EX ORIENTE FILM

ČESKÝ DOKUMENT

Jindřich Andrš: „Překonal jsem i vlastní předsudky“

20. 10. 2018

Autor: Martin Svoboda

Téma své zajímavé ročníkové práce na FAMU, za niž získal uznání na jihlavském festivalu, rozpracovává Jindřich Andrš do podoby celovečerního dokumentu, jenž by měl otevřít otázku možnosti člověka i v relativně pozdním věku zcela změnit svůj život. V rozhovoru mluví Andrš o svém chystaném filmu Nová šichta a jeho postavení mezi českými dokumenty.

Poslední šichta Tomáše Hisema si získala pozornost díky uznání poroty v Jihlavě. Nabral jste celkem znenadání docela slušný společenský kapitál.
To sice ano, přesto beru festivalové soutěžení jako nutné zlo, kterým si člověk chtě nechtě musí projít. Uvádění filmů na festivalech a sledování reakcí publika si hodně užívám, ale proces výběru filmů a koncept soutěžení moc ne. Už jen aby se film dostal před porotu a diváky, musí ho nejdřív schválit řada dramaturgů, a podle mých zkušeností se zdá, že jejich rozhodování je víceméně náhodné – jeden a ten samý snímek nemusí dramaturg vůbec pustit do programu, aby jinde rovnou vyhrál. Příkladem může být zrovna Poslední šichta, kterou do Jihlavy málem nepřijali, rozhodnutí přišlo až po uzávěrce jaksi „navíc“, ale nakonec si odtamtud odnesla uznání – nechybělo ale moc, aby se před porotu vůbec nedostala.  Zvlášť když účast na festivalech a případné ceny rozhodují o možnostech zafinancování dalších filmů, není příjemné být odkázaný na vkus a náladu jednotlivců. Spoustu skvělých filmů kvůli tomu nikdy nikdo nevidí. Naštěstí se zdá, že fungují alespoň instituce jako Fond kinematografie a IDF, u nichž mi přijde, že jsou víc oproštěné od subjektivity, takže mohou kvalitní projekty relativně snadno vyjednat podporu, i kdyby se někomu konkrétnímu nelíbily.

Šlo o váš klauzurní film.
Reakce učitelů ale nebyly vždycky povzbudivé. Třeba panu Vachkovi to přišlo „málo“. Chtěl film, který řeší OKD, Bakalu, společenské problémy a do toho se v druhém plánu fárá – sledovat šichtu horníka s jeho vlastním komentářem mu nestačilo. Mně šlo ale právě o nahlédnutí do života člověka ve smyslu imprese, pozorování jeho autentické práce. Na FAMU má stále ještě silný hlas tendence k sociální angažovanosti, i když už je nás víc, hlavně mezi novými studenty, kteří chceme skrze dokumenty vyprávět příběhy a stavět je víc jako fikční filmy než autorské reportáže. Mě zajímá charakter lidí, které sleduju, jejich étos a étos jejich subkultury.

Podle prvních ukázek mě samotného napadlo, že výsledek bude „filmovější“, než jsem čekal – tedy že to nebude reportáž nebo neutrální observace.
Určitě směřujeme k vyprávění s postavami a gradací, jaké jde očekávat od fikce – tedy styl, jaký je v současné české dokumentární tradici spíš výjimečný.

Festivalové soupeří je pro vás nutným zlem, na festivalové publikum jste ale do značné míry odkázaný.
Tím nutným zlem jsem myslel jenom onen dramaturgický a soutěžní souboj, publika si naopak velmi vážím. Sice bych nechtěl natočit nesrozumitelný film určený pouze náročným divákům, ale to neznamená, že se chci vyhnout vyzývavosti. Chtěl bych, aby byl náš film bohatý na motivy uspokojující různé typy nároků v různých svých vrstvách. Výrazný příběh s jasně definovanými postavami, abych měl pocit, že můžu pustit výsledek svojí mámě, aniž by se nudila, ale zároveň zkusíme v dalším plánu nabídnout i vizuální esej doplňující tu kostru o další rozměr.

Uspokojíte v celovečerní verzi pana Vachka politickým komentářem?
Zatím to vypadá, že ne, prostě protože se politika v životě našich respondentů prakticky neprojevuje a svou situaci vnímají jako věc trhu. Dokonce ani nenadávají na Bakalu jako na zloducha, jak si možná někdo představí, ale když se jich zeptáte, proč byl jejich důl uzavřen, tak většinou odpoví: „Protože klesla cena uhlí.“ Přistupují k tomu celkem s chladnou hlavou a racionálně – a nemají proto potřebu si do situace promítat politiku. A já se rozhodl, že když to nedělají oni, nebudu to do filmu uměle vkládat ani já.

Je snadné najít ve vaší observaci příběh?
Vlastně ano. Už námět „z horníka programátorem“ zní jako z filmu, Tomáš navíc představuje typického underdoga, kterého na cestě všichni podceňují a očekávají jeho selhání, což je čistě z vypravěčského hlediska skvělé a vnáší to do dění dostatečný konflikt a napětí. Aniž bych prozradil příliš, takřka přesně rok po propuštění z dolu Tomáš skutečně dostal práci, sedí teď ve velkém ostravském mrakodrapu a programuje, a já musím ještě zjistit, nakolik se mu podaří zapadnout – což je opět typický filmový námět „hrdiny v novém prostředí“. Sledujeme také další postavy – pankáče se zeleným čírem, který začne pracovat jako realitní makléř, a Tomášova nejlepšího kamaráda, invalidního důchodce, co začne v padesáti studovat střední. I to jsou zajímavé a silné náměty, i když ještě nevíme, jestli je použijeme, nebo se budeme soustředit pouze na Tomáše. Na zjištění správného postupu máme ještě rok.

Tak dlouho bude trvat střih?
Zbývá nám ještě 12 dnů dotáček, ale na prvním hrubém střihu už začínáme dělat, abychom ho pak mohli pilovat. Máme už teď 70 hodin materiálu, a i když ústřední konflikt známe, dá se vydat mnoha směry – pořád se dá ještě hodně ovlivnit, o čem film vlastně v důsledku bude.

Máte dobrého střihače?
Doufám. Na různých slyšeních mi podsouvají, abych najal někoho zkušeného a zajetého, ale já v tuhle chvíli důvěřuju Lukáši Janičíkovi. Chceme však jít do dok.incubatoru a doufáme, že nám to pomůže si vše ujasnit a odvést co nejlepší práci.

Jaký vztah vznikl mezi vámi a panem Hisemem? Jistě není snadné být v tak těžké životní chvíli vyžadující hodně koncentrace a energie „pronásledován“ filmovým štábem.
Překvapivě to funguje dobře. Těší mě hlavně, že život Tomáše a jeho přátel sice přináší skoro filmové konflikty, oni sami se ale na kameru nijak zvlášť nestylizují. Pokud něco předstírají, tak jen to, co by předstírali i v každodenním provozu a nepřidávají žádnou vrstvu jen kvůli přítomnosti štábu – což je něco výjimečného a ne každý tuhle bezprostřednost má. Když třeba natáčíme s managementem firmy, v níž Tomáš pracuje, jde celkem snadno rozpoznat snahu šéfů tvářit se před kamerou distingovaněji, korektněji – přítomnost filmařů tímhle způsobem vždycky narušuje autenticitu. Natáčeli jsme například nějaké obchodní jednání a po chvíli jsem musel přítomné obchodníky upozornit, že je naprosto patrné, že hrají na kameru a se svou hyperkorektností působí zcela nepřesvědčivě.

Věřím, že v případě samotného Tomáše a jeho bezprostředního okolí byla autenticita narušena relativně málo. Člověka to svádí k vysvětlení skrz nějakou jejich naivitu – přitom ale podle mé zkušenosti o naivní lidi nejde. Tak sám nevím, čím si jejich „talent“ vysvětlit.

I když kamera neovlivnila jeho, sám naznačujete, že profesionálové z institucí na ni už reagují výrazněji – jak si myslíte, že vaše přítomnost ovlivnila dění? Byly například šéfové pana Hisema tolerantnější k jeho chybám? Měl to snadnější na přijímacích pohovorech?
Řekl bych, že ovlivnění v tomto směru spočívalo spíš v maličkostech – v komunikaci, ale ne v samotném rozhodování. Z jiného úhlu pohledu by ostatně bylo nevýhodné najmout člověka v jeho situaci, za nímž stojí filmový štáb – kdyby se ukázalo, že je jako programátor neschopný a nezvládá komunikovat s lidmi na požadované úrovni, bylo by pak nepříjemné ho vyhodit a být za padoucha. Některé společnosti, co spolupracovaly s dalšími horníky, dokonce z tohoto důvodu odmítaly medializaci – protože v případě neúspěchu těch lidí se začlenit, kterou někteří považovali za pravděpodobnou, nechtěli mít na krku nůž. A když už firmy povolily observaci, byly motivované dělat adekvátní rozhodnutí, aby později nemusely litovat.

