KINEDOK

Rozhovor

Basa jako očista i vykoupení

13. 4. 2015

Autor: Filip Šebek

Obsahově silný a vizuálně vybroušený portrét dvou notorických recidivistů Mira a Zlatka s názvem Comeback natočil talentovaný režisér Miro Remo původně jako svůj absolventský film a hned se mu s ním v roce 2014 podařilo dostat v obrovské konkurenci několika set snímků z celého světa do dokumentární soutěže MFF Karlovy Vary. Snímek podpořený Institutem dokumentárního filmu a zařazený do nabídky projektu KineDok má v současné době na oblíbených stránkách Československé filmové databáze úctyhodných a nutno říci, že naprosto zasloužených 79%.

Co vás, po vašich dřívějších spíše odlehčenějších a hravých snímcích, přivedlo k vážnému tématu recidivy?
Změna. Nechci se opakovat, chci zkoušet nové věci. Přitahují mě oba extrémy, dobro i zlo. A také silné emoce, které jsou s tím spojené. Kromě toho vězení v Ilavě leží jen několik kilometrů od mé rodné vesnice Ladce. Babička s dědou z máminy strany žili hned pod ní. Vždy, když jsme jako rodina šli kolem, zvědavě jsme nakukovali přes ostnaté dráty za vězeňskou zeď. Vězeňský komplex opředený historkami z podsvětí v nás vzbuzoval respekt. Vnímal jsem ho jako exotické prostředí, kam se dostane je pár lidí. Moc jsem si přál mít možnost ho prokoumat. Později na škole přišla nabídka natočit v Ilavě krátký šot o problematice reintegrace a o dva roky později jsme na tohle téma začali natáčet celovečerní snímek Comeback.

Jak se vám podařilo natáčet v nejstřeženější slovenské věznici v Ilavě?
Měli jsme štěstí na lidi, konkrétně na ředitele věznice pana Reseka a jeho spolupracovníky, kteří nám to umožnili. Viděli nás v akci při natáčení vzpomínaného krátkého šotu o recidivě a samotný ředitel mi později naznačil, že v případě zájmu mám dveře nadále otevřené. V tu dobu jsem ale natáčel spíše odlehčené a ironické příběhy a rozhodně jsem se na to necítil. O dva roky později jsem mu zavolal, zda jeho nabídka stále platí. Platila.

Čím vás Miro a Zlatko přesvědčili, že právě oni dva budou ideální hlavní postavy filmu?
Byl to risk, nikdy předtím jsem je neviděl. Opět pomohla věznice, která nám za souhlasu vězněných doporučila šest odsouzených. Nakonec ze šesti zůstali přirozeným vývojem událostí jen dva. Náš koncept byl přitom velmi jednoduchý. Soustředili jsme se na lidi, kteří v průběhu roku opustí brány vězení a znovu se budou muset starat sami o sebe. Z nás se stali pozorovatelé a já věřil v dobrodružství.

Jak se s nimi spolupracovalo? Platil jste jim něco za čas, který trávili s vaším štábem?
Platili jsme jim hlavně ze začátku, aby neztratili motivaci se s námi nadále scházet. Největší riziko projektu bylo právě ve ztrátě kontaktu. Ale myslím, že to nebylo jen o penězích, později jsme jim už neplatili. Také nám peníze rychle došly, původně se jednalo o studentský absolventský film. Spřátelili jsme se a oba si našeho přátelství vážili, byli rádi, když jsem za nimi přišel, ať už sám nebo se štábem. Moc přátel mimo svůj „recidivistický revír“ nemají. Cítili zodpovědnost za výsledek a snažili se pomoci. Prožívali to naplno, což je snem každého režiséra.

Navzdory neveselému tématu recidivy je ve vašem filmu překvapivé množství úsměvných momentů. Kdy jste se během natáčení bavil nejvíce?
Za úsměvný zážitek určitě považuji moment s růžovým zvýrazňovačem. Během natáčení ve vězení jsem viděl na nádvoří vězně, který křičel do okna na dalšího, zda nemá růžový zvýrazňovač na podtrhávání textu. Věci uvnitř vězení mají jinou cenu než venku. Moc úsměvných momentů přirozeně nezažijete, ale ironie a bizarních úkazů zažijete nepočítaně. Je to zvláštní ostrov se svými pravidly. Místy jsem měl pocit, že jsem na škole v přírodě pro dospělé.

A jaký byl váš nejsilnější zážitek?
Silným zážitkem byl hned první den ve vězení s jeho specifickou atmosférou i specifickým smradem. Ale zažili jsme i opravdu kruté zážitky. Jednou mi zavolala matka zdecimovaného hlavního hrdiny, abychom v žádném případě nenatáčeli scény u železnice. Bála se o svého syna, aby neskočil před kamerou pod vlak. Prosila mě, protože její syn krátce před hrozícím uvězněním říkal, že skočí v této scéně pod vlak. Něco podobného jsem během natáčení filmu ještě nezažil. Samozřejmě jsme nakonec scénu nenatáčeli a s hlavní postavou jsme si tu věc navzájem vysvětlili. Říkal jsem mu, ať neblázní, nebo se z toho ještě zblázní další lidé.

Viděl jste úspěšný dokument Heleny Třeštíkové René, popřípadě inspiroval jste se nějaký dalšími snímky s tematikou recidivy?
Omlouvám se, ale Reného ani filmy s podobnou tematikou jsem během natáčení neviděl. Konfrontace s jinými filmy z podobného prostředí mě vyčerpává a ovlivňuje. Už takhle mám v sobě hromadu otázek, na které hledám během výroby filmu odpověď. Je pro mě náročné porovnávat existující film s filmem rozdrobeným – polotovarem. Když je konkurence silná, většinou dostanete pěkně po hubě. Viděl jsem jen hraný film Prorok, který zabodoval i v Cannes, ale po našich zážitcích z Ilavy na mě působil jako pohádka. Říkal jsem si, žeComeback natočím i navzdory vědomí, že ve stejné době vznikalo několik filmů z vězeňského prostředí. Silně mě tohle téma přitahovalo. Podobná možnost by už možná nikdy nemusela být. Teď přišel konečně čas se na všechny tyto „upozaděné“ filmy podívat a dohonit zmeškané.

René ve filmu na rovinu říká, že nehodlá vydělávat peníze prací, protože ví, že se k nim dá dostat mnohem snáze. Není to jeden z důvodů, proč tito lidé včetně vašich hrdinů končí zase ve vězení?
Ano, i tohle bývá jedním z důvodů. Setkal jsem se s případem člověka, který klesl na úplné dno, a vězení pro něho bylo jistým vykoupením. Existují bezdomovci, kteří si chodí posedět na zimu do tepla vězení. Když dlouho fetujete, může to být i jistá forma očisty. Samozřejmě do vězení chce málokdo, ale bývají situace, kdy tam lidé odcházejí dobrovolně a cíleně kvůli tomu páchají trestné činy. Vykradou obchod, opijí se v něm a pod pultem čekají na policisty. Když nastavují ruce na nasazení pout, smějí se jim při tom ožralí do obličeje. Najdou se ale i tací, ochotní nabourat s obrněným transportérem do policejní stanice na znak nesouhlasu s trestněprávním konáním anebo jiní, kteří jen tak pro zábavu zapálí benzínku. Co člověk, to silný příběh.

Jeden z protagonistů vašeho filmu říká, že se člověk musí převychovat sám, že ve vězení ho nepřevychovají. Jak je ale podle vás možné notorické recidivisty motivovat k „sebepřevýchově“?
Myslím si, že nějaká hromadně úspěšná převýchova recidivistů není možná. Jde o dlouhá léta, to nejde jinak dohnat, život nejde restartovat jako počítač. Když vyjdete ven, jste pozadu o čas strávený uvnitř. Recidivisté si spíše kladou otázku, jak dlouho vydrží na svobodě. Představte si, že jste víc než polovinu vašeho života strávili v base. Kde jste potom doma?

Moc se mi líbila formální složka vašeho filmu včetně výborné hudby. Měl jste dopředu vymyšleno, jak by měl snímek vypadat anebo jste se během natáčení spíše přizpůsobovali okolnostem?
Formálně jsme to měli dopředu vymyšlené, natáčeli jsme na více kamer se špičkovými kameramany Ivo Mikom, Jarom Vaľkom a Máriom Ondrišom. Chtěli jsme se odlišit od klasického dokumentu a víc se přiblížit formě hraného filmu. Navzdory tomu, že jsme improvizovali při hledání obrazového vyjádření emocí spojených s recidivou. Podobně ve zvuku. S mistrem zvuku Lukášem Kasprzykom jsme nekonečně dlouho hledali vhodné atmosféry, každé jednotlivé bouchnutí dveří a zvukový detail. A bez jakýchkoli kompromisů, dali jsme si opravdu nesmírně záležet. Po hudební stránce jsem spolupracoval s Davidom Kollarom. To je světová extratřída sama o sobě. Renomovaný hudební portál Prepared Guitar ho zařadil mezi 101 nejlepších světových kytaristů a jeho album The Son, z něhož pochází skladby použité v Comebacku, ho zařadil mezi 13 nejlepších nahrávek roku. Jeho zanícení pro věc je obdivuhodné, ještě o něm uslyšíte.

V roce 2010 jste v rozhovoru pro dokofilm.sk prozradil, že během natáčení postupujete i způsobem, kdy realitu upravujete tak, aby snímek byl divácky zajímavější. Můžete uvést nějaký příklad z natáčení, aby si divák udělal přesnější představu, jak je možné upravovat realitu a přitom zůstat pravdivý?
Původní záměr se několikrát během natáčení měnil vlivem okolností. Za chodu se změnilo vedení věznice, vězni byli tajně transportování do jiných věznic atd. Takže naše představy se měnily přímo na place a byli jsme nuceni improvizovat. To jsme původně se scénáristou Jurom Šlaukom při vymýšlení konceptu v takové míře nechtěli. Měli jsme také vymyšlenou hromadu vizuálních scén. Chtěli jsme např. přivézt do Ilavy řetízkový kolotoč a točit se s vězni v začarovaném kruhu recidivy, škoda... Když si na to vzpomenu, je mi dodnes líto, že to nevyšlo. Kde konkrétně došlo k ovlivnění reality neprozradím, ta hranice je často velmi tenká. V našem případě ale vždy platí, že když došlo k nějaké „konstrukci“, tak jen proto, že jsme potřebovali vykličkovat ze situace, do níž jsme se dostali vlivem nepředvídatelných okolností anebo v rámci experimentování s formou. Největší krásou je pravda, nerozumím filmům, které si vymýšlí.

Z vaší tvorby je patrné, že příliš neuznáváte hranice mezi dokumentem a hraným filmem a rád tyto hranice stíráte. Váš snímek Studený spoj, který považujete za dokumentární, některé festivaly uvedly v sekci hraných filmů. Podle jakých kritérií vy sám rozdělujete tyto dva žánry?
Tohle kritérium je úplně zbytečné, film je buď silný anebo slabý. Náš supervizor a ročníkový vedoucí na VŠMU, režisér a pedagog Vlado Balco byl zvyklý říkat: „Buď vás zasáhne raketa anebo pořádné dělo, anebo jen stříkací pistolka. Je na vás, co si vyberete.“ Jestli je to dokument nebo hraný film, je úplně ukradené.

Váš film se zúčastnil Doc Launch 2011. V čem byla pro vás tato akce organizovaná Institutem dokumentárního filmu užitečná?
Musím se přiznat, že vzhledem k mé omezené znalosti angličtiny to bylo pro mě trochu trápení. Navíc mluvit o filmu ještě před jeho dokončením je pro mě náročné i v mateřském jazyce. Naše ukázka však přítomné zaujala, dostali jsme dobrou zpětnou vazbu a potkali spoustu lidí milujících film, kteří se živě zajímali o téma našeho snímku. Získali jsme tak energii do další práce, za což musím organizátorům poděkovat.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace