Dokument Veroniky Liškové o životě lidí s pedofilní orientací s názvem Danielův svět se po úspěšné premiéře na jihlavském festivalu, kde získal Cenu diváků, představí v soutěžní sekci Panorama prestižního festivalu Berlinale.
Úspěch Danielova světa podtrhuje skutečnost, že naposledy se v některé ze soutěžních sekcích berlínského festivalu objevil český film v roce 2007 (Obsluhoval jsem anglického krále v režii Jiřího Menzela). První ze čtyř plánovaných projekcí proběhne na Berlinale 9. února, 19. února pak snímek podpořený Institutem dokumentárního filmu vstoupí do českých kin. Recenzi dokumentu v internetovém časopise o filmu a nových médiích 25fps od jeho šéfredaktorky Jany Bébarové si můžete přečíst zde
Přípravná fáze dokumentu Danielův svět trvala téměř rok. Počítám, že hlavním zdrojem informací pro tebe byl web Československé pedofilní komunity.
Prvním zdrojem informací pro mě byly zpovědi jednotlivých pedofilů, které jsem našla na internetu, a také konzultace s odborníky a sexuology. Zmíněný web mi pomohl s komunitou komunikovat a mohla jsem také díky němu sledovat různá diskuzní fóra jeho členů a dozvědět se, co aktuálně řeší. Přípravy dokumentu pak prodloužilo spíše hledání hlavního protagonisty a uzavření základního financování než úvodní sběr informací.
Na tomto webu mají i rubriku zajímavé filmy jako je např. Leon či Phoebe v říši divů anebo doporučenou sbírku povídek Příběhy dospívajících pedofilů. Pomohly ti tyto či podobné knihy a filmy v hlubším pochopení tvých postav, anebo pro tebe byly zásadní úplně jiné inspirační zdroje?
Na oblíbené filmy jsem se ptala hned prvního pedofila, se kterým jsem se v rámci příprav mého dokumentu potkala. Pamatuji se, že tenkrát zmínil i několik typicky dětských filmů a pohádek, v nichž vystupovaly malé dívky, jež se mu líbily. Vedle toho ale pedofilní komunity oslovují samozřejmě i filmy pro dospělé, v jejichž centru je silný vztah nebo přátelství „na život a na smrt“ mezi dospělým člověkem a dítětem či dospívajícím. Dobrým příkladem takového filmu může být právě Leon. Při pohledu na takový pedofilní filmový žebříček si člověk uvědomí, že i tito lidé zjevně hledají ve filmovém světě naplnění svých romantických vzorů a představ a že s ohledem na to, že jim život ve velké většině nenabízí perspektivu na nějaký dlouhodobý oboustranný vztah, pak „filmově“ možná sní o něco víc než běžní smrtelníci. Kniha, kterou zmiňuješ - Příběhy dospívajících pedofilů, mi pak určitě pomohla pochopit, jak jednotliví členové komunity prožívali svou pubertu a s ní uvědomění si vlastní odlišnosti a také první coming-outy. Nicméně největší inspirací pro mě ve vztahu ke scénáři filmu bylo setkávání s konkrétními lidmi a zejména pak s Danielem. Ze společných rozhovorů pochopitelně člověka poznáš a vcítíš se do něj nejlépe.
Zajímalo by mě, jak jsme na tom ohledně informování o pedofilii ve srovnání se zahraničím. Obávám se, že zcela zásadní informace o tom, že až devadesát procent případů zneužívání dětí nemají na svědomí přímo lidé s pedofilní orientací, většina veřejnosti vůbec netuší. Je nějaká země v tomto ohledu dále?
Neřekla bych, že jsme na tom ve srovnání se zahraničím špatně. Alespoň tu funguje již zmíněný komunitní web a také se již našlo několik odvážných a osvícených novinářů, kteří se nebáli o problematice pedofilie referovat mimo rámec obvyklé mediální zkratky, která mezi pedofilii a zneužívání dětí klade rovnítko. Někteří z nich přitom pracovali i se zmíněnou statistikou 90%. O něco dál jsou na tom například v Německu, kde existuje síť prevenčních a terapeutických center přímo pro pedofily, kam si mohou přijít bezplatně promluvit s odborníky. U nás bezplatnou terapii poskytuje řada obětavých sexuologů, nicméně tak daleko, že bychom tu měli přímo centra pro pedofily a navíc po celé republice, rozhodně nejsme.
Je mi jasné, že jsi film nechtěla zahlcovat množstvím obecných informací a měla jsi v úmyslu vyprávět o pedofilii na příběhu hlavní postavy. Nebyla jsi přesto v pokušení poukázat na skutečnost, že celá řada obětavých vedoucích sportovních, uměleckých, turistických a jiných oddílů pro děti jsou vlastně pedofilové a že náš veleoblíbený spisovatel Jaroslav Foglar byl nejspíše homosexuálním pedofilem?
V takovém pokušení jsem určitě byla, protože sami pedofilové často rádi zmiňují Jaroslava Foglara, Hanse Christiana Andersena, Lewise Carrolla, Benjamina Brittena a další. Dokonce i při natáčení jednoho ze setkání komunity přišla přirozeně na tyto slavné pány řeč, ale byl to přesně ten typ informace, která se do filmu s ohledem na délku dané debaty již nevešla. Mimo to jsem také chtěla, aby Daniel a jeho přátelé byli ve filmu sami za sebe a nemuseli se opírat o nějaké společenské autority, o jejichž sexuální orientaci už stejně dnes můžeme pouze spekulovat.
Hlavní postava filmu, mladý spisovatel Daniel, nikdy žádnému dítěti neublížil a stejně jako většina jeho přátel z pedofilní komunity dokáže udržet své city k dítěti pouze v platonické rovině. Proč je i v dnešní „tolerantní“ době tak těžké dostat tuto informaci k široké veřejnosti? Neměl by sehrát v tomto ohledu aktivnější „osvětovou“ roli stát, potažmo Ministerstvo školství?
Je to podle mě především díky již oné zmiňované mediální zkratce. Když budou média každého pachatele sexuálního zneužití dítěte automaticky označovat za pedofila, pak je jasné, že k většinové společnosti ani nemá jiný typ informace šanci doputovat. Lidé se nemají v běžném informačním toku šanci dozvědět to, že většina skutečných pedofilů se zneužití nikdy nedopustí a že děti mnohem častěji zneužívají lidé po sexuální stránce „normální“, avšak pokřivení nějak osobnostně. S touto neinformovaností je pak spojené jedno reálné riziko – rodiče nemusí být schopni správně vyhodnotit, od koho hrozí jejich dětem újma. Obávám se, že na toto téma se i s dětmi mluví často pouze v tom smyslu, aby si dávaly pozor na pány, co jim budou před školou rozdávat bonbóny. To, že by jim mohl ublížit třeba jejich vlastní příbuzný, jim často nikdo neřekne. A už vůbec se s nimi neřeší, že kdyby během dospívání zjistily, že je nepřitahují vrstevníci ale někdo výrazně mladší, tak že to není důvod k sebevraždě.
Na stránkách Československé pedofilní komunity mě zarazil příspěvek z loňského srpna, že jeho provozovatelé „měli tu čest být v hledáčku několika novinářů, jejichž jedinou zjevnou snahou bylo zdiskreditovat tento web a vyvolat senzaci“. Kde podle tebe pramení tato negativní předpojatost vůči pedofilii i ze strany médií?
Dítě je v naší kultuře a společnosti bráno jako ta nejvíce nedotknutelná entita a problematika pedofilie je opravdu extrémně obtěžkaná stereotypy. Nelze se pak divit tomu, že pro člověka, který se obtížně srovnává s tím, že vůbec lidé s pedofilní orientací existují, je pak těžko přijatelné, že se navíc tito lidé spolu potkávají na nějakém komunitním webu. To, že by si někteří pedofilové na tomto webu posílali fotky byť pouze oblečených dětí a romanticky je komentovali, je pak za hranicí tolerance většiny lidí. A novináři nejsou pochopitelně vyjímka.
Na jihlavském festivalu, kde získal snímek Cenu diváků, si musela po projekci čelit i osobním otázkám, zda by si svého malého syna nechala hrát si s hlavní postavou filmu Danielem. Nechala?
Pokud by byl Daniel můj dlouholetý kamarád, který by se pravidelně vídal se mnou a mým synem, a jednoho dne se mi svěřil, že je pedofil, pak bych určitě chtěla s ním o jeho pocitech nejprve mluvit. Pokud bych v té době měla navíc informace, které mám dnes, pak věřím tomu, že by jeho coming-out pro mě nebyl důvodem k tomu, abychom se přestali vídat. Daniel to má v sobě hodně srovnané a jsem si jistá, že moc dobře ví, jaké má jeho láska k dětem meze. Já jsem nicméně Daniela poznávala primárně přes jeho pedofilii a jako protagonistu svého filmu. Ačkoli se z nás stali velmi dobří známí a věřím, že se budeme nadále čas od času vídat, je pro mě představa, že ho k sobě cíleně zvu k sobě domů, aby si hrál s mým synem, trochu umělá. Vznikne-li však někdy taková situace přirozeně, rozhodně jí bránit nebudu.
Natáčení filmu přispělo hlavní postavě jejími slovy „k osobnímu rozvoji, ujasnění si priorit v životě a vyrovnání se s vlastní identitou nejen tou sexuální“. Co přineslo tobě osobně?
Byla to pro mě v prvé řadě lekce tolerance a také uvědomění si toho, jak omezené informace člověk může v dnešním informačně otevřeném světě mít. Pak mi také umožnilo setkat se a spřátelit s řadou lidí, kteří jsou neobyčejně silní - dokázali se vyrovnat s tím, že jim příroda nadělila do vínku extrémně složitou sexuální orientaci, a dělají toho v životě hodně pro to, aby dokázali obstát sami před sebou i celou společností.
Tvůj film otvírá důležitou debatu a pomáhá šířit informace o pedofilii jak směrem k veřejnosti, tak do komunity lidí, kteří se se svou pedofilní orientací učí žít. Filmu jste založili FB profil, máte i nějaké další plány, jak jeho téma co nejúčelněji šířit dále vyjma festivalových projekcí?
Film koprodukovala Česká televize, veříme, že pokud se jej rozhodne zařadit do svého programu, pak bude mít šanci oslovit i jiný typ publika než jen to festivalové. Mimo to určitě plánujeme film časem umístit i na nějakou VOD platformu, aby byl přístupný ke zhlédnutí na internetu. Ač náš dokument není primárně edukativní, určitě se budeme snažit, aby jej bylo možné šířit i na školách, na odborných konferencích, v terapeutických centrech či přímo mezi pedofilními komunitami v České republice i v zahraničí.
Ještě než v polovině února vstoupí snímek do kinodistribuce, bude uveden na festivalu Berlinale v prestižní sekci Panorama. Tušíš důvody, proč snímek přijali na rozdíl od festivalů v Lipsku či amsterdamské IDFA zrovna v Berlíně?
To samozřejmě nevím, dokážu si představit, že rozhodování o programu festivalů jsou vždycky tak trochu „sázky na koníčky“. Nicméně od začátku jsme si s producentem Zdeňkem Holým byli vědomi toho, že pokud se nějaký festival rozhodne Danielův svět pustit, pak musí být současně ochotný otevřít na téma pedofilie debatu. U zahraničních festivalů to pak s sebou navíc předpokládalo ochotu otevřít tuto debatu nad filmem se zahraničním protagonistou. Kurátoři a dramaturgové festivalu Berlinale to možná vnímali podobně a byli ochotni to podstoupit.
Na stránkách našeho nejčtenějšího „seriózního“ deníku MFDnes jsem narazil na celkem rozumný článek o pedofilii založený na rozhovoru s čtyřiatřicetiletým technikem vystupujícím pod přezdívkou Jiří Fx100d, který vystupuje i v tvém filmu. Počítám, že z takovýchto článků máte podobnou radost jako z festivalových ocenění.
Jistě. I přesto, že Danielův svět rozhodně není aktivistický film. Nicméně jsme doufali, že by mohl vyvolat určitou společenskou debatu, která ve svém důsledku může napomoci osvětě i prevenci. Když po jihlavském festivalu vyšel informačně velmi relevantní text o problematice pedofilie v tak velkém deníku jako je MFDnes, či když jsme zvaní k rozhovorům do dalších většinových médií, máme pocit, že se nám to aspoň trochu daří.