Podle vašeho tónu soudím, že jste se s panem Hisemem spřátelil. Daří se vám nějak udržovat dokumentaristický odstup? Pokud jde tedy o něco, co považujete za nutné.
Vnímám vždy velký konflikt v tom, co cítím jako režisér a co jako člověk, a nemyslím si, že se tomu jde u observace vůbec vyhnout. Zvlášť když s člověkem strávíte dva roky náročného období plného zkoušek. Věřím, že během natáčení je možné důvěřovat té empatii a sledovat vlastní intuici – a větší odstup pak musí přijít ve střižně. Od toho mám střihače, aby nabídl odstup a skrze své nezaujaté čtení materiálu mi řekl, co jsem vlastně natočil.

Proto vždycky říkám, že „pravda“ dokumentu vzniká až ve střihu. Ve svých prvních studentských pracích jsem ji chtěl hledat už během natáčení, ale pochopil jsem, že ať jsou záměry za kamerou jakékoliv, význam se rodí až ve střižně, kdy mu dá filmař svou pravdu. Nemá cenu se tvářit, že je tomu jinak.

Jak se vyhýbáte karikatuře? Bojím se, že námět vyloženě vybízí k jakémusi komediálnímu uchopení, když to řeknu natvrdo, k „příběhu burana, který se stal jedním z nás“.
Tomu se chci samozřejmě vyhnout. Humor sice ve filmu bude, protože Tomáš a jeho přátelé z něj žijí, ale určitě ho nechci zesměšňovat a jeho cesta má být adekvátním pozitivním příkladem, ne nějakou bizarní kuriozitou. Určitě se proměnil – mluví teď jinak, než když fáral -, ale není „jiným člověkem“. Byl jsem rád, když se ukázalo, že Tomáš se vlastně od jiných zaměstnanců firmy na podobné pozici zase tolik neodlišuje.

Osobně se mi díky němu podařilo překonat řadu vlastních předsudků. My, co žijeme v městě a volíme progresivní strany, si představujeme „buranské voliče Miloše Zemana“ jako nepochopitelné zlo, nesrozumitelné pomatence, jejichž názor na svět je zcela neakceptovatelný – teď už vím, že i takový úhel pohledu může dávat jinýma očima smysl. Byl bych rád, kdyby k podobnému zjištění došel i divák. Proto možná ze začátku tu karikovanou polohu sám načrtnu, aby ji šlo během sledování naplno zahodit.

Umíte si představit, jak byste reagoval, kdyby mezi vámi během střihu vznikl konflikt a pan Hisem výrazně nesouhlasil s vaší interpretací?
Ta hypotetická možnost tu je vždycky a těžko se na něco takového připravuje dopředu – nechcete si to připouštět jako něco pravděpodobného, když mezi vámi vznikly tak přátelské vztahy. Celou dobu, když mu ukazuju různé hrubé materiály, nejvíc u Poslední šichty, mám ale strach, co by se dělo, kdyby mi řekl, že se v tom nepoznává, že s tím nesouhlasí a nechce se mnou mít nic společného. Nebylo by mi příjemné předkládat před diváky jeho život, kdybych věděl, že Tomáš s výkladem nesouhlasí, proto dávám jemu i všem dalším přítomným možnost autorizace. Kdyby mu ale vadila přítomnost scén, které bych považoval za stěžejní, hodně bych se pokoušel mu vysvětlit, proč ve filmu být musí – zatím však probíhalo vše bez problému.

Na Tomášovi mi ale záleží, proto bych nechtěl zahrnout ani scény, které by mu mohly nějak ublížit v životě. Což ale platí i na úrovni institucí – když natáčíme v nějaké firmě, nechceme jí způsobit problémy.

To je asi řešeno smluvně?
Překvapivě nám všechny firmy podepsaly velmi vstřícné autorské smlouvy, takže moje osobní pravidla jsou přísnější než ta oficiální – nechtěl bych mít pocit, že je za jejich vstřícnost zrazuju. Kdybych objevil nějaké nepříznivé pracovní podmínky, ve filmu by byly – proto ostatně na pracovišti jsme. Pokud bych ale třeba zaznamenal nějaké firemní tajemství nebo jinou citlivou informaci, nezahrnul bych ji.

Nová šichta je jedním ze tří českých projektů účastnících se workshopu Ex Oriente Film 2018.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace