Tradiční akce Večer s českým dokumentem organizovaná Institutem dokumentárního filmu a Českým filmovým centrem se blíží. Již v pondělí 26. září se od 18.30 v kině Světozor opět po roce sejdou všichni příznivci dokumentárního žánru, aby se přímo od filmových tvůrců dozvěděli, na jaké české dokumenty se mohou v nejbližší době těšit. Po krátkých prezentacích 10 vybraných snímků je pak pro diváky přichystána předpremiéra nejnovějšího snímku Martina Ryšavého Slepý Gulliver. Renomovaný dokumentarista, držitel ocenění Magnesia Litera a pedagog FAMU se ve svém osobně laděném a originálně pojatém dokumentu vydává nejen do důvěrně známého prostředí Ruska a Ukrajiny, ale i za pražským optikem. Rozhovor s Martinem Ryšavým o důvodech jeho fascinace postsovětským regionem, vnitřním zraku či permanentně promýšleném scénáři, si můžete přečíst níže.
Co bylo pro vás hlavním impulsem k natočení filmu o „rozostřeném vidění světa a bídě cestovatelské existence“?
Nebyl jeden hlavní impuls. Bylo více impulsů vedlejších, které se spojily. Dlouho jsem třeba chtěl mít ve filmu rozhovor s optikem Jakubem Thurim, ale nevěděl jsem, v jakém kontextu jej uplatnit. Pak jsem odjel do Ruska s novou kamerou, která mi dělala potíže s ostřením. Spojilo se prostě více věcí. Někdo mi pak také podstrčil ten nápad s Gulliverem, který se mi zalíbil. Už nevím, kdo to byl, ale rád bych mu touto cestou poděkoval.
O vašem snímku jste do dokrevue napsal, že jde o „film velmi neúplný, velmi osobní, ale přesto snad po svém způsobu vypovídající o podstatných věcech světa“. O kterých především?
Na to by měl podle mého názoru přijít divák sám. Ale mám každopádně na mysli způsob, kterým pracuje poezie, která zachází často s velmi osobními, soukromými věcmi, navíc zjevenými jen skrze intenzivní fragment, a přesto dokáže přinášet závažné a obecně srozumitelné obsahy, i když ta srozumitelnost třeba není každému jednoduše dána. Ale ve filmu je určitě přítomen i čistě alegorický, gulliverovský motiv, který stejně jako ve Swiftově románu dává skrze pošetilosti exotické nahlédnout pošetilosti vlastní.
Snímek tvoří z největší části jakási „mozaika dokumentárních střípků“ z různých částí Ruska a Ukrajiny. Čím vás tento region tak fascinuje, že se do něj ve své tvorbě tak často vracíte?
To je celkem jednoduché: v dětství jsem žil na bojišti studené války a bohové mocností, které se v té válce střetávali, byli i mými bohy. USA a Rusko vládly dvěma říším, jejichž mýty nějak zásadně žily a působily v mém vědomí i podvědomí a nepochybně je tomu tak dodnes. Jde tedy o fascinaci něčím, čeho jsem byl a stále nějak jsem součástí, ať chci či nechci.
Ve vašem filmu mě zaujaly na jedné straně záběry z neošamanského rituálu v sibiřském kulturáku či až úsměvně absurdní přípravy státních oslav 70. výročí konce Velké vlastenecké války a na druhé straně záběry z Doněcka, kde to pro vás s kamerou během tamního konfliktu jistě nebylo úplně nejbezpečnější. Které z těchto cestovatelských zážitků vás oslovili nejvíce?
Žádné mne neoslovili nejvíc. Naopak mne oslovila možnost podřídit je jiné logice, než je nějaká momentální intenzita filmařova zážitku. Kdybych třeba sjel Niagarské vodopády v sudu a někdo to natočil, asi bychom oba měli velmi intenzivní zážitek, ale ten by ještě nezaručoval, že výsledný záběr bude mít stejnou intenzitu i ve filmu a že také bude dávat dobrý smysl. Kdybych podlehl tomuhle vábení, dostal bych se třeba na úroveň různých současných válečníků, kteří si natáčejí své bojové operace a vykládají je na youtube. Kdo tam má více výbuchů a mrtvol, ten vyhrál. Ale v umění přece nejde o to, kdo natočí nebezpečnější situaci. A ani v souvislosti se Slepým Gulliverem nemůžu říct, že nejlepší záběry jsem pořídil, když jsem se nejvíc bál. Řekl bych to asi takto: před vyšetřujícím aparátem mého optika jsou si všechny mé zážitky rovny, jde totiž o to, jak s nimi můžu a dokážu dále naložit.
Váš snímek je záměrně hodně dramaturgicky rozvolněný a jediným, co ho podle vás spojuje, je „strhující moment samotného putování“. Neměl by ale přeci jen dokumentarista na rozdíl od cestovatele mít při své výpravě s kamerou i jiný cíl než ten, že „cílem je samotná cesta“?
Ano, dokumentaristovým cílem má být film. A já jsem měl na mysli film. Takže potud snad v pořádku. Ten strhující moment je jistě hodně mechanický, je to prostě fakt pohybu člověka v prostoru, který velmi přirozeně určuje rytmus a základní naladění filmu a diváka jednoduše táhne. Dělá to ale způsobem, který umožňuje divákovi ztotožnit se do jisté míry se subjektem pozorovatele, a nikoli jen s "objektivní" kamerou, jak je to obvyklé. Čili cílem není samotná cesta, ale způsob, jak se ta cesta děje v člověku, který ji podstoupil, co v ní s odstupem času zůstává souvislé a co se rozpadá na fragmenty, co ztrácí význam a co ho nabývá. Proto si ani nemyslím, že je Slepý Gulliver dramaturgicky rozvolněný. To by byl, kdyby chtěl být informativním cestopisem, ale on chce být obrazem určité zkušenosti, která takto fragmentární prostě je.
V souvislosti s tím, že jste v současnosti vedoucím katedry scenáristiky a dramaturgie na FAMU, se vás nemůžu nezeptat, jak vypadal scénář vašeho filmu. Je vůbec pro podobný film s „bytostně otevřenou strukturou, který by teoreticky mohl být natáčen a sestavován donekonečna“ scénář potřeba?
Scénář psaný na papíře nikoli. Ale scénář promýšlený permanentně během natáčení a stříhání ano. Že není na papíře, neznamená, že neexistuje.
Mně osobně se váš snímek, v němž mi přijde řazení záběrů často více pocitové, líbil, ale věřím, že s ním může mít divák zvyklý na jasně danou strukturu dokumentů problém. V jaké míře, a zda vůbec, myslíte při natáčení a především pak ve střižně na diváky?
Asi vás teď budu muset brát za slova. Slepý Gulliver má zcela jasně danou strukturu, a že na takovou strukturu někteří diváci nejsou zvyklí, neznamená, že jasně daná není. Konec konců uvádíte, že se vám film líbil, jste tedy jedním z diváků, kteří na takovéto filmy zvyklí jsou? Pro mě jsou takovéto otázky prostě moc abstraktní, já si žádné zvyklé a nezvyklé diváky neumím a nechci představovat. Navíc bych byl rád, kdyby diváci měli s filmem problém. A kdyby je zajímalo promýšlet ho.
Ve vašem filmu mě zaujala scéna u optika, který říká, že mnoho lidí vidí špatně, ale záměrně nepoužívá brýle, které nám sice pomůžou zaostřit na určitý předmět, ale pak nevidíme okolní, často mnohem důležitější věci. Jde tedy i v případě dokumentaristy hlavně o to, na co se má člověk zaměřit a ne na to, jak přesně to vidí?
Ta analogie míří spíš k vnitřním věcem a vnitřnímu zraku. Zhruba řečeno, čím víc vizuálních podnětů, tím méně se mohu soustředit na to, abych je dokázal opravdu vidět. Vidět znamená přece něco jiného, než dobře zaostřit na každý detail a mít těch detailů pokud možno pořád spoustu před očima. Vidět vše znamená nevidět nic, pokud tedy nejste bůh.
Co byste rád, aby si z vašeho filmu divák odnesl?
Ten film.