ČESKÝ DOKUMENT

Šimon Šafránek: „Chci rozmrazit čas“

27. 6. 2018

Autor: Martin Svoboda

V Karlových Varech se mimo soutěž objeví zajímavý dokumentární snímek King Skate, jehož režisér Šimon Šafránek si klade za cíl složit poctu prvním dvěma generacím českých skejťáků, jejich zapálení pro věc i jejich ochotě vyrábět si doma na koleni prkna a hledat místa, kde si mohou zajezdit. Výrazný audiovizuální počin si klade za úkol zaplavit diváka audiovizuálními informacemi, chce být zároveň odleskem doby, kdy láska ke „špatnému“ sportu mohla člověka posunout na okraj systému.

Ví se, že kladete velký důraz na audiovizuální podobu – na internetu vybíráte peníze od příznivců na soundtrack.
King Skate není esej o filozofických otázkách světa, vnímám ho jako „mejdanový film“, u nějž by se měl divák bavit. Proto by audiovizuální vjem měl být silný. Mělo by to být trochu jako s Avengers, kdy se na diváka valí vjemy ze všech stran a ten jimi z projekce odchází úplně nasáklý.

Skate je esencí pohybu, takže zážitek má být velmi kinetický. Právě to mě na celé látce zajímá nejvíc. Byl jsem tím námětem fascinovaný od chvíle, kdy jsem viděl dobové fotky v knížce Prkýnka na maso jsme uřízli. Při pohledu na ten zamrzlý čas jsem chtěl vše vidět v pohybu. Jen chvíli trvalo, než jsem se dostal k realizaci.

Jste na crowdfundingu závislí, nebo jde jen o zjednodušení? Budete muset vyškrtnout nějaké písně, když neseženete podporu?
Doufám, že přímo závislí nejsme, ale nutno dodat, že hudba je opravdu drahá – zabírá zhruba milion z rozpočtu, což rozhodně není standard. Říká se, že hudba by měla zabírat 10 % z vašich peněz – u nás zabírá zásadně víc. Když ale chceme skladby, jaké ve filmech neslýcháme často, třeba Sex Pistols, nedá se nic dělat. A čtvrt století po revoluci už nikoho nezajímá, že jsme z „chudých Čech“, žádné úlevy nám dávat nebudou.

Říká se ale, že po reformě fondu se finanční situace dokumentů značně zlepšila.
To sice ano, ale stejně je frustrující slyšet, že v Norsku se chystá dokument o tom, jak nějaký skejťák jede za polární kruh a rozpočet je milion euro. Ale nechci si stěžovat, když jsme měli dost na to, abychom film mohli dokončit. Nejen Fond, i Česká televize si zaslouží díky za to, že jako jediní v Česku se alespoň snaží být v tomhle ohledu aktivní.

U dokumentu s historickou tematikou si člověk vybaví spoustu „mluvících hlav“. Zdá se, že toho se u King Skate bát nemusíme?
Vyhnout se tomu úplně nedá, i když samozřejmě hledáme způsoby, jak mluvící hlavy obejít. Když máte film jako Amy, jde výpovědi třeba překrýt obrazem a pracovat s nimi jen jako s voiceoverem – protože všechny hlasy mluví o jediné osobě, o jediném tématu. King Skate podobný luxus nemá; hrdinů je tu víc, stejně jako témat, proto se dá k podobným snadným řešením uchylovat jen málokdy. Diák totiž musí udržet v mysli identitu respondentů a spojit si je s archivními záběry, kde jsou o desítky let mladší, takže každé jméno má víc tváří. Skutečně je výzva seřadit vše přehledně a přitom zajímavě. Podle testovacích projekcí víme, že část publika vyžaduje absolutní přehlednost informací – titulky v obraze, konkrétnost. Jiným to přijde nedůležité a upřednostňují zážitek. A my musíme hledat průsečík.

Někteří dokumentaristé to řeší tak, že na začátku udělají montáž z respondentů a pak se k nim už v obraze nevracejí.
Jenže tyhle lidi chcete vidět – jsou často velmi charismatičtí a zajímaví. Navíc pracujeme i se situacemi. Hledali jsme třeba bazén ve Varech, který jim tenkrát sloužil jako park a kam jsme se s nimi mohli vrátit. Snažil jsem se propojovat minulost s přítomností…

Kolik jste měli materiálu?
Celkově jsme natočili asi 30 hodin, k tomu 25 hodin archivů od samotných skejťáků a asi 5 hodin televizních archivů, z nichž jsme skládali dobovou náladu. Naše hlavní zlato jsou úžasné archivní záběry. Osmičkové cívky z osmdesátých let, které od té doby nikdo neviděl – co chtít víc? Jde o jedinečné a různorodé výjevy, často natáčené pořízené překvapivě důmyslně – jeden z kluků uložil kameru do dětského kočárku a jezdil s ní podél tryskajících skejtů, jiný naopak vše sledoval pečlivě ze stativu. Někdo se soustředil na prkna, jiný naopak zaznamenával interakce lidí a jejich radost. Styl záznamu odhaluje charakter každého kameramana.

Někteří dokumentaristé si na práci s archivy stěžují právě proto, že musí kombinovat nesourodý materiál.
Nám se to naopak kombinuje skvěle. Osmička je super – o tenhle přístup si přímo říká.

Získat všechny tyto materiály z domácích archivů jistě nebylo snadné.
Měl jsem štěstí, že jako producentku jsem mohl oslovit Kateřinu Černou, která se svého času právě v tomto prostředí pohybovala a věděla tedy, koho a jak oslovit. Stačilo pak dát vědět pár lidem, aby se spustila řetězová reakce.

Pracujete nějak se sociálními a politickými přesahy? Třeba nedávné Pásky z Nagana ukázaly, že i u sportovního námětu to jde hodně přirozeně.
Na zážitcích skejťáků se doba nevyhnutelně odráží. Nestavěli jsme se ale příliš do role rozhodčího. Někteří lidé z různých důvodů emigrovali, jiní naopak neměli pocit, že se jim žije zvlášť špatně a trpí. Někteří mohli být dokonce šťastnější než dnes – neměli tolik starostí, nemuseli o ničem rozhodovat, což je pro některé lidi skutečně nejpříjemnější představou o životě. Není pak divu, že když sledujeme náhodné archivní záběry lidí z ulic, působí mnohdy spokojeněji, než když se kolem sebe rozhlédnete dnes.

Na druhou stranu skejt přišel ze Západu a na Západ se prostě nemohlo. Snažíme se tedy zobrazit komplexní škálu podnětů a bude na každém divákovi, jak si tu dobu vyloží. Jednotný nebyl ani názor ve skupině, kterou sledujeme. Jeden skejťák řekl, že mu vadí všechno, druhý, že mu nevadí nic – a hned máme vystavěný konflikt. Mým cílem je ukázat jeho přítomnost, ne rozhodovat, kdo měl pravdu. Nemůžu přece nikomu vyčítat, že se cítil dobře.

Zmínil jste střihače Šimona Hájka. Můžete popsat vaši dynamiku s ním?
Nejdřív jsme hledali způsob, jakým fungovat. Jestli budu do střižny chodit dvakrát týdně, obden, nebo jednou týdně. Nakonec jsem tam byl pořád, protože ten proces byl pro mě hodně příjemný a fungoval, i když jsem mu byl přítomen – pohádali jsme se jen asi dvakrát.

Není to málo? Neměl by se režisér se střihačem hádat pořád?
Ten proces vnímám spíš jako tvůrčí diskuzi. Jednou jsem rozčílil právě proto, že Šimon nějaký můj názor přijal, i když o něm zjevně nebyl přesvědčený – tak jsem postupovat nechtěl, chtěl jsem rozumět jeho názoru a potřeboval jsem, aby on rozuměl mému. Abychom se mohli navzájem obohacovat. Pak už jsme ale jen diskutovali a argumentovali, k hádce to znovu nepřerostlo.

Jak dlouho jste stříhali?
Dva roky probíhaly přípravy a rešerše, rok se točilo a samotný střih trval taky přesně rok – ale šlo o fáze střihu s různou intenzitou. Není pochyb o tom, že střihačská práce na tomhle filmu je hodně důležitá. V osmdesátiminutovém filmu máme mezi 1700 a 1800 střihů.

Má váš film ambice překročit české hranice?
Od začátku jsme se mysleli na to, aby byl King Skate srozumitelný i pro zahraniční publikum. Nechtěli jsme zacházet do zbytečných detailů, vyhýbáme se zbytečné popisnosti, která by zahlcovala zbytečnými lokálními informacemi mimo téma. Naším cílem bylo najít co nejpřímější cestu k emoci.

Vnímáte tedy jako svůj cíl dojít právě k emocím?
Emoce mluví k lidem ve finále vždy nejvíc a jako první. Což se netýká jen dokumentu, ale umění obecně. Jdete kolem obrazu a ještě než ho začnete rozebírat, zapůsobí na vás emocionálně. Kdyby divák našim skejťákům nefandil a neprožíval události s nimi, šlo by o řádově slabší zážitek.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace