Dokumentarista Marián Polák se ve svých filmech soustředí na sepětí člověka s přírodou a příroda sama pak hraje v jeho snímcích často hlavní roli, ať už je to osobitá imprese finské zimy, oceňovaný portrét samotáře z Orlických hor či snímek o unikátní lokalitě pod Pavlovskými vrchy. Ve svém připravovaném dokumentu Planeta Česko se zaměřil na rozmanitý život naší přírody, které se nadmíru daří i v loužích hnědouhelných výsypek. Hrdinkami jeho filmu budou např. i obyčejné vlaštovky, které se naučily otevírat dveře do nádražní haly ovládané fotobuňkou.
Připravovaný snímek Mariána Poláka Planeta Česko natáčený v Produkci Radima Procházky by měl mít premiéru v příštím roce. Na jeho prezentaci samotným autorem doplněnou o krátkou ukázku se můžete přijít podívat v pondělí 21. září od 18.30 do kina Světozor, kde proběhne tradiční Večer českého dokumentu organizovaný Institutem dokumentárního filmu a Českým filmovým centrem. Více o akci najdete na FB stránkách akce.
Máte na kontě již několik dokumentů, v nichž hraje hlavní roli příroda, především ta česká. Jak jste se k tomu dostal?
Celý život žiji na venkově, takže česká příroda je mým přirozeným domovem a také zájmem a vlastně už od dětství jsem chtěl být filmařem přírody nebo přírodovědcem. Na FAMU byly přijímačky dříve než „Přírodovědu“, takže jsem skončil u filmování. Můj první scénář k přijímačkám byl o přírodě za humny, svoje první cvičení na FAMU jsem natočil o české přírodě za humny, takže je to všechno nějak přirozené.
Co vás na ní tak fascinuje?
Na naší přírodě mě fascinuje její relativní pestrost a bohatost na velmi malém území. Samozřejmě i jistá malebnost a přívětivost ve srovnání s extrémy v jiných koutech naší planety. Naší přírodu mám opravdu rád a tak mne dlouhá léta trápilo její přehlížení ze strany filmových tvůrců a především televizních stanic. Snažím se to změnit svojí prací. Točím i jiná témata a žánry, ale příroda je mi zkrátka nejbližší.
Váš připravovaný film se odehrává hodně v prostředí severočeských hnědouhelných dolů, čím vás tato na první pohled nepříliš atraktivní místa zaujala natolik, že jste se o tom rozhodl točit film? Byl v tom i jistý ekologický záměr?
Ten film se odehrává na celé řadě lokalit, výsypky severočeských hnědouhelných dolů jsou jen takovým symbolickým místem, které výborně vystihuje náš filmový přístup k české krajině a přírodě. Správně používáte obecně rozšířený názor, že je to „nepříliš atraktivní místo“, jenže je třeba dodat „pro život člověka“, pro celou řadu vzácných a ohrožených živočichů to je překvapivě naopak, nacházejí zde často jedno z posledních útočišť. Nehledal bych v tom nějakou „ekologii“ ve smyslu „podívejte, jak jsou ty severní Čechy zničené“, spíše se snažíme ukázat naší přírodu bez předsudků a v nových souvislostech. Lidé mají často scestné představy o tom co je to pestrá a zdravá příroda. V loužích nezrekultivovaných hnědouhelných výsypek může být bohatší život než v leckterém – pohledem laika krásném – státem chráněném třeboňském rybníce. U nás už dávno nemáme opravdovou divočinu, tato tzv. „Nová divočina“ je však neméně zajímavá a krásná. Záleží jen na úhlu pohledu.
Chystáte se na místě natáčet s přestávkami po celý rok, počítám, že chcete tamní život zaznamenat ve všech ročních obdobích, je to tak?
Ano, natáčíme celý rok, ale proměna ročních období by zde neměla fungovat jako obligátní časová linka filmu, spíše nám umožňuje zdůraznit tu rozmanitost a pestrost života za našimi humny. Chceme si i trochu pohrát s podobností naší přírody s atraktivními až exotickými místy na Zemi. Od sněhové vánice v horách až po rozpálenou step na vojenském cvičišti. Při určitém úhlu záběru nepoznáte, že jste jen pár kilometrů od Prahy.
Máte nějaké hlavní postavy či spíše obecné téma?
Řekl bych, že máme obojí: „postavy“ i obecné téma. Postavami jsou některá zvířata a jejich osudy a témat se ve filmu objeví hned několik. Celkově by měl mít film blíže k filmové eseji než klasickému přírodopisnému dokumentu. Do dramaturgie nám významně vstupuje i sama příroda, nutno dodat, že často se chová spíše jako nemilosrdný střihač, když naše jiskřivé nápady nedovolí vůbec zrealizovat.
Jak těžké je režírovat přírodu?
Nejraději bych ponechal tuto otázku bez komentáře, protože většinou to je značně frustrující práce. Neustále jsme zdánlivě velmi blízko k natočení úžasných záběrů, ale jen výjimečně se to z nejrůznějších důvodů povede. Paradoxně je mnohem snazší natáčet zvířata třeba v afrických národních parcích než někde na Šumavě. Možná, že se ve filmu objeví i pár příhod, kdy se to nepovedlo, aby si i některé zlomyslné povahy přišly na své. My jsme si navíc vytknuli trochu obtížnější cestu, protože se snažíme vyvarovat používání zvířecích modelů a nejrůznějších triků a manipulací, kterými se dnes hemží řada přírodovědných filmů. Bohužel diváci jsou na ně zvyklí a jsou jimi rozmazlení a tak jsme trochu napjatí, jestli jim budou naše skutečně divoká zvířata stačit. Každý povedený záběr ve filmu je vykoupený ohromným množstvím času a úsilí a také nezbytným štěstím, ale sám o sobě ještě nezaručuje dobrý film.
Bude mít váš film spíše osvětový či vzdělávací rozměr anebo v něm bude větší důraz na příběh konkrétních zvířat a rostlin?
Náš film by měl být především podívaná pro velké plátno kin v tom nejlepším smyslu slova. Neradi bychom v tomto případě příliš mentorovali a zahlcovali diváka informacemi, chtěli bychom více působit na emoce za pomocí filmového jazyka. Doufáme, že tak uděláme mnohem větší osvětu pro pochopení a poznání naší přírody. Samozřejmě pracujeme i s příběhy, ovšem ne tím populárním způsobem, že mladé osiřelé lvíče jménem XY zažívá spoustu dobrodružství (a „hraje“ ho řada různých zvířat), ale spíše jak se dokáže obecně nějaké zvíře v naší krajině adaptovat na všudypřítomné působení člověka. Ono je to většinou dost překvapivé a někdy i úsměvné a často i téměř nepochopitelné. Našimi hrdinkami jsou třeba obyčejné vlaštovky, které se ale naučily otevírat dveře ke svým hnízdům do nádražní haly v Suchdole nad Odrou, ovládané fotobuňkou. Prostě nejprve naletí na fotobuňku, dveře se otevřou a vlaštovky mohou vletět dovnitř. Chceme probudit v lidech hlubší zájem o přírodu a krajinu, ve které žijí. Film by je měl inspirovat k větší otevřenosti pro pochopení přírodních procesů a dějů a samozřejmě i k jejich ochraně.
Jak by se podle vás měl stát chovat k tomuto zdevastovanému prostředí? Souhlasíte např. se zatopením, jako v případě nového jezera Milada u Ústí nad Labem?
Ona je především otázka co rozumíme pod pojmem devastace. V našem filmu se snažíme ukázat, že řada míst tzv. „devastovaných“ působením činností jednak přírodních živlů (lavina, požár, hmyzí „škůdci“) nebo přímo člověkem (vojenská technika, doly apod.) je vlastně mnohem zajímavější a z hlediska přírody méně zničená než intenzivně zemědělsky využívaná krajina nebo dokonce i zdánlivě zachovalá krajina (typickým příkladem jsou přehnojené a přerybněné rybníky). Některé organismy vyloženě potřebují nějaké narušení, aby mohly přežívat. Kopyty zvířat nebo pásy tanku, to je jedno. Příroda dokáže i velmi dobře hojit rány, které jí člověk uštědří a obnova přírodě blízkého stavu je pak zadarmo. My však kolikrát nesmyslně nákladně „rekultivujeme“ a zalesňujeme místa, kde by si příroda poradila lépe a ještě by přitom hostila ohrožené druhy. I kůrovcem sežraná horská smrčina je pořád lesem, ve kterém se odehrává přirozená obnova v přímém přenosu, kdežto harvestorem odlesněné holiny vypadají spíše jako třtinová prérie, kde se krčí přidušené smrkové sazenice. Příroda by zkrátka měla dostat šanci alespoň na malých územích v našich chráněných územích nebo místech, která jsou z laického pohledu na odpis. Myslím, že ideál je určitá mozaika, kdy je část území vrácena do „původního“ stavu, část k rekreaci, část k hospodářskému využití a zbytek ponechán přírodě.
Jak by těmto oblastem mohli pomoci obyčejní lidé se zájmem o přírodu? Nepřemýšlel jste o např. o nějakých vzdělávacích výletech pro školy, při nichž by žáci viděli, že i na těchto místech bují život?
Největší pomocí je poznání a pochopení těchto míst. Člověk má totiž až pudovou snahu neustále přírodě do všeho sahat a upravovat a klidně v dobrém úmyslu jí i opravdu ničit. Důležité je, aby zásadní rozhodnutí o nějakých místech dělali lidé, kteří mají ke krajině vztah, nejlépe citový, a jejichž jediným cílem není jen zisk za každou cenu. Náš film je vyvrcholením rozsáhlé kampaně Příběhy české přírody, vedené nevládní organizací Beleco, která cílí na veřejnost a která v jejím rámci pořádala řadu exkurzí do podobných lokalit. Zájem veřejnosti byl o ně značný. Myslím, že se celkově trochu rozevírají nůžky ve způsobu zájmu lidí o naší přírodu. Na jedné straně se prohlubuje jisté vykořenění z přírody, způsobené moderním životním stylem, kdy jet do přírody znamená brousit sjezdovku na lyžích na umělém sněhu, případně „zapařit“ někde na Mácháči nebo při sjíždění řeky. Na druhou stranu je zde velká skupina lidí, která touží poznat jen málo dotčenou přírodu a baví ji prostě být venku jen tak. To bude asi zároveň cílová divácká skupina našeho filmu.
V posledních letech Češi stále více tráví dovolenou v naší přírodě, nepředstavuje tento druh turistiky pro ní problém?
Poptávka po divočině zkrátka roste a ochrana přírody musí zároveň řešit, jestli smí vpustit tyto lidi do jinak zapovězených lokalit a umožnit jim tento zážitek nebo trvat na striktní ochraně. Osobně bych byl trochu tolerantnější. Co se týká dětí, tak nějaký povinný školní výlet asi mnoho nevyřeší. Děti by hlavně potřebovaly být venku v přírodě daleko častěji a to klidně i během výuky. Já bych přírodopis, ale i dějepis vůbec neučil v lavicích, ale jenom venku, chápu ale, že to osnovy zatím neumožňují. Sám dodnes čerpám při své práci ze zážitků ze svého dětství, kdy jsme spoustu času po vyučování trávili za humny a zkoumali, co kde létá, plave a běhá.