Karlovarský festival je dobré místo na hledání kvalitních českých filmů, což platí i pro dokumenty. Jde v tomto ohledu o zajímavý protipól vůči jihlavskému festivalu, který lze považovat za „sídelní festival“ tuzemské dokumentaristiky. Je jí tedy maximálně nakloněn a otevřen, jde o oslavu dokumentaristiky především optikou samotných dokumentaristů se všemi klady a zápory takového formátu. Karlovarský festival se svým důsledněji mezinárodním rámcem od domácího prostředí částečně snaží distancovat a přijmout jen ty české dokumenty, jimž přiřazuje tu největší mezinárodní relevanci. Mnohem větší síto by mělo zachytit jen ty nejlepší filmy.
Do letošní dokumentární soutěže se probojovaly dva české projekty. Mimořádná zpráva Tomáše Bojara patřila mezi první přihlášené snímky do soutěže, V Mosulu Jany Andert se naopak stihlo dokončit až na poslední chvíli. Oba filmy jsou z jiného úhlu pohledu příslibem pro český dokument.
Mimořádná zpráva se věnuje něčemu velmi nevhodnému z hlediska mezinárodní relevance – lokální politice. Volba Miloše Zemana je nevděčné téma proto, že v rámci Česka o ní ví občané snad až příliš mnoho, zatímco pro zahraniční jde o nicotnou událost za horizontem zájmu. Natočit tedy dokument o ní tak, aby byl zajímavý pro domácího i zahraničního diváka, se jeví takřka nemožně. Zdá se však, že Tomáš Bojar dokázal najít rámec, který má blízko k nadčasovosti. Sleduje dva týmy novinářů, kteří se snaží dostat k exkluzivní informaci – k rozhodnutí stávajícího prezidenta Miloše Zemana, zda bude opět kandidovat, již však odmítl oznámit na veřejné tiskové konferenci, ale pouze v okruhu přátel.
Posunutí pozornosti od samotného politika k médiím otevírá potenciál k probrání důležitější a platnější otázky (z mezinárodního hlediska), než nabízí jediná volba lokálního politika. Český tvůrce tedy nalézá originální koncept obohacující výchozí situaci, což není samozřejmostí. Bojar má příležitost dovršit svou tvůrčí cestu, jež už od podobně koncepčního Dva nula čeká na naplnění svého potenciálu.
V Mosulu bude pravděpodobně koncepčně standardnějším dílem – reportážním dokumentem, slibujícím však dravost a kvalitní střih zkušené Toničky Jankové. Obzvlášť zásadní roli hraje pro české dokumentaristické prostředí, protože pro místní tvůrce je stále zvykem soustředit se především na lokální témata a jen zřídka opouštět hranice země, pokud nejde přímo o cestopis nebo portrét cestovatele. Po loňském Švédovi žigulíku, jenž však skrze několik respondentů stále udržoval napojení na Česko, se zdá, že se od zdejšího prostředí dokumentarista konečně dokázal odpoutat.
Relevance pro Čechy je tedy zjevná, relevance pro zahraniční publikum bude vyplývat až ze samotného provedení – pokud bude sebraný materiál a jeho zpracování kvalitní, jistě se pro snímek najde místo. I když konkurence festivalových hitů poslední doby jako O otcích a synech nebo Hledač min je velká.
Za zmínku stojí ještě česká koprodukce, primárně lotyšský snímek Svědkové Putinovi zkušeného ukrajinského režiséra Vitalije Manského o nástupu k moci ruského prezidenta. Česká podpora tohoto snímku nezapře největší přednost tuzemské dokumentaristiky. Ta má co dohánět na mezinárodním renomé, ukázkovou by však mohla být ve schopnosti dokumentaristů svobodně a tvrdohlavě reagovat na ožehavé politické kauzy. Čeští dokumentaristé jsou zvyklí, že můžou kdykoliv točit o jakkoliv kontroverzní politické otázce – a je jen logické v tom podpořit i jiné.
České dokumenty v soutěži Varů tedy mají potenciál jak v rámci domácí, tak i mezinárodní scény. V důsledku samozřejmě nebude rozhodovat slibnost námětu ani dobře znějící koncept, ale konečné provedení. Oba filmy se však jistě vyplatí vyhledat.
