V pondělí 22. června od 20.45 se v kině Světozor uskutečnila projekce oceňovaného ruského dokumentu Krev. Černobílý snímek sledující práci zdravotnického týmu z mobilního centra na darování krve, které jezdí po malých ruských městech jako potulný cirkus, získal již několik cen z filmových festivalů. Dokument osobně uvedla režisérka Alina Rudnitskaya, která dokázala přiblížit neutěšený stav své země s překvapivým množstvím humorných a tragikomických situací. Snímek je během roku možné vidět také na netradičních místech po celé České republice v rámci projektu KineDok, který organizuje Institut dokumentárního filmu.
Proč jste se rozhodla natočit film o dárcovství krve v Rusku? Byla jedním z hlavních důvodů skutečnost, že v Rusku je pro řadu nezaměstnaných lidí státní příspěvek za darování krve hlavním zdrojem příjmu?
Na téma jsem narazila v jednom časopise, kde se rozebíralo, zda je nezbytné učinit změny v systému státních příspěvků za darování krve. Autor článku si kladl otázku, zda se v případě zrušení tohoto příspěvku najde dostatek lidí, kteří svou krev věnují zadarmo. Je vůbec správné platit za krev? Kdo jsou vlastně tito dárci? Začala jsem se tímto tématem vice zabývat a zjistila jsem, že suma za dárcovství krve se liší podle regionu. V Leningradské oblasti, kde jsme natáčeli, se dává za 450 ml krve 850 rublů (22 Eur), v Moskvě a okolí je to ale už za stejné množství krve 1600 rublů (40 Euro), což je nejvyšší suma, která se v Rusku za krev vyplácí. A na všech těchto místech se dárci krve už v noci staví do dlouhé fronty. Zaujala mě také fotka autobusu s lékaři, který cestuje po venkově a shromažďuje od dárců krev. Navíc znám docela dobře život lidí na ruském venkově.
Vás snímek je druhým filmem z plánovaného triptychu dokumentů z nemocničního prostředí. Jak těžké pro vás bylo trávit tolik času natáčením v tak depresivním prostředí, jakým jsou ruské nemocnice?
Především po emocionální stránce pro mě bylo natáčení v nemocnici hodně obtížné. Začnete se např. pozorovat, zda sám netrpíte nějakou chorobou, rozhodně mi to na psychické pohodě moc nepřidalo. Zpočátku jsem uvažovala o trilogii dokumentů z nemocničního prostředí, ale zjistila jsem, že se hned teď s kamerou do nemocnice nemůžu vrátit, tudíž jsem se rozhodla svůj třetí film odsunout na později. Ráda bych nyní natočila něco pozitivního, např. o vztazích mezi muži a ženami.
Ve vašem filmu je možná překvapivě velké množství tragikomických momentů. V jednom rozhovoru jste zmínila, že máte ráda, jak např. Miloš Forman pracoval ve svých raných filmech s tragikomikou. Je skvělé slyšet, že tomuto druhu humoru rozumíte a máte ho ráda, kupříkladu Poláci, když jim něco připadá cizí a nepochopitelné, říkají, že je to „jako český film“. Máte pocit, že Rusové tyto tragikomické aspekty ve vašem filmu ocení, i když je neukazují zrovna v příznivém světle?
Českými snímky z 60. let jsem byla ovlivněna také proto, že jsem velkou fanynkou černobílých filmů. Kromě ironických snímků Miloše Formana mám ráda hořce tragikomické filmy Jiřího Menzela a paradoxní ženskou tvorbu Věry Chytilové. Tragikomedie jsou mým oblíbeným žánrem. Smích skrze slzy. Život je ze své podstaty plný paradoxů, nejsou v něm jen černá či jen bílá místa. Všechno má svůj protiklad, život - smrt, láska – nenávist. Lidé jsou mnohovrstevnaté osobnosti. Ve svých filmech hledám vnitřní kolize a situace, v nichž lidé reagují zcela odlišně. I při úzké spolupráci se někdy dostanou do rozporů a konfliktů, v nichž se vzájemně objevují. A ještě jeden aspekt bych chtěla zmínit. Žiji v Rusku, kde se situace mění o 180 stupňů, ještě včera byly velebeny určité hodnoty a dnes už jsou vyzdvihovány úplně jiné. Pokud nemáte smysl pro humor, dostanete se z toho do deprese. My v tom ale žijeme a právě proto se to snažím zachytit v mých filmech.
Váš snímek je velmi úspěšných na světových festivalech. Jak byl přijat v Rusku a jak se líbil jeho hlavním protagonistům?
Publikum se rozdělilo. Jedna část mě obvinila, že ukazuji Rusko v nepříznivém světle, druhá snímek ocenila za jeho pravdivost. Podle mě je ale přesně tohle smyslem umění – poukázat na problém.
Jak je to v současném Rusku se státní podporou dokumentárních filmů? Je možné získat podporu i na filmy, které neukazují Rusko v dobrém světle?
Stát filmový průmysl podporuje, v případě dokumentů je ale podpora velmi malá, jedná se o částku kolem 15 000 Euro. Proto je nezbytné hledat koproducenta a objíždět s projektem různá pitching fora. Navíc ruský ministr kultury jasně deklaroval, že filmy kritizující Rusko nedostanou státní podporu. Podle mě je to chyba! Nesmíme se bát podívat se na naše problémy a skrývat je, namísto, abychom je řešili. Smyslem dokumentárních filmů je na tyto problémy poukázat. A to je právě důvodem, proč je u nás v současné době tolik nezávislých filmařů natáčejících filmy bez podpory státu a proč přišel o státní příspěvek festival Artdocfest, tradiční platforma pro ty nejlepší nezávislé dokumentární projekty. Jak jsem ale dříve zmínila, život je plný paradoxů, což je vidět např. na situaci, že výše zmíněné prohlášení ministra kultury vedlo k velkému zájmu o dokumentární filmy mezi mladými lidmi. V Rusku máme nyní jen pár nezávislých míst, kde je možné vidět dokumenty. Kupříkladu zmíněný festival Artdocfest, kterému byla odňata státní podpora, se nakonec uskutečnil ve třech největších městech – Moskvě, Petrohradě a Rize – a zájem diváků byl tak velký, že na některé projekce nebylo možné sehnat lístky.
Nedávno jste natočila krátký film pro ruský LGBT festival Side By Side. V Rusku panuje vůči této menšině velká nenávist, nebála jste se snímek natáčet?
Natáčet film jsme se nebáli. Ale velmi jsem si vážila toho, že se protagonisté filmu odvážili seznámit nás otevřeně se svým soukromým životem a s tím, jak se jim nyní v Rusku žije. Pro mě bylo velmi důležité ukázat strach, kterému v současnosti v Rusku LGBT komunita musí čelit. Já ale věřím, že naše společnost nebude stagnovat a bude pokračovat v rozvoji a během několika let se situace změní. Proto je důležité o tomto problému mluvit.
Vnímáte v současném Rusku ze strany státních médií určitý druh cenzury? Jakou má případně podobu a jak ovlivňuje názory obyčejných lidí?
Cenzura nyní existuje především ve státních masových médiích. Ale lidé mají naštěstí alternativu v podobě internetu, filmových klubů či festivalů. Řada z nich také hodně cestuje a pozoruje dění ve světě. Každý člověk si může vytvořit vlastní názor a měl by být zodpovědný za to, zda se nechá ovlivnit propagandou nebo ne. To je také důvodem, proč by měli dokumentaristé nabídnout divákům alternativní úhel pohledu. Čím širší bude názorové spektrum, tím rychleji se společnost promění. Státní cenzura není schopná zastavit proces změn, ke kterému nyní v Rusku dochází.
Vás snímek je součástí nového projektu Institutu dokumentárního filmu s názvem KineDok, který je založen na alternativní distribuci autorských dokumentů a jejich projekcích na netradičních místech. Není právě tohle ideální cesta pro ruské dokumentaristy, jak dostat jejich filmy k divákům?
Projekt KineDok se mi moc líbí a jde podle mě o skvělou možnost představit divákům nejen ruské nezávislé filmy. Myslím, že mé filmy jsou mnohovrstevnaté, protože se týkají univerzálních témat srozumitelných v jakékoli zemi. Zároveň se snažím diváky mých filmů přimět k přemýšlení a pohledu na sebe z druhé strany a případně se sobě i zasmát. Doufám, že to účastníci „kinedokových“ projekcí ocení.