ČESKÝ DOKUMENT

Rozhovor

Rozhovor: Petr Horký, režisér filmu „Švéd v žigulíku“, soutěžící v kategorii středometrážních dokumentárních filmů na IDFA 2017

22. 10. 2017

Autor: Mark Pickering

Film natočený v Rusku o výrobě automobilů Lada nemusí znít jako nejpřitažlivější téma na dokument. Ale režijní debut Petra Horkého je fascinující a rozvážně zábavný příběh. Snímek Švéd v žigulíku byl natočen ve městě Toljatti, kde automobilka Lada sídlí, a sleduje pokusy energického švédského podnikatele Bo Anderssona o revoluci v kdysi prosperující společnosti, kterou se snaží dotáhnout za límec do 21. století. Prostřednictvím intimních – a krásně natočených – pohledů do života Anderssona a protikladného světa továrních dělníků se dozvídáme, jak obří úkol si švédský podnikatel uložil. Zoufale zápasí s korupcí, xenofobií a především – s ponurým sovětským stínem, který největší evropskou zemi stále halí.

Jelikož se Petr Horký připravuje na IDFA, kde je Švéd v žigulíku nominován v soutěžní kategorii středometrážních dokumentárních filmů, setkali jsme se, aby nám o něm všechno pověděl…

Natočil jste český film o ruské automobilce Lada. Jak k tomu došlo?

Na podzim roku 2014 jsem pracoval jako novinář pro jeden český ekonomický deník a byl jsem pozván, abych navštívil továrnu značky Lada v Toljatti a abych o ní napsal článek. Tam jsem se setkal s jejím pragmatickým, tvrdě pracujícím švédským ředitelem, který do tohoto spíše ospalého místa přinášel velmi dramatické změny. Je to muž z kapitalistického světa, který se snaží přinést západní myšlení do přežívajícího post-sovětského molochu. Článek jsem napsal, ale téma a obrázky mi uvízly v hlavě. S kamarádem, který je kameraman, jsme se ředitele zeptali, zda bychom mohli o tomto reformním procesu natočit dokument. A on souhlasil.


Které objevy vás osobně během natáčení nejvíce překvapily?

Překvapilo mě, jak se ve městě všechno točí kolem továrny. Téměř každý, s kým se setkáte, v ní už v životě pracoval nebo tam alespoň někoho zná. Na každém kroku můžete cítit, že město bylo kolem továrny postaveno. K dispozici je obrovský sportovní stadion, letní a zimní střediska pro dělníky, továrna má dokonce vlastní televizní kanál. A většina lidí v Toljatti vzpomíná na komunistické časy jako na nejlepší období ve svém životě. 


Film divákům představuje ředitele Bo Anderssona jako tvrdého byznysmana. Myslíte, že jste dokázal vylíčit i jeho citlivější stránku?

Pan Andersson je ve svém postoji vůči svým zaměstnancům a svému úkolu velmi vstřícný, ale zároveň je velmi pečlivý. Dostal jsem se k němu mnohem blíž než kterýkoli jiný novinář, vedli jsme s panem Anderssonem velmi otevřené rozhovory, což je u lidí na tak vysoké firemní pozici neobvyklé. Ale zároveň si pan Andersson byl vždycky velice dobře vědom, kdy je kamera zapnutá, nikdy jsme ho nezachytili mimo jeho roli.


V jednu chvíli se ve filmu tvrdí o ruských dělnících, že „tři z nich pracují a zbytek postává okolo“. Jakým způsobem film zkoumá ruské stereotypy?

Myslím, že je to od vás zdvořile formulovaná otázka. Můžete dokonce říct, že ruské stereotypy využíváme. V našem filmu jsou místní obyvatelé sentimentální z minulosti, někdy jsou líní, někdy pyšní, rádi se předvádějí a chlubí. Ale také si mohou užívat svůj volný čas, mají svůj způsob života, ponoří se do zmrzlé vody a užívají si veslování v loďce na řece Volze bez ohledu na to, jaký režim přijde.


Jak byste popsal atmosféru filmu?

Nemám ještě od filmu náležitý odstup a nemohu to vidět jasně, ale někdy jej vidím jako komedii s tragickými podtóny a jindy jako tragédii se záblesky komiky. Takže to bude asi něco mezi tím.


Ve filmu vystupují i tzv. „mroži“ – excentrická skupina Rusů, kteří se pravidelně koupají v ledové vodě. Proč jste se rozhodl je do filmu zahrnout?

Tento plavecký klub otužilců býval součástí továrny Avtovaz. Mysleli jsme si, že mikropříběh otužilců by mohl dokreslovat složité vztahy mezi cizími manažery a místními lidmi.


Film se zmiňuje o myšlence špionáže a korupce. Jak zřejmé to bylo při natáčení dokumentu?

Tohle říkám pouze vám – změnili jsme konečnou verzi filmu a téměř jsme z něho odstranili korupční a špionážní linii. Takže na tuto otázku nebudu raději odpovídat. Odpovím spíše obecně – náš film není žurnalistika, není investigativní, neklade si za cíl do této problematiky hluboce proniknout.


Existuje nějaká podobnost se životem a mentalitou lidí v České republice?

Myslím, že i v České republice najdete mnoho lidí, kteří žijí v minulosti a ve stavu kolektivního popírání, ale není to zde tak koncentrovaný jev jako v Toljatti.


Film je plný nádherných záběrů. Kdo vás po stránce filmařiny ovlivnil?

Myslím, že na tuto otázku by měl odpovědět spíše náš kameraman Milan Bureš. Jako kameraman se na vizuálním stylu filmu podílel více. 99 procent záběrů natočil pevnou kamerou na stojanu a pečlivě jsme je nakomponovali. Tento styl má svá omezení, ale také velké výhody. Vědomě jsme se nenechávali ovlivnit nikým, ale hodně lidí tento film srovnává s prací Ulricha Seidela. Také se nám líbí styl Vitalije Manskiho.


Jaké máte další plány?


Žádné konkrétní plány nemám, ale rád bych se vrátil k původní otázce: Kde je hranice mezi Východem a Západem?

Petr Horký
Studoval žurnalistiku v Praze. V Londýně úspěšně absolvoval fotožurnalistiku, ale jako fotograf nikdy nepracoval. Před návratem do Prahy ještě absolvoval pobyt v Berlíně, aby si prohloubil znalosti němčiny. Pracoval v tištěném ekonomickém deníku. Jeden rok pracoval jako blogger na cestě po Asii. Po návratu domů pracoval v ekonomicky zaměřeném týdeníku, což mu umožnilo hlouběji se věnovat svým příběhům. Jeden takový ho zavedl do Ruska, kde nalezl téma, které považoval za nosné pro dokumentární film. Zásadní roli v tomto rozhodnutí sehrála schůzka s jeho kamarádem, kameramanem Milanem Burešem, který souhlasil s tím, že se ujme role kameramana tohoto filmu.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace