Helena Třeštíková patří mezi největší české filmařky, letos se navíc dočká možná největší možné pocty v jejím oboru – mezinárodní festival dokumentárních filmů v Amsterodamu IDFA začlení do programu jednak retrospektivu jejích nejzásadnějších filmů, ale také sérii filmů, jež označila za nejvíce inspirativní díla pro svou tvorbu. V rozhovoru se Helena Třeštíková vyjádřila jak ke svým úspěchům, tak i k problematickým aspektům své tvorby.
Nedávno jsem psal váš profil a snažil jsem se v něm naznačit nejen pozitiva a vaši převažující popularitu, ale i zmínit negativní ohlasy a fakt, že máte své odpůrce – přišlo mi, že to vaši tvorbu dělá zajímavější. Text jsem ale musel trochu mírnit, protože u editorů vznikl strach, že kritický pohled by mohl působit nepatřičně. Myslím ale, že vy sama byste s tím problém neměla, na problematiku vaší tvorby nemáte problém sama přivádět řeč.
Určitě neměla. Jsem už od dětství zvyklá čelit kritice, protože moje máma byla přísná žena. Vždycky říkala „když tě kritizuju, tak proto, že tě mám ráda“, a podle tohohle principu se k nelichotivým reakcím snažím přistupovat i nadále. Bohužel platí, že ne všechna kritika pramení z dobrých úmyslů, takže se případným negativním ohlasům nedá apriorně oddávat. Je třeba o všech výtkách přemýšlet, a ty, které člověku přijdou podnětné, držet v hlavě. Musím si umět stát za svým, ale nesmím být vůči negativitě vyloženě odmítavá – a musím se pokoušet odhadnout onu hranici mezi konstruktivními a nekonstruktivními odpůrci.
Za dobu, co učím na FAMU, jsem od mladých progresivních studentů i některých kolegů vyslechla nemálo kritiky, ale věřím, že mi prospěla a pomohla lépe formulovat další filmařské postupy. Předtím jsem měla poměrně dlouhé období, kdy jsem v rutinním provozu pracovala pro televizi a neměla mnoho příležitostí diskutovat o tvorbě, jak tomu bylo mezi mnou a mými přáteli ještě na začátku devadesátých let. Jsem ráda, že se to změnilo.
Nyní se vaše filmy budou promítat v Amsterdamu. Uvádět filmy v zahraničí pro vás není nové, přesto nikdy to nebylo v takové míře naráz – promítat se bude sedm vašich snímků a k tomu ještě deset titulů podle vašeho výběru. Je to něčím jiné? Cítíte důvod být nervóznější?
K výjezdu se vždycky pojí určitá nervozita, protože každá je něčím nový - proto jsem v cizině ráda a vždy s napětím čekám na reakce diváků. Přesto odhaluju určité konstanty. Pokaždé se zdá, že publikum nalézá „universal story“, za což jsem moc ráda – nejsou v českém prostředí ztracení. Zmatek dělají jen fenomény jako chataření a country, jejichž koncept někdy cizincům není jasný.
Ráda mluvíte o střetu malých a velkých dějin ve vaší tvorbě. Není pak ale problém, že váš primární, český, divák má ony „velké“ dějiny v povědomí, zatímco v zahraničí toho jistě ví publikum o české historii méně, pokud vůbec něco?
Myslím, že vše základní a důležité jde vyčíst i bez konkrétních znalostí českého dějepisu – nejfunkčněji u Manželských etud, kde lidé nejprve ještě za komunismu bojují o byty, pak v devadesátých letech hledají svoje nové místo ve společnosti, budují, a později se snad usadí a najdou kus stability – a tato cesta sama o sobě prozrazuje dost o té části velkých dějin, která je pro potřeby těchto filmů podstatná.
Nikdy jsem nechtěla soustředit na data ani velké události, o nichž se dozvídáme z učebnic – i během nejdramatičtějších událostí se totiž běžní lidé snaží normálně žít, a právě tohle mě vždy fascinovalo. Banalita každodennosti. Je tedy pravda, že zahraniční publikum nemá dokonalý přehled o „velkých“ českých dějinách, ale tuhle snahu „normálně banálně žít“ velmi snadno pochopí a vyčtou z ní, co se u nás zhruba odehrávalo. Půjde možná o jiné porozumění, než jaké bude mít český divák, ale jistě nebude bezcenné.
Navíc můžu poznamenat, že během našeho natáčení ještě nejsou „velké dějiny“ vždy patrné. Jejich pevné obrysy jsou známé vždy až po letech – a tahle bezprostřednost naší neprozřetelnosti v podstatě znemožňuje vyprávět naší metodou příběhy konkrétních velkých změn, protože když po letech víme, co přesně bylo důležité, tak se většinou ukáže, že nám třeba něco chybí, že něco, co by skvěle reflektovalo střet s velkými posuny, jsme tenkrát nenatočili, protože nás ani nenapadlo tím směrem nastavit kameru.
Když jste natáčela v osmdesátých letech, kdy jste se k velkým dějinám ani vyjadřovat nesměla, schovávala jste si třeba do šuplíku materiál na dobu, „až to praskne“?
Kdepak. Musím se přiznat, že jsme strašně dlouho žili v představě, že je to tu navždy. Mezinárodní rozložení sil se jevilo tak jasně a tak daně, že jsme prostě neočekávali, že by něco tak mohutného jako Sovětský svaz mohlo být přinuceno pustit svoje provincie. Proto byl takový šok a taková euforie, když režim roku 1989 najednou skutečně padl. Já jsem poprvé něco ucítila na jaře, možná až v létě. Ještě během Palachova týdnu, kde jsem málem dostala po hlavě od ozbrojených složek, se nezdálo, že by mohl systém na protesty nějak reagovat – a už vůbec ne s tak pro sebe fatálními důsledky. Na jednu stranu nám všem docházela trpělivost, na druhou se zdálo nevyhnutelné, že je náš odpor ztracený – vždyť i Havel byl ve vězení. V Krátkém filmu jsme podepsali petici za jeho propuštění a skončili jsme na koberečku u našeho šéfa Lubomíra Jakeše, syna Miloše Jakeše. Byla jsem přesvědčená, že tím moje kariéra končí, ale než se potenciálně stihly vyvodit důsledky, došlo k revoluci a režim padl.
Komunismus padl, ale stejně tak skončil státní film. Což bylo pro některé tvůrce méně příjemné.
Od začátku nám bylo jasné, že teď přijde nová doba a prostředky na natáčení bude nutné shánět jinak. Vše bylo nejisté, ale přesto plné optimismu a na onu dobu plánování a rozmýšlení ráda vzpomínám. Spolu s jinými dokumentaristy a našimi přáteli z řad sociologů jsme například založili nadaci Film a sociologie, získali grant, i když tehdy se tomu tak ještě neříkalo, a mohli produkovat filmy. Československá televize se tehdy rozhodla vyčlenit na nezávislou tvorbu 50 milionů, což byly velké peníze, a z nich my jsme dostali 12. Vyrobili jsme za ně okolo čtyř desítek filmů za o něco víc než dva roky, takže se zprvu jevilo, že situace pro filmaře bude vlastně velmi příznivá.
Vše se neslo na velmi profesionální rovině, kdy jsme se scházeli a diskutovali o uměleckých i vědeckých aspektech tvorby, hledali nová, aktuální témata – například romskou problematiku nebo neznámý fenomén nezaměstnanosti. Já připravila dokument o řádových sestrách, což byla záměrně přehlížená vrstva – vždyť v Manželských etudách jsem měla zakázáno i natáčet svatbu v kostele. Byť jsem ten zákaz tedy porušila a předstírala, že jsem ho nepochopila.
Bezprostřední přechod tedy nebyl chaos ani nejistota, vlastně to zpětně vidím jako skvělý moment dějin, kdy se zdálo, že filmaři budou nyní tvořit za dobrých podmínek a zároveň svobodně – tedy než do systému naplno zasáhla komerce. Předně si vybavuju rozčarování, když vznikla televize Nova, jež získala licenci coby vzdělávací stanice pro středoevropský prostor a měla s námi spolupracovat. Nabyli jsme v podstatě dojmu, že máme svojí televizi. Ale jak to dopadlo, všichni víme. Deziluze tedy přišla o něco později – politický nátlak nahradil nátlak komerce.
Tíha zodpovědnosti za kvalitní tvorbu zůstala zcela na veřejnoprávní České televizi, od níž se nyní očekává, že bude produkovat veškerý kvalitní obsah, a zároveň bude vykazovat dostatečně vysoká čísla sledovanosti.
V důsledku toho na ni vzniká velký tlak ze strany nových autoritativních politiků – na České televizi je snadné hledat chyby vzhledem k množství věcí, o něž se pokouší, čehož tito lidé využívají. Jde samozřejmě o velké ohrožení naší práce, protože Česká televize je jedním z mála garantů kontinuální úrovně dokumentární tvorby. Když si představím, že by se těmto politikům podařilo Českou televizi ovládnout, je mi z toho úzko.
Jak jste vlastně pronikla do zahraničí?
Rozhodujícím okamžikem byla spolupráce s producenty z Negativu, kterou jsem navázala roku 2007. Do té doby byla účast v zahraničí mnohem výjimečnější, protože Česká televize, pro niž jsem pracovala především, tento aspekt distribuce poněkud podceňuje. Negativ ale začal aktivně pracovat na prosazení mých filmů – a jakmile se jednou zadaří, zbytek už funguje určitým samospádem. Katka se dostala do soutěže na IDFA, a pak už je snadnější prosadit druhý. Jak máte dva, tak třetí je ještě jednodušší...
Ve své knize, sloužící jako výukový materiál pro studenty, píšete, že observace a aktivismus nepatří dohromady. S takovým tvrzením by jistě ne každý souhlasil.
Nutno podotknout, že tím myslím českou formu dokumentaristického aktivismu, s nímž se setkávám na FAMU – mimo tento kontext možná ona teze vypadá poněkud přehnaně. Mluvíme tedy o typu aktivismu, v němž režisér vstupuje do dění a snaží se sám formulovat témata a pokud možno nabídnout řešení těch aspektů pozorovaného, jež označuje za „chybné“. Observace je pro mě opak toho všeho – tvůrce nevybírá témata, tvůrce je nekomentuje a nesnaží se svým filmem dosáhnout bezprostředně změny. Ne že by observace nemohla diváka upozornit na problém a díky tomu vést v započetí veřejné diskuze, ta ale nemá probíhat už v samotném filmu – ten jen pozoruje s co největším odstupem právě proto, aby případná diskuze mohla být co nejkomplexnější. Když tedy takto definuje aktivizmus a observaci, považuju za jejich existenci v rámci jednoho filmu za nemožnou.
Ve vaší tvorbě je jeden velký konflikt – jednak vám záleží na pravdivé a poctivé interpretaci materiálu, jednak vám ale záleží na vašich postavách. Takže například když jste sledovala narkomanku Katku, nepoužila jste ve filmu materiály dokazující, že se podílí na výrobě a distribuci drog, protože by v důsledku toho mohla být stíhána policií. V tuhle chvíli nepochybně záměrně vyjímáte část pravdy.
Nemyslím si, že mám právo ohrozit život člověka jen kvůli svému filmu… člověk si takto musí stanovit priority a udělat volbu. Do knihy jsem to později mohla napsat díky promlčenosti.
Řekl bych, že právě odtud pro mnohé pramení vaše problematičnost. Vaše volby jsou motivovány vaší vlastní autoritou, vaší vlastní intuicí – neodvoláváte se vždy na jasný mustr toho, jak se v které situaci zachovat, ale stanovujete si vždy hranice podle situace.
K životu skutečných lidí nejde přistupovat podle monolitních pravidel, je třeba se situaci přizpůsobovat. Netvrdím pak, že každé jedno mé rozhodnutí bylo vždy správné, pochybnosti jsou nutná věc a ve střižně se vždy peru sama se sebou – pochybnosti o správnosti mých rozhodnutí mě provázejí bez přestání. Nechci znít vznešeně, jde zkrátka o mojí povahu a člověk se pak hodně natrápí. Určitě ale nejde mít předpřipravený seznam postupů, jímž bych na vše reagovala bez dalšího rozmyslu a mohla se sice odvolat prostě na svá „pravidla“, ale neměla čisté svědomí. Ke každému okamžiku je třeba přistupovat jako k novému, k neopakovatelnému a jedinečnému, proto se o něm musí i zvlášť přemýšlet. Ne pokaždé se s rozhodnutím trefíte, s tím se nedá nic dělat.
