnešní době mi přijde každopádně velmi důležitá podpora alternativní distribuce. Řada malých kinosálů s ambiciózním program zanikla a spousta krásných filmů se tak k divákům vůbec nedostane, jednoduše je není kde promítat. A to je samozřejmě velmi negativní trend a velký problém pro kinematografii obecně. Distribuce je NUTNOST. Jinak filmoví režiséři budou v blízké budoucnosti točit filmy jen pro festivalové diváky rekrutující se z velké části právě z filmových tvůrců. A věřte mi, ti bývají tím nejhorším publikem. Filmy jsou pro lidi a musí se k nim znovu dostat.
Teorie Šest stupňů odloučení anebo každý se zná téměř s každým
Už v roce 1927 zveřejnil maďarský spisovatel Frigyes Karinthy v jedné ze svých povídek domněnku, že přes pouhých pět svých známých mohou být propojeni libovolní dva lidé na planetě. V druhé polovině šedesátých let se tuto domněnku snažil potvrdit americký sociální psycholog Stanley Milgram zajímavým pokusem. Napsal v Nebrasce téměř tři stovky dopisů a rozdal je různými lidem, aby se je bez použití pošty pokusili doručit jeho příteli v Bostonu, pouze s využitím jejich známých, známých jejich známých a tak dále. Nakonec Milgram zjistil, že se dopisy od každého z téměř tří stovek účastníků pokusu dostávaly na místo určení maximálně přes šest lidí. Jeho teorie nazvaná Šest stupňů odloučení ale tehdy nebyla oficiálně uznána. V roce 2008 však výzkumníci Microsoftu porovnali v databázi přes třicet milionů zpráv, které si mezi sebou poslalo zhruba 180 milionů uživatelů mobilních telefonů a internetové komunikační platformy MSN. A zjistili, že mezi dvěma jakýmikoli lidmi na světě je v průměru jen 6,6 mezistupně. V roce 2011 pak rozsáhlý výzkum v rámci Facebooku ukázal, že od jakéhokoli člověka na světě vás dělí dokonce jen necelých pět známostí. Podle sociologů je důvodem potvrzení Milgramovy teorie skutečnost, že v celém řetězci se vždy nachází alespoň jeden člověk, který má několikanásobně více kontaktů a stýká se s mnoha lidmi. Přes toho pak jde většina mezilidských spojení.
Projekce dokumentu 6 kroků od sebe v rámci projektu KineDok v ČR:
16. 8., 21:30 Brno (Palouk stříbrného plátna) + debata s režisérem
7. 10, 20:00 Šumperk (Pikola)
11. 10., 18:00 Teplice (Regionální muzeum v Teplicích)
2. 11., 20:00, Liberec (Zachraňme kino Varšava)
15. 12., 20:00 Veselí nad Moravou (Kafé v kině)