V evropském filmu není mnoho větších jmen než Věra Chytilová.
„První dáma“ českého filmu patří k silné generaci režisérů české Nové vlny, kteří v 60. letech vystudovali pražskou FAMU (dalšími jsou např. Ivan Passer, Jiří Menzel nebo Miloš Forman), a proslavila se svým radikálním a inovativním stylem. Její filmy – zajímavá směsice společenského realismu, experimentálního dokumentu a morální komedie – často nemilosrdně kritizovaly komunistickou společnost, která se jí tak tvrdě snažila umlčet.
Veškerou filmografii Věry Chytilové nabídne na oslavu svých 15. narozenin festival Doclisboa . Od 19. do 29. října na různých místech v okolí portugalského hlavního města se mohou návštěvníci filmů těšit z více než 30 jejích filmů – od debutu Kočičina (1960), inspirovaného Kafkou, přes kontroverzní vrcholné dílo Sedmikrásky (1966) až po její poslední film Hezké chvilky bez záruky (2006).
„Chytilová byla nekompromisní a tvrdohlavá filmařka, která si po celou dobu byla vědoma skutečné hodnoty svobody,“ říká kurátor festivalu Boris Nelepo. „Pro mě osobně je to především tajemná režisérka, jejíž práce stále ještě čeká na detailní dešifrování nebo dokonce jen na zhlédnutí. Je příkladem nemyslitelného a obtížně definovatelného umělce.“
Jednou z největších předností této retrospektivy je možnost shlédnout téměř všechny její dokumentární filmy.
Mezi autory dokumentárních filmů Chytilová vstoupila krátkometrážním snímkem nazvaným Zelená ulice (1960) o přeplněném nákladním vlaku odjíždějícím z Prahy. Během pouhých devíti minut, po které snímek trvá, skýtá Chytilové šikovný střih vizuální podívanou. Pozdější krátký film Čas je neúprosný (1978) se zaměřuje na individuální příběhy starých lidí. Jde o citlivé prozkoumání stárnutí. Ostatně křehkost života a zastřešující význam naší existence je téma, které později prozkoumala podrobněji ve svých dalších filmech.
Dokument z roku 1984 Chytilová Versus Forman byla intelektuální, přesto však zajímavá nabídka, ve které se režisérka postavila proti svému současníkovi z české Nové vlny, Miloši Formanovi – tvůrci, který na rozdíl od Chytilové emigroval z Československa po pražském jaru v roce 1968. Forman i Chytilová jsou si podobní i rozdílní, sdílejí své názory na svou režisérskou profesi a na svou odlišnou kulturní svobodu. Snímek Chytilová natočila během své návštěvy Londýna a New Yorku – kde Forman natáčel svůj nový film Ragtime – a dokument je to neformální, láskyplný a někdy i napínavý, když se tyto dvě silné osobnosti pustí do zuřivé debaty o skutečné povaze filmu. Podobná témata zkoumal i její pozdější dokument Pokus a chyba Ivana Vyskočila z roku 1994, nabízející vzrušenou debatu mezi Chytilovou a českým spisovatelem Ivanem Vyskočilem, jehož Divadlo na zábradlí sloužilo jako útočiště režisérů Nové vlny utlačovaných komunistickým režimem.
O čtyři roky později Chytilová natočila dokumentární snímek Praha: Neklidné srdce Evropy – film snažící se zachytit krásu téměř „nezachytitelného“ města. Snímek byl součástí italského televizního seriálu o kulturních městech Evropy a „neklidná“ kamera Chytilové odráží jeho název. Její roztřesený objektiv kamery držené v ruce ukazuje české hlavní město v horečných, ale nádherných záběrech. Ve svém pozdějším dokumentu. Troja v proměnách času (2003) se zaměřila na jednu zvláštní pražskou čtvrť, jež je dnes nejznámější díky neuvěřitelné pražské zoo. Díky tomu, že zde Chytilová 30 let žila, zná zde každý zastrčený kout a každou škvíru a prostřednictvím stopáží rozhovorů s malíři, svědectvím místních obyvatel a scén z jejích dalších filmů skutečně pochopíme, jaké místo Trója v jejím srdci zaujímá.
Ve snímku Vzlety a pády (2000) Chytilová objevuje svou rodnou zemi prostřednictvím životů a objektivů tří českých fotografů – Václava Chocholy, Karla Ludwiga a Zdeňka Tměje – a vrací se v něm do míst, kde se odehrává její epizoda z povídkového filmu Perličky na dně (1965). Ve svém posledním dokumentu Pátrání po Ester (2005) obrací Chytilová pozornost k osobnosti Ester Krumbachové, režisérčiny dlouhodobé spolupracovnice, která s ní pracovala na filmech Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme. Krumbachová, jež ztělesňovala srdce Nové vlny, měla výrazný vliv na všechny, s nimiž spolupracovala, a prostřednictvím rozhovorů s přáteli, kolegy a milenci se Chytilová snaží odkrýt, kdo skutečná Ester vlastně byla.
Tato retrospektiva se uskuteční díky spolupráci Cinemateca Portuguesa a Institut dokumentárního filmu za podpory českého Státního fondu kinematografie, FAMU a Czech Film Center.
Více informací o retrospektivě Věry Chytilové naleznete na stránkách www.doclisboa.org.
