Na letošní MFDF Ji.hlava přivezl ve spolupráci s festivalem Institut dokumentárního filmu polovinu slavné aktivistické dvojice The Yes Men. Mike Bonanno (vlastním jménem Igor Vamos) si vedle své práce lektora na workshopu Ex Oriente Film velmi ochotně udělal čas i na rozhovor. O jeho rodinných vazbách s Českem, Trumpově fašismu, výhodách špatného herectví či falešné demokracii v USA si můžete přečíst níže.
Prý jste v České republice úplně poprvé. S jakým jste přijel očekáváním?
Mám k vašemu regionu blízko už jen proto, že můj dědeček byl maďarský Žid, který z Maďarska utekl před 2. světovou válkou. Jeho nevlastním otcem byl Čech, takže nějaký čas strávil jako uprchlík ve vaší zemi, než odsud odjel do USA. V tom mu pomohla právě národnost nevlastního otce, protože uprchlické kvóty pro Čechy byly tenkrát vyšší než pro Maďary a jemu se tak podařilo dostat se šťastně přes oceán do bezpečí. Můj otec v Čechách pak koncem čtyřicátých let minulého století několik roků i žil. Je to takové moje osobní propojení s vaší zemí. V devadesátých letech jsem pak samozřejmě zaznamenal obrovskou popularitu Prahy, kdy sem jezdila spousta mých přátel, mně se to ale bohužel nepodařilo. No a musím také zmínit Václava Havla, jehož příběh, kdy se stal z literáta prezidentem, nám v USA připadal úplně magický.
Je podle vás pro podobný druh filmového aktivismu, jaký praktikujete v Yesmenech, nutný herecký talent či alespoň důkladná příprava na vaše role např. v podobě falešných tiskových mluvčí?
Kupodivu v našem případě ani herecký talent není potřeba. Ve chvíli, kdy vejdete do místnosti a předstíráte, že jste někdo jiný, všichni vám to většinou věří. Nemáte tedy žádnou potřebu je přesvědčovat. Takže i když jste po herecké stránce hodně špatný, stejně vám to věří. Dalo by se říci, že čím hůře vystupujete, tím jste pro ně hodnověrnější. Když se např. vydáváte za důležitou osobnost a působíte nejistě a zmateně, přítomní se cítí lépe a mnohem uvolněněji s vámi hovoří.
Takže pro vaše mystifikační účely je vlastně lepší být špatným hercem?
Přesně tak. Nejdůležitější je získat si důvěru posluchačů a jejich přesvědčení, že jste ten, za něhož se vydáváte. A pak už tím člověkem opravdu jste. Abych byl ale upřímný, kvalitní performance s dobrým herectvím by asi mohla v některých případech pomoci. My ale dobří herci nejsme a jsme rádi, že to šlo nakonec i bez toho a dobré herectví nakonec nebylo potřeba. Lidé jsou hrozně důvěřiví…
Nemůžu si pomoci, ale když sleduji v televizi Donalda Trumpa a našeho prezidenta, vidím řadu podobností. Např. v tom, že čím negativnější obraz si nejrůznějšími výroky a činy v médiích vytváří, tím paradoxně roste jejich popularita. Podle mě je na vině především ignorance lidí, kteří je volí a mají je v oblibě tím více, čím hůře se chovají. Jak lze s tou ignorancí bojovat?
To je strašně těžká otázka. Může na ní být velmi dlouhá odpověď o tom, jak je potřeba mít kvalitnější vzdělávací systém atp., ale to je běh na hodně dlouhou trať. Mezitím je nutné spolupracovat s lidmi, kteří jsou na naší straně, organizovat různá hnutí a snažit se v rámci možností změnit svět k lepšímu. Většinou jde o velmi malé skupiny lidí, kteří se do podobných akcí skutečně zapojí. Na jejich bedrech pak často leží možnost pozitivní změny. Pro prosazení této změny ale není potřeba většina, stačí, kdy tato malá skupina lidí je dostatečně odhodlaná. Naše práce pak spočívá v povzbuzování těchto lidí, aby byli ve svojí snaze něčeho dosáhnout usilovnější a soustředěnější.
Trochu jsem očekával, že vaší odpovědí bude humor, který v Yesmenech tak rádi a úspěšně používáte. Je přeci známou věcí, že když se podaří zlo zesměšnit, ztrácí na síle.
Humor je skvělý nástroj ve všech jeho podobách. Rádi ho používáme, když se např. snažíme upozornit na obrovské rozdíly, které ve společnosti vznikají vinou kapitalistického systému. V případě Trumpa se ukázalo, že získal podporu u těch nejchudších a nejvíce frustrovaných. K fašismu a obecně k extrémní pravici se v krizových chvílích obracejí lidé, kteří mají už systému plné zuby. Bydlím ve státě New York, kde spousta lidí Trumpa podporuje, a všiml jsem si, jak jsou tito lidé náchylní ke zmanipulování Trumpovými fašistickými názory. Vadí mi názor obrovského množství Američanů, kteří jsou přesvědčeni, že Amerika je nejlepší místo na světě, střed vesmíru a všichni lidé z celého světa v ní touží žít. To je pro mě tak frustrující… A mimochodem to je jeden z hlavních důvodů obrovské popularity Donalda Trumpa.
Čeho si naopak v souvislosti s vaší prací v Yesmenech na Americe nejvíce ceníte?
Určitě svobody slova. U nás si opravdu můžete říkat, co chcete a o kom chcete. Za to, co děláme v Yesmenech, by nás v řadě zemí poslali hned do vězení. Mám taky hodně rád americkou krajinu, zejména když se v ní proháním autem a žvýkám k tomu žvýkačky. Auta mám vůbec hodně rád.
Máte nějaké vysvětlení, proč je pro zhruba 95% dokumentaristů humor tabu?
To je zajímavá věc. Zrovna včera jsem se bavil s polským režisérem o jeho novém filmu, zabývajícím se současným fašismem v Polsku. Říkal mi, jak rád používá ve svých filmech humor, ale když je ukáže editorům a dramaturgům, nikomu z nich to vtipné nepřijde. Přitom smát se tváří v tvář tragédii je univerzální lidská vlastnost, která prochází celou historií. Komedie odjakživa podkopávala moc a i dnes dokáže, že se někteří lidé při ní cítí nepříjemně. Bohužel nejen většina dokumentaristů, ale i festivaloví dramaturgové mají pocit, že dokumenty musí být vážné. Podle mě ale dokumenty obsahující humor, různé rošťárny, vtípky či mystifikace, dokážou být stejně seriózní.
Co chystáte v nejbližší budoucnosti?
Právě teď pracuji na televizní sérii. S naším posledním filmem Yesmeni se bouří jsme měli hodně komplikací ohledně financování i návštěvnosti, která nebyla zdaleka tak dobrá jako u našeho předchozího filmu Yesmeni opravují svět. Pro filmy, jaké děláme, je hrozně těžké najít dostatek financí. V televizním průmyslu to tak těžké není, navíc nám televizní formát vyhovuje více. V hodinovém díle se zaměříte na jednu věc, zpracujete jí zábavnou formou a je to. Teď jsme natočili pilotní díl a jsme zvědaví, jak bude přijat. Jeho téma je kontrola držení zbraní a různé bizarnosti s tím spojené, jako je třeba reklamní akce – kup si zbraň, dostaneš k tomu jednu zdarma. Je dobře známo, že jsme zemí s největším počtem zastřelení a vždy, když u nás dojde k nějakému masakru, vlivná Národní asociace držitelů zbraní (NRA) uspořádá tiskovou konferenci, na níž prohlašuje, že za problém může nedostatečné množství zbraní. Že kdyby oběti útoků byly ozbrojeny, žádný problém by nebyl. Což podle nich platí i pro nedávné případy mladých černochů zabitých policisty. Kdyby podle NRA byli dostatečně ozbrojeni, bylo by prý po problému…
Yesmeni se zformovali už v roce 1996, do povědomí širší veřejnosti vstoupili o sedm let později, kdy byl uveden dokument s jednoduchým názvem The Yes Men. A na prestižním festivalu v Sundance hned získal cenu poroty. Dvojice aktivistů snažící se upozornit na aroganci a bezohlednost nadnárodních korporací se rozhodla pro cestu lemovanou humorem a založenou na rafinovaných happeninzích či falešných tiskových konferencích. Při nich se před novináři věrohodně vydávají za představitele úřadů, korporací či lobbistických organizací a sdělují jejich jménem často velmi šokující informace. V roce 2009 natočili o svých akcích dokument Yesmeni opravují svět a o pět let později osobněji laděný autoportrét Yesmeni se bouří, v němž mimo jiné upozornili na kontroverzní záměry společnosti Shell ohledně těžby ropy v Arktidě. Mike Bonanno vedle své práce pro Yesmeny působí jako profesor mediálního umění na Rensselaer Polytechnic Institute v Troy nedaleko New Yorku.
