Jedním z nejambicióznějších českých dokumentů posledních let je bezesporu snímek Andrey Culkové Cukr blog. Napínavý osobní deník režisérky a zároveň angažované matky, která se po zjištění těhotenského diabetu rozhodne postavit proti „cukrovému diktátu“ byl po pětiletém shánění financí natočen rovnou v angličtině a premiérově uveden na dánském festivalu CPH:DOX. 6. března v prostorách La Fabrika-Slévárna pak jeho projekce slavnostně odstartuje pilotní ročník nového mezinárodního projektu KineDok, zaměřeného na projekce autorských dokumentů v nejrůznějších alternativních prostorech. Organizátorem projektu je Institut dokumentárního filmu, který Cukr blog také podpořil.
Váš snímek, na němž jste pracovala přes pět let, měl premiéru na prestižním festivalu CPH:DOX v Kodani. Jak byl film přijat a co diváky nejvíce zajímalo na poprojekční debatě?
Byla to premiéra po pětileté práci, tudíž očekávání bylo veliké. Dánské publikum je navíc náročné a zvyklé na kvalitu, takže jsem samozřejmě měla i obavy. Při prvním promítání jsem napjatě sledovala reakce diváků a byla jsem nadšená. Reagovali emocionálně, hlasitě se smáli a dokonce tleskali i během projekce. Na debatu zůstal celý sál. V sále seděl i můj muž a děti, takže děj filmu mohl mezi diváky vlastně dál pokračovat. Otázky byly pestré. Některé se týkaly naší rodinné „sugar free cesty“, praktických obtíží, reakcí širší rodiny, problémů ve školkách a školách. Diskutovali jsme různé způsoby řešení, i to, jak ochránit děti a zároveň jim dát svobodu. Jak funguje současná sugar lobby a potravinářský průmysl. Film přináší i důležité odhalení zločinu, který byl spáchán v 70. letech, díky němuž konzumace cukru neustále strmě roste. I to jsme probírali. Co mě potěšilo, bylo velmi různorodé složení publika. Od prarodičů, přes mladé či nastávající rodiče, těhotné ženy, studenty až po partičku anarchistů z Christianie. Všichni byli velmi aktivní a téma ve spojení s osobním příběhem je zaujalo, jinak by mě nenásledovali do lobby kina a nepokračovali v diskuzi i po časovém limitu stanoveném festivalem. Na třetí závěrečnou projekci v rámci festivalu přišli už lidé na doporučení jejich známých, kterým se film líbil. Z čehož jsem měla samozřejmě velkou radost.
Jak složité bylo naplnit ambiciózní záměr natočit snímek rovnou v angličtině a sehnat na něj potřebné finance?
Bylo to hodně náročné, také to byl jeden z hlavních důvodů, proč realizace trvala pět let. Bez dávky šílenství, zaťatosti a velké pomoci mé rodiny by film určitě nevznikl. Když jsem před pěti lety hledala prostředky, mnozí se u nás smáli a říkali, film o cukru? Proč? Co je na tom tak zajímavého, že by o tom měl vzniknout celovečerní dokument? To zrovna tak může vzniknout film o pivu! To sice může, říkala jsem, jenže sotva by nabídl tolik souvislostí, tak mezinárodní rozměr, historický přesah, politické pozadí a dotýkal se každého z nás. Dnes se stal CUKR opravdu obrovské mezinárodní téma, vznikají další filmy, reportáže, téma jeho fatálního vlivu na zdraví plní stránky novin i internetové diskuze. Kdyby se prostředky hledaly snadněji, film mohl být dokončen dříve - ale možná jeho čas musel dozrát do doby, kdy se z cukru stalo globální téma a film pak může mít širší odezvu. Moc bych si přála, aby ho vidělo co nejvíce lidí.
Váš snímek se dopodrobna zabývá důsledky konzumace cukru na zdraví člověka, jaké pro vás nejpřekvapivější zjištění jste v této souvislosti vypátrala?
Důvodem, proč jsem film začala točit, byla moje vlastní diagnóza. Během třetího těhotenství mi byla zjištěna těhotenská cukrovka a to byl hlavní důvod, proč jsem začala téma prozkoumávat. Není nic silnějšího, co člověka žene k činům a překonání vlastní lenosti než strach o vlastní dítě. Čím více jsem zjišťovala, tím více jsem chtěla vědět. Jedna věc mě odkazovala k druhé. Naprostá detektivka. Osobně mě překvapilo, jak komplexní vliv naše nepřiměřená konzumace cukru na lidské tělo má a co všechno ovlivňuje - od metabolického syndromu, přes kardiovaskulární nemoci, cukrovku, imunitní onemocnění, rakovinu, problémy s játry, nemoci mozku jako je ADHD, Alzheimer a třeba i schizofrenie. Dnes je zcela evidentní, že jeho vliv nekončí u zkaženého zubu a pár kilo navíc. Jedna z mých filmových postav již léta zkoumá to, jak běžná konzumace cukru ovlivňuje plod v matčině těle. Studie jasně ukazuje, jak nepřiměřené dávky cukru v těhotenství narušují vývoj dítěte, zejména jeho mozku a jsou příčinou řady dalších onemocnění… Co je přiměřené množství, je určitě na diskuzi a ve filmu je to myslím dost názorně ukázané.
Dalším rozměrem vašeho filmu jsou důsledky konzumace cukru na celospolečenské úrovni. V čem vidíte největší nebezpečí marketingové strategie firem vyrábějících potraviny obsahující cukr?
Ano, cukr neovlivňuje jen tělo jednotlivce, ale celé "tělo" společnosti. Potravinářský průmysl dnes např. razí strategii tzv. „self-regulation“, kdy prohlašuje, že rozhodně nepotřebují žádné speciální zákony a omezení. Že si samy uvědomují velikost problému a samy ho hodlají řešit. Jako příklad svého "dobrého srdce" sponzorují sportovní utkání, platí školám hřiště a vybavení, zřizují své vlastní poradny zdravého životního stylu. Jenže ve stejném okamžiku propašovávají do škol a sportu svá loga a naplňují potravinové automaty svými produkty plnými cukru. Výhodná strategie - vypadají dobře a ještě si pěstují klienty od mládí. Samozřejmě, že když se o tom bavíme a říkáme, že "sebeomezování" jaksi v praxi nefunguje, nikoho to nepřekvapí. Jenže v běžném životě jsme o moc náchylnější se nechat ukolébat a začít věřit v jakési jejich ideály. Ale pozor, nadnárodní firmy opravdu žádným sentimentem netrpí a jejich zájem je prostě prodat, co nejvíc.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Příkladem seberegulace je např. Coca-Cola, která veřejně prohlásila, že nebude (v některých zemích!) cílit reklamu na děti, jenže teenagerů se toto odříkání netýká a je jasné proč. Teenageři totiž mají vlastní kapesné, a tudíž jsou tou nejzranitelnější a nejvýhodnější cílovou skupinou, která má peníze a není přitom pod vlivem případné rodičovské autority… Velmi oblíbenou a velmi propracovanou strategií je také zřizování si vlastních firemních vědeckých pracovišť, která prokážou naprostou vhodnost jejich výrobků pro obecné blaho a žaludek. Dalším způsobem jak ovlivňovat vědu jsou lobbistické vědecké organizace jako např. International Life Sciences Institute (ILSI). Nezisková organizace, kterou v 70 letech zřídily a stále tučně platí všechny velké potravinářské firmy, aby jim zajistila dobrý vědecký obraz jejich produktů a lobovala na správných místech – tzn. v Evropě na EFSA (The European Food Safety Authority) a v USA FDA (Food and Drug Administration) - dvě nejdůležitější místa, kde může dojít k systémové změně. K jak fatálním ovlivněním došlo a dochází, film také ukazuje. V případě ILSI je strategie dokonalá, díky velkým finančním prostředkům si může dovolit nalákat do svých řad vědce s dobrým jménem, a tak si budovat funkční PROMO. A působení nemusí být zas tak složité, stačí mlžit a stále opakovat, že stále není dost důkazů, že by cukr či jiná látka, kterou potravinářský průmysl využívá, škodily.
Což se jistě projevuje i v reklamě.
Přesně tak, strategie cílené reklamy se u výrobců příliš neliší od začátku století minulého, obalují zboží lákavě, staví ho chytře do regálů a prohlašují, jak vhodný pro nás výrobek je. Je to jasně vidět na tzv. "health supermarketech", kde většina produktů prostě zdravá není, i když se často pyšní nálepkou BIO. Výrobky jsou plné tzv. hnědého BioCukru, který vašemu tělu neprospěje o moc více než cukr bílý. Potravinářský průmysl se jen chytře chytil módní vlny a symbolicky přelepil etikety. Mimochodem etikety a jejich povinné informace o složení velmi podléhají lobbistickým snahám. Je jasné proč. Když se v nich nevyznáte a nedokážete je přečíst, nebudete mít zbytečně obavy. Pečují o náš duševní klid.
Jak se můžeme proti tomu chránit?
Kupovat jen přirozené potraviny, které prošly co nejmenším průmyslovým zpracováním. Tak jedině můžete získat jistotu, co do těla dostáváte. Vařit, vařit a vařit a používat základní čerstvé suroviny ideálně od lokálního zemědělce. Utopie? Nemusí to tak být, stačí změnit dotační politiku.
Můžete uvést příklady zemí, kde se s rizikem spotřeby cukru snaží efektivně pracovat?
Právě Dánsko, kde měl film světovou premiéru, je země, kde si problém uvědomují a hledají aktivně řešení. Bohužel i zde nedokáží příliš vzdorovat lobby. Byl zde přijat zákon o tzv. "sugar tax" - dani z cukru. Jenže ani v Dánsku neměla daň dlouhého trvání, a jakmile se vyměnila vláda, daň padla. Ten tlak byl obrovský. Ale co v Dánsku funguje, je daň z cukrovinek. Ta zmiňovaná cukrová daň se týkala však skoro všech výrobků potravinářského průmyslu, protože dnes je cukr a jeho chemické obdoby a varianty téměř ve všech produktech. Nemůžu psát potravinách, protože většinou se o jídlo dávno nejedná.
Ve filmu vystupuje i americký senátor Bill Monning, který pět let neúnavně prosazoval zavedení daně ze slazených nápojů a limonád ve státě Kalifornie. Podařilo se mu uspět?
Nakonec se mu to před nedávnem opravdu podařilo. Prostředky, které se vyberou, budou sloužit na osvětu. I on si uvědomuje, že řešením problému je zcela změnit systém dotací v zemědělství, velká osvěta a pestrá cenově dostupná nabídka skutečných potravin. Když se změní systém dotací, rázem nemusí mrkev od lokálního dodavatele stát více, než mrkev extenzivně vypěstovaná kdesi v Holandsku, převážená stovky kilometrů. Základní čerstvé potraviny (celozrnné obiloviny, luštěniny, ovoce, zelenina) pak budou stát méně než průmyslově zpracované polotovary.
Jaká by podle vás měla být role státu v souvislosti se stravováním dětí ve školách a vůbec výchově ke zdravému životnímu stylu?
Ono je to všechno provázané rodina - škola - stát. Všude by nám mělo jít o bezpečnost naší i bezpečnost našich dětí. Pokud jsou školy plné cukru a nekvalitních potravin, těžko můžeme mluvit o bezpečí. Dnes je dostupná celá řada studií, které jasně ukazují souvislost mezi mentálními výkony dětí po pravidelné konzumaci cukru i těch, kteří jedí vyrovnaně bez zbytečných přidaných cukrů. Je jisté, že cukr naše děti zbytečně ohlupuje a snižuje jejich schopnost se soustředit, pamatovat si a myslet.
Čím by se tedy mělo začít?
Jsem určitě pro odstranění potravinových i nápojových automatů ze škol. Rodiče by si měli uvědomit, jak důležitá je doma připravená svačina. Děti nebudou mít hlad a navíc nejsou závislé na "blbostech", které nabízí bufet nebo školní automat. Ohledně školních jídelen musím říci, jak je skvělé, že školy nabízí teplá jídla. Hodně států takovou vymoženost nemá. Aby ale vše mohlo fungovat, jsou potřebné nové normy - aktualizace státních výživových doporučení pro školní jídelny, aktualizace výživové pyramidy. Jenže normy nestačí, je třeba, aby jejich význam aktivně chápali rodiče, věděli proč a jaký je jejich význam a proč je důležité, aby děti jedly vyrovnaně, pestře a neplavaly po krk v cukru a to nejen ve škole, ale i doma! Stejně tak je klíčové, abychom se důstojně chovali ke kuchařům a kuchařkám, kteří jídlo připravují a oni pak byli otevření takovým způsobům přípravy, které dětské tělo nezatíží a zároveň bude barevné a chutné. Pokud dítě zkonzumuje o přestávce sladkou bombu, žádné jídlo k obědu jíst nebude, ať už bude chutnat sebelépe. Navíc se zeptejte svých učitelů, jak se děti po takovém dopingu chovají a jaká je s nimi spolupráce. Hrůza….
Kontaktovala jste např. i úředníky ministerstva zdravotnictví? Jaký je názor těch „nejpovolanějších“ na nadměrnou konzumaci cukru dětmi ve školách a školkách?
U nás velmi oceňuji aktivity tzv. Skutečně zdravé školy. Na mezinárodní úrovni jsem se v Bruselu setkala s šéfem WHO (Světové zdravotnické organizace) pro Evropu. Nikdy jsem během rozhovoru s úředníkem neviděla takovou proměnu. Na začátku loajální pracovník a na konci rozhořčený a zcela otevřený člověk, který jednoznačně pojmenovává daný problém a je pro snížení maximální denní dávky cukru na osobu a den. Otevřeně přiznává bezmoc a popisuje velikost obludy, s níž musí WHO bojovat. Přitom dnes už jasně vidíme, kde je chyba, tak proč je to tak těžké změnit, jak je možné, že sotva stovka lidí rozhoduje o osudu zbytku planety? Řešení musíme hledat okamžitě, náklady na léčbu nemocí způsobené nepřiměřenou konzumací cukru jsou tak obrovské, že pro státy nebude ve velmi brzké době možné zafinancovat jejich léčbu. Bankrot států kvůli cukru už není moc sladká představa, že? Varování je hodně - poprvé v dějinách se v západních zemích zkracuje předpokládaná doba dožití u dětí narozených po roce 1990, to i přes špičkovou léčbu a obrovské dotace do zdravotnictví. Velkou roli v tom hraje právě cukr a choroby, které způsobuje.
Jak vlastně fungují lobby potravinářských koncernů směrem ke státní sféře?
Mluvila jsem o několika taktikách potravinářského průmyslu. Právě využívání lobbingu a tzv. front groups je způsob, jak efektivně zamezit jakýmkoliv hranicím, které by mohly znepříjemnit potravinářskému průmyslu život. Corporate Europe Observatory (CEO) je jedna z významných neziskovek, která velmi ostražitě sleduje fungování EU právě z hlediska lobbingu a vlivu korporací na její politiku. V říjnu loňského roku zveřejnila CEO šokující studili, zjistili, že 59% vědců, kteří jsou součástí odborných panelů EFSA, mají přímé nebo nepřímé napojení na potravinářský byznys. To je neuvěřitelné. To se pak o nějaké nezávislosti nejvyššího orgánu EU, který se věnuje bezpečnosti potravin, nemůžeme vůbec bavit. Věnovala jsem opravdu dost energie na kontaktování nejrůznějších lobbistů a lobbistických skupin. Někdy z toho vycházely dost komické situace. Ráda jsem za setkání s mužem, který v 70. letech celý průmysl cukrového šílenství zakládal. Jeho nepřehlédnutelná figura a pohled na věc je také ve filmu.
Ve vašem snímku nezapomínáte i na historické souvislosti ohledně cukru jako kulturního fenoménu. Existují např. statistiky, kolik cukru lidé průměrně spotřebovali před sto lety v porovnání s dneškem či kolik afrických otroků bylo zneužito na třtinových plantážích?
Vyloženě historické souvislosti jsou ve filmu jen částečně, prostě se tam všechno nevešlo. Skutečně dobrý historický přehled, ale můžete najít v knize Sugar Blues (v českém překladu Cukrové trápení), která mi byla jakýmsi předobrazem pro můj film. V knize např. zjistíte, že to byl papež, který oficiálně vyzval válečníky k získání cukrové třtiny jako důležitého strategického tahu v boji s arabským světem. Byl to papež, kdo své ovečky nezapomněl ubezpečit, že křesťanům cukr nemůže uškodit. A byl to papež, kdo posvětil obrovský obchod s cukrem a otroky o několik staletí později. Nebo že německý cestovatel a botanik Leonard Rauwolf (kolem r. 1573) - považoval konzumaci cukru za hlavní důvod pádu arabské říše: „Turci a Maurové odřezávají jeden kousek cukru za druhým a žvýkají a pojídají na ulicích, zvykají si na obžerství a už dávno nejsou těmi obávanými bojovníky jako dříve,” napsal tehdy Leonard Rauwolf. A do třetice. Než nechal Kolumbus napnout plachty svých lodí k cestě přes Atlantik, převzal od královny řízky cukrové třtiny se slovy: „Objevte vhodné plochy pro rozmnožení bílého zlata”. Ve prospěch šíření cukru byla významná i úloha Napoleona.
A nějaká historická zajímavost ohledně cukru v našich končinách by nebyla?
I Češi se v historickém kontextu cukru neztratili. Sice nemají moře, ale přesto měli svého korzára, který s úředním povolením loupil cukr a otroky. Dnes existuje kopie jeho lodi jménem La Grace, která po nákladné rekonstrukci brázdí především Středozemní moře. Když to shrnu, tak díky nesmírně výnosným obchodům s cukrem, rumem a otroky, které vznikly v 16. a 17. století mezi Evropou, Afrikou a Novým světem, vypadá geopolitické uspořádání mapy světa tak, jak vypadá. Znáte jiný produkt kromě cukru, který dokázal přemístit 20 milionů lidí z kontinentu na kontinent?
Žádný mě nenapadá. A jak to bylo v minulosti s jeho spotřebou?
Samozřejmě řada věcí mohou být jen dohady a interpretace, faktem však je, že jsme nikdy v dějinách neprošli takovou změnou stravovacích návyků, jako v případě cukru. Ve středověku se s cukrem zacházelo jako s drogou a lékem. Byl k dostání jen v lékárnách a bez přehánění vyvažován zlatem. Už v roce 1900 jsme ho ale konzumovali kolem 18 kg ročně a dnes u nás jeho spotřeba výrazně přesahuje 36 kg na osobu a rok. A neustále roste. V některých zemích přesahuje v průměru i 45 kg. To je obrovské množství, s kterým si tělo prostě neumí poradit a zvýšit sportovní výkon rozhodně nestačí!
Řada lidí už dnes chápe, že cukr je jed a droga a měl by být ve stejné kategorii jako alkohol či nikotin. Jak lze ale změnit stereotypní a staletími zavedený obraz cukru jako té nejlepší možné komodity v duchu floskulí typu „osladit si život“, „cukr a bič“ atd.? Nemluvě o nejlepší odměně hodným dětem v podobě nějaké sladkosti.
Když si uvědomíme, jaké šílené množství cukru do těla každý den dostáváme a zároveň se dozvíme, co všechno si tímhle každodenním dopingem způsobujeme, přejde nás na prefabrikované výrobky, které jen těžko nazývat potravinami, chuť. Dočasně. Abychom se opravdu zbavili své cukrové závislosti, chce to čas a ochotu se učit. Není to sice nic složitého, ale čas to prostě chce. Řešením totiž není vyměnit cukr za jiné sladidlo. Potřebujeme čas naučit se, jak si sestavit vyrovnaný talíř, kde nechybí celozrnné obiloviny, rostlinné bílkoviny ani zelenina. Čas naučit se připravovat chutné dezerty bez cukru. Bez cukru myslím opravdu bez cukru, ne s nějakými jeho chemickými náhražkami. Mně to trvalo několik let a je to neustálý proces. A musím říci, že zábavný. Díky vyrovnanému jídelníčku už žádnými chutěmi na sladké netrpím. Ono je opravdu důležité si uvědomit, že nejde o restrikce, ale schopnost nabídnout sobě i dětem lepší sladkosti. U nás doma po letech hledání a učení zvládají hravě připravit pochoutky bez cukru i mé děti.
Váš film byl loni i letos vybrán do prezentace Doc Tank v rámci akce East Doc Platform, kde se představují transmedia projekty často spojené s větší společenskou kampaní a realizované napříč několika platformami. Co chystáte v souvislosti s vaším filmem vy?
Po zhlédnutí filmu řadu lidí přejde na průmyslově upravenou a cukrem nadopovanou stravu chuť. Ale najednou jsou v šoku (jako já kdysi) a nevědí, co jíst, natož, co vařit. Teprve teď si uvědomují, jak hluboce je v nás cukr zakonzervovaný a jak těžko se ho zbavujeme. Interaktivní aplikace, kterou paralelně s filmem připravujeme, má poskytnout nějaké další informace a hlavně trochu návod, jak na to. Ideálně by měla mít dvě na sobě nezávislé části. Jednak dětskou aplikaci pro typ Yummy Kitchen – čili takové zdravé a hravé virtuální vaření pro děti a jejich rodiče. V něm se seznamují s bohatstvím toho, co může kuchyně nabídnout a jak s tím množstvím celozrnných obilovin, luštěnin, zelenin a bylin vůbec vařit a sestavit si vyrovnaný talíř. Vypadá to banálně, ale při prohlídce AppStoru najdete spousty aktivit, které děti učí jak připravit zmrzlinu a pizzu, ale skutečné zdravé jídlo tam nenajdete. Druhá část by měla být určena převážně pro těhotné ženy, ale nejen pro ně a zde by uživatelé měli mít možnost projít tělo a vidět na vlastní oči, kde a jak cukr v těle působí a co naše nepřiměřená konzumace způsobuje. Vizuální stránka by měla vycházet z výrazných interaktivních webových stránek filmu www.sugarbluesfilm.com. Nápadů je spousta, ale bohužel chybí dostatek financí. Nyní začínáme spolupracovat s dánskou produkcí, která má v této oblasti řadu zkušeností, tak snad se nám podaří tento crossmediální projekt dotáhnout a dostat mezi lidi.