EX ORIENTE FILM

Vždy musíte být připraveni svůj koncept změnit nebo alespoň přizpůsobit, říká o svém nejnovějším dokumentu Andreas Horvath

10. 10. 2017

Autor: Marta Jallageas

Institut dokumentárního filmu uspořádá v rámci MFDF Ji.hlava jubilejní 15. ročník workshopu Ex Oriente Film. Druhé ze tří setkání filmových profesionálů nabídne široké veřejnosti opět bohatý program. Mezi lektory bude oceňovaný rakouský režisér Andreas Horvath. Na své masterclass (25. října 17.00 – 19.30 | Kino Dukla, Jihlava) promluví o svém nejnovějším filmu Helmut Berger, herec, nekonvenčním a kontroverzním portrétu herce Helmuta Bergera. Film sám o sobě je věrohodným komentářem dokumentárního díla odhalující dynamickou sílu a občasný boj mezi filmařem a postavou. Andreas Horvath se zúčastní diskuze s diváky, která proběhne po projekci filmu Helmut Berger, herec (90 minut, 2015). Tato akce se koná ve spolupráci s MFDF Ji.hlava.

Jako pozvánku na masterclass jsme položili Andreasovi Horvathovi několik otázek.


Jak hledáte náměty pro vaše filmy? Pro svůj poslední dokument jste si vybral herce Helmuta Bergera, proč zrovna jeho?

Od svého raného dospívání jsem Helmuta Bergera jako herce obdivoval, obzvláště ve Viscontiho filmech Ludwig II nebo The Damned. Takže v podstatě to vše začalo touhou natočit portrét o umělci, kterého jsem si opravdu velmi vážil. Stejně tak vždy existovala ještě další, mnohem temnější stránka jeho osobnosti: Helmut Berger, který je zárukou skandálů a excesů všude, kde se objeví, celebrita, která prostě zvysoka kašle na veřejné mínění. Tato jeho stránka mě také fascinovala. Když mi bylo přes dvacet, chtěl jsem o něm sestavit fotoknihu. Nikdy se to nestalo. Zpětně jsem ale rád, že místo knihy vznikl film, protože film vám umožňuje prozkoumat složitější protiklady charakteru.


Znal jste předtím jeho osobnost a dokázal jste si představit, jak těžké může být natáčení?

Samozřejmě jsem věděl, že práce s ním bude velmi těžká. Helmut Berger je notoricky obtížný a rozmarný. Ale ve svých filmech se mi líbí podívat se na věci, které jsou ambivalentní, věci, kterým zcela nerozumím: nejednoznačnosti, dichotomie, pokrytectví. Nezáleží jen na tom, co lidé říkají, ale jak to říkají, s jakou intonací a záměrem. Film je pro tyto detaily velmi dobrým médiem a Helmut Berger je výborný námět.


Byla to výhoda, natáčet herce? Bylo těžké zachytit jeho přirozenost?

Bylo to obtížné, ale to byl záměr. Právě o tom tento film vypráví: nikdy si nejsme zcela jisti, kdy hraje a kdy nehraje, ale během celého filmu získáváte pocit takového rodícího se výbuchu, náhlého popuštění napětí, odstranění masky – což se nakonec odehraje v poslední scéně. A najednou, na konci filmu, leží Helmut Berger v posteli, napůl nahý a zranitelný, ale spokojený a šťastný jako novorozené dítě. A vy si myslíte: Tak to je to všechno! Je to téměř jako „Rosebud“ – moment Helmuta Bergera. Maska arogance a nepřátelství padá a uvědomujete si, že potřebuje lásku a pozornost. Ve skutečnosti to byla poslední věc, kterou jsem s ním natočil. Potom jsem už necítil potřebu pokračovat a shromažďovat další materiál. A nebylo to hrané ani plánované.


Co mě zaujalo – jste velmi často režisér, střihač, kameraman a sound director v jedné osobě. Proč jste si zvolil tuto cestu? Představuji si, že máte předem jasnou představu o tom, jak by snímek měl po každé z těchto stránek vypadat.

V případě Helmuta Bergera to byl jediný způsob, jak film natočit. Nikdy bych v mnoha scénách nemohl vytvořit s celým týmem intimní atmosféru. Také bylo často obtížné plánovat cokoli dopředu. Zavolal třeba uprostřed noci a trval na tom, že mi musí říci jednu důležitou věc… teď nebo nikdy. To s týmem nedokážete udělat.
Ale je to pravda. Na filmu se mi líbí, když dostanete něčí nefiltrovaný pohled. V jednom filmu mohou existovat zvláštnosti (to, co někteří mohou vnímat jako délku záběrů, neobvyklý střih nebo cokoli jiného), ale přinejmenším je to pohled jednoho konkrétního člověka. Stará diskuse o objektivní pravdě je u dokumentárního filmu vedle. Je to opravdu jen o pravdě z pohledu tvůrce filmu. Samozřejmě toho můžete dosáhnout také s týmem, ale zatím se mi vyplatilo, že jsem čas od času pracoval pouze sám.


Pracujete ve svých dokumentárních filmech s nějakými koncepcemi nebo si předem vytváříte nějaký plán, kam byste chtěl vyprávění směřovat?

Konceptem si při práci nijak zvlášť nepomůžete. O konceptu začnete přemýšlet nanejvýš ve chvíli, kdy dostanete nápad na nějaký film. Pro mě je však důležité dokázat koncept pružně upravovat. Pokud si uvědomíte, že vaše představa je nesprávná, musíte být ochotni svůj koncept změnit nebo jej alespoň přizpůsobit. Rád pracuji intuitivně. Samozřejmě, že je důležité udělat si rešerše a být připraven, ale také si rád ve svém pohledu na námět zachovávám určitou naivní zvědavost. To mi pomáhá mít upřímný zájem o skutečnou osobu, s níž mám co do činění. U Helmuta Bergera to bylo obzvlášť užitečné: Myslím, že ve filmu je několik okamžiků, které ho trochu poodhalují jednoduše proto, že jsem neznal některé lidi, o kterých mluvil. Nikdy jsem nebyl součástí světa celebrit a nepředstíral jsem, že bych byl. To ho rozčilovalo a ztratil svůj chlad. Neochotně se otevřel.


Kromě natáčení filmů jste také uznávaný fotograf. Ve vašem posledním dokumentárním snímku Helmut Berger, herec se mi velice líbilo, jak pracujete s kamerou. Sledujete své okolí stejným způsobem, když natáčíte film a když fotografujete?

Ve filmu máte mnohem větší kontrolu nad tím, jak diváci vaše snímky uvidí. Na rozdíl od fotografické výstavy nebo fotografické knihy ve filmu určujete jejích pořadí, a jak dlouho se snímky zobrazují. Pro mě to vytváří velmi odlišný přístup k jejich sběru. Při natáčení filmu myslím mnohem víc na řazení jednotlivých obrazů než při fotografování. Obraz, který by mohl být jako statická fotografie bezvýznamný, může být v kontextu filmu velmi důležitý. Nikdy jsem nedokázal natočit film a nafotit fotografie o jednom námětu zároveň. Jsou to dva různé druhy myšlení.


Prosím, řekněte nám, jaké jsou vaše plány do budoucna?

Právě pracuji na svém prvním hraném filmu. Je inspirován skutečnými událostmi, vypráví příběh ruského přistěhovalce Lilliana Allingu, který se ve dvacátých letech 20. století pokoušel jít pěšky z New Yorku zpět do Ruska. Snažil se překročit Beringovu úžinu. Minulý rok jsem strávil devět měsíců v Severní Americe natáčením a momentálně na filmu pracuji ve střižně. Producentem snímku je Ulrich Seidl. Tento projekt je tak náročný, že jsem zatím nemohl nijak přemýšlet o tom, co bude dál.

Bližší informace o otevřeném programu workshopu Ex Oriente Film naleznete ZDE.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace