EX ORIENTE FILM

Rozhovor

Všichni jsme dětmi války

30. 10. 2015

Autor: Filip Šebek

Jedním z nejvýznamnějších hostů letošního MFDF Ji.hlava byl francouzský režisér a producent Laurent Bécue-Renard, který během festivalu figuroval v roli lektora workshopu Ex Oriente Film. Institut dokumentárního filmu navíc uspořádal veřejně přístupný masterclass spojený s projekcí režisérova debutu War-Wearied sledující osudy tří mladých bosenských žen vyrovnávajícími se s válečnými traumaty.

Mnohonásobně oceněný francouzský tvůrce se v otevřené masterclass zaměřil na stěžejní prvky svého režijního rukopisu, který podle jeho vlastních slov charakterizuje “portrét terapie jako kreativního procesu či jako formy individuálního či kolektivního vyprávění zachyceného v jejím průběhu” a “předpoklad, že kamera a film se stávají součástí tohoto kreativního procesu a zapojují diváka do probíhající terapie”. K dokumentární tvorbě ho přivedla práce šéfredaktora časopisu Sarajevo Online v letech 1995-1996 během obléhání Sarajeva a následné setkání s třemi mladými bosenskými ženami žijícími ve venkovském terapeutickém centru. Napsal, režíroval a produkoval o nich dokument nazvaný War-Wearied (De guerre lasses), který se promítal na desítkách festivalů a získal mimo jiné filmovou cenu míru na festivalu v Berlíně. Ve svém druhém snímku Of Men and War poté zaměřil svou pozornost na mladé americké vojáky, snažící se vyrovnat s válečnými traumaty s pomocí terapeutických sezení. Tento dokument se stal zahajovacím filmem festivalu v Cannes, byl nominován na nejlepší evropský dokument v cenách EFA 2014 a ve stejném roce získal hlavní cenu za nejlepší celovečerní dokument na festivalu IDFA v Amsterdamu. Mimo jiná ocenění získal v letošním roce též zvláštní uznání poroty na MFF Golden Gate v San Franciscu.

Oba vaše filmy se zabývají dopady války na lidskou psychiku a post-traumatickými syndromy z válečných zážitků. Proč vás tolik zajímá právě toto téma?
Na všechny z nás, kteří jsme se narodili ve druhé polovině 20. století a ještě k tomu v Evropě, má válečné dědictví obrovský vliv a formuje celé generace. A přitom nám nikdo nevysvětlil proč. Sice jsme se ve škole naučili vše základní o první a druhé světové válce, ale to jsou jen fakta. K vyrovnání se s vnitřními válečnými traumaty v ničem nepomohla. Mě zajímalo, jak se s touto zkušeností vyrovnávají jednotliví lidé. Cítil jsem, že zde něco zásadního chybí, ale nedokázal jsem to pojmenovat. Odpověď jsem hledal už jako mladý, cestoval jsem po východní Evropě, Číně či Jižní Africe a pak jsem strávil poslední rok války v Bosně. Tam jsem potkal psycholožku, která pracovala s bosenskými ženami a pomáhala jim vyrovnat se s válečnými traumaty. Umožnila mi zúčastnit se jednoho terapeutického sezení a já viděl, v jak obrovské míře tyto ženy válka ovlivnila a s jak těžkými traumaty se snaží vyrovnávat. Hned mi bylo jasné, že sem chci směřovat svou práci. Zaměřit se na to, co je společným válečným dědictvím nejen mé generace, ale všech poválečných generací. To je první důvod.

A ten druhý?
Druhým důvodem byla zkušenost samotné terapie. Když jsem seděl se skupinou bosenských žen, byl jsem fascinován skutečností, že terapie je ve skutečnosti jevištěm, jakoby divadelní scénou, na níž vystupuje terapeut a jeho klienti. A prvním úkolem je vymyslet příběh, který by pomohl dotyčné osobě naučit se žít s tím, co prodělala. Což však neznamená, že jde o lež, jde o velmi kreativní proces, který vám má pomoci vyrovnat se ne s realitou, ale s tím, jak tu realitu cítíte. V tomto smyslu jsem se tehdy rozhodl zkusit využít mou kamery ne jako pouhého svědka terapie, ale jako její součást přispívající k celkovému kreativnímu procesu. A na tomto základu jsem vytvořil jak svůj první, tak i druhý film Of Men and War.

V tomto snímku nabouráváte řadu mýtů panujících o válce, ať už jde o obraz vojáků jako super hrdinů bez emocí, skutečnosti, že skutečná válka je plná různých kiksů či že žádná smrt není anonymní. Jaký mýtus převládající v obecném povědomí o válce vám přijde nejnebezpečnější?
Většina lidí zná válku především z hollywoodských filmů. Hollywood je na celosvětové úrovni největší producent masové zábavy a do ní patří i válečné filmy. Způsob, jakým tyto filmy ukazují válku, má ale k pravdě daleko. Ve velmi epickém duchu ukazují válčení jako heroické akce vojáků a diváky tím obelhávají. Jako příklad mohu uvést snímky Den D, Nejdelší den, Děla z Navarone a podobné epické spektákly z 50. a 60. let. Tyto snímky se nezabývají tím, co dělá válka s psychikou jednotlivců, kteří v ní bojují. A platí to i v případě protiválečných filmů jako je Apokalypsa či Lovec jelenů, i tady jde o velmi epické zpodobnění války. Když jsem se rozhodl natáčet Of Men and War, měl jsem v hlavě, že chci točit právě v zemi, odkud pochází takovéto zpodobnění války a hrdinství vojáků. Myslel jsem na to už při výběru svých postav, které často odpovídaly obecně rozšířenému obrazu velkých, silných a svalnatých vojáků. Já chtěl ale ukázat jejich druhou stranu. Zaměřit se na to, že jsou uvnitř úplně zlomení a rozbití na kousky, i když navenek mohou vypadat sebedrsněji. Mým záměrem bylo ukázat, že heroismus může být něco zcela jiného. Především schopnost postavit se svým traumatům, postavit se vnitřním zraněním. A to je pro mě skutečné hrdinství a nejnebezpečnější mýtus o válce. Často si říkám, že vůbec první knížkou či kreativním zpracování tématu válečných traumat je Homérova Odyssea. Cesta hlavní postavy je metaforou smutné skutečnosti, že pro válečníky není svým způsobem návrat domů možný. V řadě ohledů zůstávají zaseknutí ve válečné zóně.

Než jste začal své postavy natáčet, strávil jste pět měsíců jen pozorováním terapeutických sezení. Spoustu času jste absolvoval také při terapiích s bosenskými ženami. Je možné po vašich zkušenostech najít u lidí s válečnými traumaty společné rysy při snaze pokusit se pomocí terapie o návrat k „normálnímu“ životu?
Válečná traumata mají hodně společných rysů a platí to i při srovnání zkušeností bosenských žen a amerických vojáků. Samozřejmě má každý svůj vlastní příběh, který se také odvíjí od toho, jaký byl jejich život ještě před válečnými zkušenostmi. Samotné trauma vznikne ze strachu z blízkosti smrti kvůli tomu, že psychika neví, jak se s tím vyrovnat. Ať už jde o smrt, které jste svědkem či vám bezprostředně hrozí, anebo v případě vojáků smrt, kterou způsobíte. Pro traumatizovaného člověka je během terapie zásadním úkolem se s touto zkušeností vyrovnat. Nesmí jí být přitahován ani se jí naopak bránit. Pro mé postavy byla terapie procesem usmíření se s životem a se sebou samými. A je zde ještě jedna věc, která je společná jak ženám, tak mužům. A tou je pocit studu.

Jak tomu mám rozumět? Jde v případě vojáků o stud za to, co provedli?
Není to stud ve smyslu, jak toto slovo většinou používáme, jako že se stydíme za něco, co jsme provedli nebo neprovedli. Je to mnohem více. Jde o stud za to, že byli svědky destruktivního chování lidského druhu, jehož jsou součástí. A je jedno, zda jako oběti nebo viníci. Tito lidé se válečnou zkušeností cítí jakoby ušpiněni. A to je něco, co se velmi těžko překonává a co je všem společné. Tento pocit studu společně se zážitkem blízkosti smrti společně ústí v hrubost a hněv. A nejde o hněv zaměřený na sebe, na vládu či na cokoli konkrétního. Jde o hněv vůči lidskému druhu, kterým jsou tito lidé naplněni. Jeho projevem jsou noční můry, flashbacky a řada dalších nepříjemných věcí. Smyslem terapie je naučit se žít s vědomím, že zde tyto věci budou s vámi až do vašeho posledního dne.

Ve vašem filmu mě zaujal moment, kdy se traumatizovaný válečný veterán chová agresivně vůči své dceři, která pak tuto agresi „předává“ dál na své spolužáky ve škole. Zjišťoval jste, kolik z vašich postav bylo dětmi či vnuky válečných veteránů? Je možné tato traumata nechtěně přenášet na další generace?
Já bych neřekl, že jde přímo o trauma, které by se takto předávalo, ale o dědictví válečných traumat. Tito lidé nejsou traumatizovaní tím, co prožili jejich rodiče, ale dědictví těchto traumat je samozřejmě hodně formuje. A může se to projevit v jejich chování, např. právě v násilných činech. Dobře je to vidět ve vámi zmíněním případu jedné mé postavy, která se kvůli válečným traumatům občas chová násilně k manželce a dceři a ona pak jeho chování opakuje ve škole. A to už je případ nového traumatu, které je dědictvím toho původního. A trpí jim děti, manželky, kolegové v práci a všichni blízcí. Na sobě jsem toto dědictví válečných traumat pozoroval během mého dospívání v 60. letech, kdy jsem měl silný pocit, že vyrůstám ve společnosti, která je plná zloby a vzteku. A protože o tom nikdo nemluvil, nechápal jsem, proč tomu tak je. Žili jsme v relativním přepychu, v míru, většina lidí měla práci, peníze na to, co potřebovala, ale všichni byli naštvaní. Jsem přesvědčen, že pravým důvodem bylo právě válečné dědictví a skutečnost, že uvnitř naší společnosti válka neskončila rokem 1945.

Co bychom s tím podle vás měli dělat?
Svou prací se snažím lidi přimět k úvahám, co všechno válečné dědictví znamená jak pro jednotlivce, tak i společnost. A pokud se tomu nějak nepostavíme, bude to pokračovat. Pravý mír znamená, že s tímto traumatem začneme něco dělat. A abych odpověděl na vaši otázku, ano, většina mých postav má dědečky, kteří sloužili v druhé světové válce a zhruba třetina otce, kteří bojovali ve Vietnamu. Pro ty byl často jedinou cestou, jak se v sobě utlumit válečná traumata, alkohol. Rád bych ale zdůraznil, že jen málo lidí najde odvahu začít s traumatem něco dělat a přiznat si ho. Ve většině případů terapii vůbec nevyhledají. Anebo u ní nevytrvají, přeci jen jde o proces trvající řadu měsíců i let. Lidé, kteří se s těmito traumaty snaží naučit žít, přiznají si, že se jejich následků nikdy úplně nezbaví, jsou pro mě praví hrdinové. Ne ti, které nám ukazují hollywoodské filmy.

Váš první film byl o ženách a válce, druhý o válečných veteránech. Bude tedy závěr vaší „válečné“ trilogie o dětech a válce?
Ano, bude. Ale ne v tom smyslu, že bych portrétoval dětské vojáky, např. v Africe. My všichni jsme totiž dětmi války. Ať už takovým či jiným způsobem. A když si to nepřiznáme, nikdy nepochopíme, proč trpíme různými neurózami a dalšími psychickými problémy. Jsem přesvědčen, že většina moderních neuróz má kořeny ve válečných konfliktech 20. století. Často jsme během terapií narazili na to, jak hluboko jsou v nás tyto věci zakořeněny. Svůj nadcházející snímek proto zasvětím právě tomuto tématu. Po formální stránce ho plánuji ve fiktivnějším duchu, než mé předešlé snímky, nazývané dokumenty. Já ale moc tuto škatulku neuznávám, mé filmy jsou kreativní zkušeností, a jestli je někdo považuje za dokumenty či za hrané filmy, je mi jedno. Já prostě točím filmy a nijak je nerozděluji.

Co považujete za důležité, aby si odnesli účastníci workshopu Ex Oriente Film z vašeho masterclassu?
Než abych dával nějaké návody, jsem spíše zvědavý, jaké mi budou klást otázky. Když vyučuji, vždy se snažím přimět filmové tvůrce k tomu, aby se pořádně zamysleli na tou nejdůležitější otázkou: proč. Proč točím tento film? Proč chci strávit jeden, dva nebo čtyři roky nad tímto projektem? Proč jsem si vybral právě toto téma? Není to lehká práce, vezme vám spoustu energie, času, ale i soukromého života. A vy si musíte být jistí, proč to vlastně děláte.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace