Vizuálně vytříbený polský dokument Joanna s hudbou oscarového skladatele Jana Kaczmarka sbírá na filmových festivalech jednu cenu za druhou. Mimořádně silný snímek o životě ve stínu blížící se smrti podpořený Institutem dokumentárního filmu bude k vidění v rámci Dokumentárních pondělků v kině Světozor 26. května od 20:45. O filmu, na jehož výrobu se během pouhých tří týdnů složilo na polském crowdfundingovém webu téměř pět stovek lidí, jsem si povídal s jeho režisérkou Anetou Kopacz, která snímek v Praze osobně uvede a bude divákům k dispozici na následnou debatu.
Jak jste se dozvěděla o Joanně? Počítám, že to bylo skrze její, v Polsku velmi populární, blog Chustka.
Bylo to v době, kdy jsem byla čerstvá matka a téměř jsem nevycházel a z domu. Byla jsem zodpovědná akorát za svou malou dceru a rádio, noviny či internet byly mým jediným spojením s vnějším světem. Jednou jsem narazila na článek o Joanně a skrze něj na její blog. Ihned mě naprosto pohltil. Absolutně mě nadchl její způsob psaní a nazírání na život a okolní svět. Uměla vyjádřit pointu v jedné neopakovatelné, lehce ironické větě, v níž se jí zároveň podařilo obsáhnout vše podstatné. Byla jsem tím fascinována.
Co bylo hlavním důvodem, který vás přivedl k myšlence natočit o Joanně dokument?
Byla to její neobyčejnost. Byla krásná, inteligentní, chytrá a měla navíc zajímavý pohled na věc. Milovala život a dokázala se ho dotknout v jeho podstatě pramenící z každodennosti a vztahů s druhými lidmi. Pro mě osobně není nic vzácnějšího. Velmi mě takoví lidé a filmy o nich zajímají.
Jak proběhlo vaše první setkání? Souhlasila Joanna a její manžel Piotr hned od začátku s natáčením?
Šla jsem do knižního klubu, kde se chystala prezentace rozhlasové reportáže o Joanně. Věděla jsem, že tam bude přítomná jako speciální host. Během ukázky z reportáže, v níž zazněl hlas jejího syna, už v sobě Joanna nedokázala zadržet emoce a odešla. Po chvíli jsem se také zvedla a šla za ní. Stála v tmavé, prázdné místnosti, zády ke mně, téměř nebyla vidět. Říkala jsem si, jak najednou působí velmi křehce. Chvíli jsme se na sebe jen dívaly v úplném tichu a oči se nám pomalu zalévaly slzami. Cítila jsem neuvěřitelně silnou, vzájemnou intimitu, jako kdybychom se znaly odjakživa. Řekla jsem jí, že bych o ní ráda natočila film. Podívala se na mě a odpověděla, že to nepůjde, protože by to příliš zasahovalo do jejího soukromí. Pak jsem zjistila, že již měla podobné návrhy od známých režisérů a že všechny odmítla. Přesto jsem jí poprosila, zda by mi nevěnovala minutu svého času, že bych jí vysvětlila, jak bych ráda zachytila její příběh pomocí obrazu. Řekla, abych na ní počkala, až skončí prezentace a za dva dny jsme měli první natáčecí den. Když jsem se bavila s jejím mužem, řekl, že pokud Joanna chce začít natáčet, nevadí mu to. Cokoliv jí udělá šťastnou, potěší i jeho.
Který moment byl pro vás během natáčení emocionálně nejsilnější?
Takových momentů bylo během filmování spousta, nevím, zda jsem schopná vybrat jen jeden. Vždy ale tyto emocionálně vypjaté chvíle neutralizoval Joannin smysl pro humor a její radost ze života. Až do posledního natáčecího dne jsem doufala, že se stane nějaký zázrak a Joanna nad nemocí zvítězí. Byla tak plná energie a života, že jsem nemohla uvěřit, že umírá. Nikdy jsem jí během celého natáčení neviděla v takovém rozpoložení. Až jednoho zářijového večera během natáčecí pauzy mě Joanna s manželem a malým Jankem navštívili u mě doma. Hned chtěla vidět mou malou dceru Olenu, která právě spala. Potichu jsme tedy vešly do dětského pokoje, Joanna vzala Olenu do náruče, něžně jí na chvíli objala a náhle se jí v očích objevily slzy. Potom jsme se šly projít na zahradu. Joanna šla velmi pomalu a držela se za bok. Najednou se ke mně obrátila a řekla: „Tohle je konec, cítím to. Dnes se Janek v noci vzbudil s brekem a přišel k nám do postele. Nejspíše už to asi taky ví.” Bylo to poprvé, kdy jsem si pomyslela, že Joanna opravdu umírá. Bylo to také naše poslední setkání, Joanna zemřela o měsíc později.
Vystudovala jste psychologii na Varšavské univerzitě, pomohlo vám to nějak k citlivějšímu přístupu k Joanně a hlubšímu pochopení jejích pocitů?
Studium psychologie bezesporu pomůže k lepšímu pochopení lidí, jejich pocitů a chování v obecné rovině. Nicméně si myslím, že samotné studium nestačí. Potřebnější je získat dostatek empatie, která vám umožní vžít se do pocitů druhého člověka, aniž byste k tomu potřebovali slova. Schopnost a vůle mít s druhým člověkem blízký a upřímný vztah jsou také velmi důležité.
Jak dlouho jste se svými postavami strávila, než jste začali natáčet naostro?
Museli jsme začít natáčet hned, tj. ještě dříve, než jsme se vzájemně poznali. V tomto případě byl čas nekompromisní a běžel strašně rychle. Byl to sice nezvyklý způsob natáčení dokumentu, ale musela jsem se s tím vypořádat, neměla jsem na výběr. Nejdůležitější věcí v každém vztahu s druhým člověkem nezávisle na okolnostech je důvěra. Její získání ale vyžaduje čas, který jsem před natáčením neměla. Snažila jsem se tak získat Joanninu důvěru i v době mimo natáčení, vyprávěla jí o sobě a dlouhé hodiny jsme diskutovali o všem možném. Byly jsme si navíc v lecčems podobné: věkem, stejným smyslem pro humor, obdobným způsobem vnímání světa, láskou k životu v jeho nejjednodušších projevech atp. Sblížilo nás to a určitě pomohlo v získání důvěry, která se myslím podařila vtělit do filmu. Kromě toho mi Joanna řekla, že od té doby, co se dozvěděla, že je smrtelně nemocná, všechno se zjednodušilo. To znamená, že potřebovala méně času na to přijmout či odmítnout, co jí život nabízí. Nepotřebovala se dlouho rozmýšlet, rozhodnutí činila rychleji. Já jsem v tomto ohledu stejná. Také to možná urychlilo vytvoření našeho blízkého vztahu.
A co ostatní členové vašeho štábu? Ve snímku je úžasné, že vaše postavy včetně malého Janka se po celý čas chovají naprosto přirozeně, jako kdyby v jejich blízkosti žádná kamera neexistovala.
Štáb musel být co nejvíce neviditelný. Proto jsme ho minimalizovali na tři až čtyři lidi, často jsme natáčeli schovaní za stromy, za domem, točili jsme skrze okno či přes zrcadlo. Používali jsme dlouhá skla, abychom zmenšili vzdálenost a dosáhli pocitu blízkosti a intimity. Nechtěli jsme zničit soukromí rodiny ve chvílích, kdy jsou všichni spolu. Museli jsme se chovat neobyčejně citlivě a diskrétně. Den po dni jsme se ale sbližovali a mé postavy si na členy štábu rychle zvykly a chovaly se tak brzy zcela přirozeně.
Váš film je natočen ve velmi poetickém duchu s úžasnou kamerou zkušeného Lukasze Źala a hudbou Jana Kaczmarka, který získal za soundtrack filmu Hledání Země Nezemě Oskara. Jak se vám podařilo získat pro snímek tak zkušené filmaře?
Jana Kaczmarka jsem znala už dříve, takže jsem mu zavolala a domluvila schůzku. Bylo to přesně na začátku natáčení. Sestříhala jsem krátkou ukázku z natočeného materiálu a dala mu jí, když byl zrovna ve Varšavě. Mám velkou slabost pro jeho jemnou hudbu, ale nebyla jsem si jistá, zda umělec jeho formátu bude souhlasit s prací na takhle nízkorozpočtovém projektu. Po týdnu mi ale Jan zavolal a řekl, že do toho jde. Byla jsem samozřejmě nadšená.
S kameramanem Lukaszem Źalem, který má mimochodem na svém kontě oceňovaný dokument Paparazzi, to probíhalo obdobně?
Lukasze Źala jsem osobně neznala. Doporučil mi ho můj profesor Jacek Bławut. Kamerama jsem totiž hledala relativně dlouho. První záběry tak natáčela moje kamarádka. Museli jsme hned začít a ona měla zrovna volno. Další dva kameramani, které jsem oslovila, odmítli s tím, že nechtějí natáčet o rakovině. Nepomohlo ani moje přesvědčování, že nejde o film o rakovině nebo smrti, ale o životě. Nevěřili mi, že je to možné. S Łukaszem ale bylo rychle jasné, že chápe, o čem by film měl být a jak chci, aby vypadal. Neměla jsem tedy o něm žádné pochyby a během celého natáčení jsem se jen utvrzovala, že je přesně tím pravým. Měla jsem štěstí.
Z filmu doslova sálá neobyčejně citlivý a zároveň civilní přístup k vašim postavám. Jak složité bylo pro vás udržet rovnováhu mezi pravdivým zachycením smutného příběhu a zároveň nesklouznout k lacinému sentimentu?
Natáčela jsem výjimečnou rodinu v pro ně velmi specifické době a nepřemýšlela jsem, zda je to patetické nebo sentimentální. Kromě toho jsem v té době ještě nevěděla, jak příběh skončí. Až Joannina smrt dala filmu finální tvar. Pak bylo jasné, že kamera zaznamenala poslední chvíle, které rodina strávila společně. Hodně věcí pak vyplynulo během střihu. Strašně jsem se snažila vyhnout se vyprávění plačtivého příběhu. Joanna taková nebyla a ani čas, který jsem s nimi strávila, takový nebyl. Chtěla jsem, aby snímek byl o životě, který se nachází v každém z nás a aby diváka přiměl k úvahám o základních tématech. Takže mi bylo jasné, že snímek nemůže lhát či dráždit sentimentalitou. Musí být věrný tomu, co jsem sama viděla – především v emocionální rovině.
Četl jsem, že Joanna je prvním polským dokumentem financovaným pomocí crowdfundingu. Museli jste filmu dělat velkou propagaci anebo si všech 442 dárců snímek našlo samo a poslali rovnou peníze?
Propagace byla velmi důležitá, ještě více kvůli tomu, že crowdfundingový portál se tehdy teprve rozbíhal. Lidé se museli nejdříve dozvědět o jeho existenci a o tom, že zde shromažďujeme prostředky na film. Propagaci filmu si vzalo na starost Wajda Studio, já jsem poskytovala rozhovory do médií. Hodně to pomohlo. Joanna byla v Polsku velmi populární, díky svému blogu především na Internetu. To bylo také důležité. Lidé si velmi přáli mít o ní film. Jakmile se tedy dozvěděli o sbírce, nemuseli jsme je už dále přesvědčovat. Požadovanou částku dali dohromady během tří týdnů, i když my jsme počítali, že to bude trvat tak dva měsíce.
Váš film získal ocenění v Los Angeles, Lipsku, Varšavě, Kijevě či na francouzských festivalech v Brive a Creteil. Musí to být velké zadostiučinění nejen pro váš tým, ale také pro Joaninna manžela Piotra a malého Janka. Jste s nimi stále v kontaktu? Jak se jim film líbil a měla Joanna čas některé jeho části vidět?
K dnešku má snímek na kontě už celou řadu ocenění včetně cen diváků, jichž si velmi vážím. Jsme velmi rádi z přijetí filmu a upřímně řečeno, jsme s tím moc nepočítali. Pokaždé, když film uvádím, mám pocit, že je to poprvé. Každou projekci hodně emocionálně prožívám a ráda si s diváky povídám o tom, jak film vnímali oni. Piotr film viděl a jeho reakce byla skvělá. Děkoval mi za to, že jsem je všechny tři ukázala tak ušlechtilým způsobem. Také mi řekl, že mu film dal novou sílu k životu. Janek film ještě neviděl, myslím, že je na takové emoce ještě malý, vždyť nedávno přišel o matku…Joanna zemřela v říjnu 2012 a film byl dokončen v březnu 2013, takže ho celý vidět nemohla. Ukazovala jsem jí ale skoro všechny natočené scény v hrubém střihu. Byl to jeden ze způsobů vybudování její důvěry v mou práci. Chtěla jsem, aby si byla jistá, že jí nechci ublížit a že film bude natočen tak, jak jsem jí na začátku slíbila.
Jedním z prvních ocenění vašeho filmu byla cena Silver Eye z jihlavského festivalu. Jak moc pomohla vašemu filmu?
Pro mě osobně znamenala velmi mnoho. Také proto, že v porotě byly takoví znalci kinematografie, jako Tue Steen Müller nebo Hanka Kastelicova. Hned po oznámení verdiktu porota napsala do Studia Wajda velmi otevřeně a upřímně, co si o mém filmu myslí a byla to tak krásná slova, že na ně nikdy nezapomenu.
Co byste chtěla, aby si z vašeho filmu diváci odnesli nejvíce?
Přála bych každému, aby si z filmu odnesl to, co zrovna nejvíce potřebuje. Nicméně pokud bych generalizovala, chtěla bych, aby snímek ukázal, jaká je pravá podstata života. A že nejsme nesmrtelní, že naše hodiny tikají stejně neúprosně, jako ty Joanniny. Jediný rozdíl je ten, že ona si toho byla vědoma a my ne.