Nerad bych vás ale rámoval jako zvlášť kontroverzní režisérku – velká většina publika vás velmi respektuje. Dokonce se dá říct, že jako jeden z mála filmařů publikum spojujete napříč společností. Oblíbili si vás vysokoškolští absolventi i dělníci z továren.
Je fakt, že z televize mi vždycky řeknou, že vysílání mých filmů vykazuje vysoká čísla sledovanosti, i vysoký podíl spokojenosti – což je prý výjimečné. A dokonce se mi stává, že mě oslovují lidé na ulici a komentují mou práci, pokaždé pochvalně, což je samo o sobě pro dokumentarista poněkud zvláštní.
Asi by vás už nemělo překvapovat, že jste jedna z nejznámějších tváří českého filmu.
Stalo se to, i když jsem vždycky chtěla být neviditelná. Na druhou stranu je pravda, že jsem se médiím nikdy nevyhýbala a vždy, když někdo projeví zájem, jsem ochotná své dílo propagovat – beru to jako součást povinnosti, přece jenom na mých filmech pracuje hodně lidí a stojí za nimi mnoho práce.
Před deseti lety jste dokonce přistoupila na to být ministryní kultury, ale po pár dnech jste odstoupila. Neřešme tu asi politiku, ale vyčítal vám někdy někdo ze strany publika tohle angažmá?
To byla moje velká nerozvážnost, které dnes samozřejmě ohromně lituju. Vláda, jež tehdy vznikala, měla být jen dočasná – takže jsem do funkce šla s tím, že v ní budu jen půl roku, než kabinet padne. Nakonec jsem ale nevydržela ani tak dlouho, protože jsem se setkala s nátlakem, který jsem nečekala a nebyla ochotná akceptovat. Když jsem podala demisi, bylo to v pátek, tak jsem celý víkend strávila s vědomím, že v pondělí, až se budu muset vrátit do každodenního provozu, budu terčem posměchu a nenávisti všech okolo – byla jsem překvapená, že jsem se setkala spíš se sympatiemi a pochopením. Bála jsem se ostudy a toho, že mě nikdo nebude brát už znovu vážně, přinejmenším tedy na dlouhou dobu, ale nakonec se zdá, že to všichni vzali tak, jak to nyní vnímám já – jako určitý výsledek mého naivního nepochopení toho, jak funguje reálná politika. Mou tvorbu tahle epizoda neovlivnila v nejmenším a vzhledem k tomu, že vláda oproti očekávání po půl roce nepadla a já potřebovala stříhat chystaný film, vlastně bylo dobře, že jsem odešla tak brzy.
I když v českém prostředí je vaše tvorba spíš menšinová, neznamená to, že nemáte významné následovníky. Nic jako dřív Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše, jež si odbylo vloni premiéru v Amsterodamu, a Sbohem děcáku Hany Ludvíkové v produkci vaší dcery Hany Třeštíkové patří mezi ty nejlepší současné české dokumenty. Jak se na ně díváte?
Mám samozřejmě radost a jejich práci sleduju, s Lukášem Kokešem jsem o jeho plánech mluvila náhodou zrovna dnes a chtěla ho nalákat na nějaký další časosběr – ale v tuhle chvíli si chce od tohohle typu produkce odpočinout, čemuž se nedivím. Jde o sázku na nejistotu, jak vždycky říkám, a málokdo najde trpělivost a ochotu se jí dlouhodobě věnovat.
Viděl bych rád vaši spolupráci – precizní práce se střihem a zvukem Tasovské a Kokeše by mohla být ve vašich filmech oživením.
Vím, co tím myslíte. Uvědomuju si, že moje filmy nejsou zrovna „krásné na pohled“ a střihači mi často vytýkají, že pořízený materiál nevypadá nic moc. Přiznávám, že jakkoliv si hodnotu estetické krásy uvědomuju, během natáčení ji nedokážu stavět do popředí a soustředím se na jiné věci – od kameramana požaduju rychlost, nenápadnost a co možná nejmenší zásah do není, takže není možné dlouho hledat kvalitní kompozici nebo vyměňovat objektivy. Věřím, že tím moje práce získává na bezprostřednosti, i když samozřejmě ztrácí na audiovizuální atraktivitě – od toho jsou tu pak ale naštěstí Lukáš s Klárou se svými filmy. Každý máme svoje – a tak to má být.