Kanadský festival Hot Docs je největší severoamerickou dokumentární přehlídkou. Letošní 25. ročník obsáhne i dvě české produkce z loňského roku, po rekordní účasti na amsterdamském IDFA jde tedy o další velký úspěch vzmáhající se české dokumentaristiky. Do Kanady vyrazí tým Petra Horkého a jeho Švéda v žigulíkovi a Světa podle Daliborka Víta Klusáka.
Jako každý velký festival se silnou industry sekcí, i Hot Docs se může setkat s kritikou za soustředění pozornosti na dokumentární mainstream, jenž se i přes nejupřímnější snahu pořadatelů vždy dere do popředí. Tyto výtky jsou oprávněné především ze stran velkých a funkčních kinematografií, v nichž se primární pozornost kritiků soustředí na nuance, experimenty a jednotlivé talenty. Malým národním kinematografiím ale tento „velikášský“ aspekt může prospět. Upozornění na klidně i jediný výrazný film vzešlý z doposud neznámého systému může vést ke vzniku dalších kvalitních děl v daném celku. Tento princip popsal bývalý předseda Státního fondu kinematografie Přemysl Martinek. Jako příklad uvádí úspěch Maďarska a Rumunska ve fikční tvorbě, tuto myšlenku jde ale vztáhnout i na tu dokumentární. Podle Martinka právě takové štěstí, tedy kusé výrazné produkce, na jejichž ramenou se vzedmula celá scéna, Česku chybí, což je jeden z důvodů dosavadní stagnace české fikční i dokumentární kinematografie.
Oba české filmy, jimž se dostalo aktuální pozornosti, tedy stojí za prozkoumání. Oba ostatně byly i na IDFA, což indikuje jejich nabývání statusu „dokumentárního blockbusteru“, i když zatím hlavně v rámci českého kontextu.
Svět podle Daliborka Víta Klusáka patří mezi místní mainstream a zásadní dílo pro lokální scénu i bez jeho účasti na zahraničních festivalech. Jde o snímek zaběhnutého režiséra, jehož práce byla v minulosti k vidění na IDFA i Hot Docs, pedagoga přední filmařské školy FAMU a jednoho z garantů vlivné série aktivistických autorských dokumentů Český žurnál na veřejnoprávní České televizi. Jde tedy o snímek vzniklý v samotném středu české dokumentaristiky.
Stejně jako samotná osoba režiséra Víta Klusáka, budí v Česku i Svět podle Daliborka značné kontroverze. Stal se předmětem živé a emocionální debaty o stavu tuzemské dokumentaristiky, jejích silných a slabých stránkách. Observační dokument sledující zakomplexovaného vesnického extremistu Daliborka s výrazným zpřítomněním samotného autora je jedněmi považován za ostrou a potřebnou reflexi českého maloměšťácké xenofobie a rasizmu, jinými za amorální zneužití „jednoduššího“ člověka k naaranžování bezvýpovědní komedie.
Svět podle Daliborka se stal v okruhu českých tvůrců a diváků dokumentárních filmů nakonec především mediální událostí a tématem hovoru. Komplexnost vzniklé diskuze je v jistých ohledech nepřenosná na zahraniční festival oproštěný od lokálních intelektuálních i osobních sporů, proto bude americké publikum přistupovat k vlastně k úplně jinému dílu než to české, zatížené všudypřítomnou debatou. Ačkoliv střet dojmů troufalé observace a ostudné exhibice rezonuje i v dosavadních zahraničních recenzích, je patrné, že tito kritici přistupující k Světu podle Daliborka s chladnou hlavou dochází i k mnohem střízlivějším ortelům než jejich čeští kolegové ať už ve směru chvály, nebo odsudku.
Švéd v žigulíku Petra Horkého představuje v mnoha ohledech opak Klusákova filmu. Jde sice rovněž o observaci s komediálními prvky, snímek se věnuje švédskému manažerovi pokoušejícímu se dovést k výdělku kultovní ruskou automobilku, dál už ale následuje jen seznam rozdílností. Předně jde o dílo amatérů a začátečníků – Horký je novinář, který na téma narazil, když byl v Rusku pořizovat textovou reportáž. Svůj tým složil s kamarádů a známých, z nichž někteří byli čerství absolventi filmové školy, někteří ani to ne. Což vedlo jednak k obtížné produkci, kde se museli všichni členové štábu učit za pochodu, ale také k oproštění od českých standardů a klišé.
Ačkoliv jde nepochybně o ryze autorský dokument, Horký se v něm nezpřítomňuje. Ani opuštění českých hranic a výběr ruského námětu není zdaleka samozřejmostí – drtivá většina dokumentů (vyjma cestopisů) hledá lokální problémy. Horký se sice nevyhnul jistému žurnalistickému nádechu, jenž sdílí většina tuzemské produkce, to ale vzhledem k jeho profesi není překvapivé.
Pro české prostředí je Švéd v žigulíku důležitý právě svou nesystémovostí, přímostí a nevázaností na struktury. Ukazuje se, že dobrý dokument může natočit opravdu „každý“, tedy pokud má potřebný talent a výdrž při shánění prostředků. Jde vlastně o ideál dokumentaristiky jako oboru.
Na domácí scéně se snímek nesetkal s tak silným ohlasem jako Svět podle Daliborka. Jednak proto, že jeho oficiální premiéra proběhla teprve v březnu letošního roku, a pak také proto, že jeho jednoznačně pozitivní přijetí nemá v médiích stejný zvuk jako Klusákova kontroverze. Ani tento aspekt však pro zahraniční publikum nemá velkou váhu.
Na Hot Docs se tak vydávají dva filmy s velmi odlišným produkčním zázemím, takřka opačnou ideologií a tvůrčím přístupem, symbolizující dva póly české dokumentaristiky. Kontroverzní aktivistický dokument s primárně lokálním zacílením Svět podle Daliborka a naopak nesystémové dílo nadšenců, tvořené od počátku s rozhledem mimo české hranice Švéd v žigulíkovi Petra Horkého. Tato dvojce tak má potenciál seznámit zahraniční publikum celkem komplexně s tím, jak se dnes v Česku dělají dokumenty.