ČESKÝ DOKUMENT

Rozhovor

Daniel Vadocký z Negativu: „Jde zkrátka o dobré filmy“

20. 2. 2019

Autor: Martin Svoboda

Daniel Vadocký má ve společnosti Negativ na starost inhouse sales, mimo jiné filmů Heleny Třeštíkové. Režisérka měla retrospektivu na loňském festivalu IDFA. Nakolik k tomuto výraznému úspěchu českého dokumentu přispěl samotný Negativ? A jak tento úspěch zapadá do českého kontextu?

Nabízejí se festivalům filmy Heleny Třeštíkové snáz než v případě jiných českých dokumentaristů?

Helena je jistě zavedené jméno v regionu střední a východní Evropy, zde má v nějaké míře náskok, tuhle pozici ale nesmíme přeceňovat. Když mluvíme o „mezinárodním úspěchu“, míváme na mysli spíš úspěch na západě, a tady už je situace mnohem komplikovanější. Zatímco bezprostředně na východ bychom stěží našli festival, který by někdy nezařadil alespoň jeden její film, na západě začínáme často s čistým štítem jako u kohokoliv jiného. Představa, že by pořadatelé automaticky znali její jméno a tvorbu, se naplňuje jen málokdy. O Dálném východě platí totéž – jde o neprobádané území, kde se proto dá uspět i narazit.

Teď však máme za sebou retrospektivu na IDFA – jde o asi největší úspěch české dokumentaristiky vůbec.
Samozřejmě jde o významnou věc. Nejde o první velkou retrospektivu Heleny na velkém festivalu, ale IDFA má přece jenom zvláštní zvuk. Pro mě šlo ale zároveň o potvrzení toho, že pro většinu diváků je její tvorba stále neznámá. Bylo patrné, že publikum se právě seznamuje s novým tvůrcem. A týkalo se to i špičkových novinářů věnujících se filmu řadu let – i pro ně byla Třeštíková objevem. Nanejvýš jim její jméno znělo povědomě, předně díky evropské filmové ceně za Reného, ale neviděli žádný její film a neznali její postupy.

Možná je brzo se ptát, ale změní se po uvedení v Amsterdamu situace?
Určitě ne výrazně. Pravděpodobně bude o něco málo snadnější domluvit zařazení nových a již existujících filmů Heleny do programu festivalů, ale velký posun nečekám. Nestane se teď, že bychom měli začít řešit záplavu nabídek a zájmu mimo proporce. Helena a její metoda přece jenom pořád nejsou světový mainstream.

To je zajímavé, protože my ji jako mainstream vnímáme. A řekl bych, že na jejím přístupu je cosi všeobecně lákavého, co strhává pozornost. Paní Třeštíková sama říká, že svůj úspěch přičítá atraktivitě své metody.
S tím souhlasím – tedy v rámci festivalové distribuce. Diváci, kteří na nějakém festivalu film Heleny Třeštíkové objeví, jsou jím většinou rychle fascinovaní a hluboce zasažení. Něco takového ještě nikdy neviděli. To je ale jen jedna strana úspěchu, tou druhou je prodej televizních práv, s nímž je to mnohem komplikovanější. Například švédská televize má určených 80 hodin ročně na vysílání dokumentů – to je nějakých 50 filmů. Skutečně jen tak málo! A pak do vysílání samozřejmě zařadí jen ty největší dokumentární blockbustery a mainstreamové sázky na jistotu. Filmy Heleny Třeštíkové jsou sice chytlavé, ale nevěnují se tématům, která aktuálně hýbou světem – válkami, utečenci, lidskými právy. A v tomto ohledu to pak mají velmi těžké, protože televizní stanice, když už nakupují zahraniční kinodokument, chtějí právě takový, který se věnuje důležitému společenskopolitickému tématu. Když komunikujeme se zahraničními televizemi, často nám od nich přijde, že se jim filmy paní Třeštíkové sice líbí a předpokládají, že by se líbily i divákům, ale nejsou v tuto chvíli dost aktuální a v programu je potřeba vyčlenit místo na jiný typ produkce.

Nyní paní Třeštíková dokončuje biografii Miloše Formana. Začala vznikat už před jeho úmrtím?
Chystala se už dlouho a dokonce bylo v plánu pořídit s panem Formanem pro potřeby filmu rozhovory. Měl být hlavním vypravěčem. Vzpomínám si, jak mi producentka volala v ten smutný den, byl jsem na festivalu v Holandsku, aby mi oznámila, že Miloš Forman je po smrti. Nakonec bylo tedy nutné plány měnit a přizpůsobit se realitě. Produkci jako takovou to ale ovlivnilo relativně málo – Formanových vyjádření k všem možným tématům najdete od šedesátých let dost na to, aby to nahradilo původní voiceover. Většina již domluveného archivního materiálu mohla být použita víceméně stejně, jak bylo v plánu od začátku.

Ptám se s trochou cynismu proto, že teď tu máme aktuální film – smrt tak významného člověka automaticky budí zájem.
Jistě, viděli jsme to po smrti Věry Chytilové. Samozřejmě byla vždy respektovanou feministickou ikonou, takže se její tvorba čas od času objevovala na různých přehlídkách, ale že jí bylo po smrti vzdáno tolik poct a byla zařazena na tolik festivalových programů, samozřejmě není náhoda. Určitě bych ale rád zdůraznil, že nejde o film motivovaný smrtí Miloše Formana, vznikl by i za jeho života, a změněn byl tak málo, jak jen mohl. Jeho smrt se ve filmu samozřejmě odráží, ale vyprávění jí není zcela odevzdáno. Hlavním kladem je citlivost, s níž byl snímek natočen, jíž vyniká nad všemi ostatními dokumenty o Formanovi. Životopis je celkem standardní formát, proto se málokdy stává, že se ho chopí tak renomovaný režisér jako Helena Třeštíková. To by samo o sobě mělo být hlavní devizou, stejně jako režijní spolupráce s jejím dvorním střihačem Jakubem Hejnou.



Pro paní Třeštíkovou nejde o typický tvar. Nejvíc se mu asi podobá její Zkáza krásou, z níž však mnozí, včetně jí samotné, nebyli zcela nadšení.
Jde o film založený na archivních materiálech, což většinou vede k nutnosti kompromisů. Filmař musí pracovat se záběry, které sám nepořídil, a ještě navíc se mu často nepodaří domluvit všechny, jež věřil, že potřebuje. Já osobně jsem ale s tím, co jsem už viděl, spokojený, a myslím, že vznikl silný snímek.

Helena Třeštíková připisuje svůj mezinárodní úspěch Negativu – před tím spolupracovala s veřejnoprávní Českou televizí, pro níž mezinárodní a festivalová distribuce není prioritou. Zajímaly by mě první kroky, které Negativ učinil.
Já tehdy u Negativu ještě nebyl, ale nemyslím si, že v tom byla z naší strany zvláštní alchymie. Jakmile je ve filmu „to něco“, tak se mu na festivalech pozornost dostane, když vynaloží distribuce adekvátní snahu. Například to obnáší nezačít se o život filmu starat až po jeho dokončení, ale od samého začátku produkce objíždět různé akce a nabízet ho decision makerům.

Helena právě v době, kdy začala spolupracovat s Negativem, zažila své dost možná nejsilnější tvůrčí období, kdy brzy za sebou uvedla filmy Katka a René, jež jsou dodnes vnímány jako to nejsilnější, co nabídla – v podstatě její trademarková díla. Takže aniž bych chtěl podceňovat úlohu Negativu v mezinárodní distribuci, skutečnost se má tak, že měl k dispozici skvělé filmy a udělal právě to, co měl, aby jim zajistil pozornost. Chce to určitý rozpočet, čas a s ním spojenou trpělivost, nejde ale o zázrak, spíš o „normální“ poctivě odvedenou práci. Pokud někde zdůraznit roli Negativu, tak spíš než u distribuce u samotné produkce – tyto filmy vznikly díky Negativu.

Promovat paní Třeštíkovou může být výhodné i díky její ochotě trávit se svými filmy čas i po uvedení. Vzpomínám, jak na předminulé Ji.hlavě seděla na každé epizodě Manželských etud a po projekci zúčastněně diskutovala s diváky. V době eventových distribucí je tak ochotný autor jistě užitečný.
Mě už to u Heleny nepřekvapuje, protože s ní cestuju poměrně dlouhou dobu a vím, co od ní očekávat. Většinou se jí už ani neptám, jestli s osobní účastí na nějaké akci souhlasí, protože si nepamatuju, že by někdy odmítla, pokud jí to umožňuje harmonogram. To samé letos v Amsterdamu – jen jednou jsem cítil potřebu jí zavolat, jestli zvládne Q+A okolo půlnoci. Její reakce byla: „Proto jsem tady.“ Je pravda, že její energie a ochota vždy každého překvapí a její zápal pro věc je nesmírně nakažlivý. Její charisma si vždy získá publikum i festivalové pořadatele a jistě se i díky tomu snáz šíří její dobré jméno.

Co ostatní režiséři, které máte v Negativu na starost? Vnímají to podobně a jsou ochotní s filmem po dokončení trávit čas?
Pro dokumentaristy je většinou jejich film víc než jen prací. Mají k němu mnohem hlubší vztah, proto nemusí být dvakrát přemlouváni, aby se účastnili různých eventů. Vidí pak na vlastní oči, jaký je o jejich práci zájem, a dostávají i zpětnou vazbu, které si většina z nich váží. V tuhle chvíli například pořádáme mnoho akcí s King Skate a Šimon Šafránek je podobně nadšený pro věc jako Helena Třeštíková.

Je paní Třeštíková v zahraničí přijímaná jednoznačně pozitivně? V Česku se přeci jen objevují lidé celkem kritičtí vůči její práci – například na FAMU.
Její přijetí bývá velmi pozitivní. Musíme si uvědomit, že negativní reakce v Česku jsou často spojené s osobními vztahy a jistými „tábory“ v české dokumentaristice. To samozřejmě nikoho v zahraničí nezajímá. Mnoho kritiky je také důsledkem delšího vztahu s její tvorbou – jsme s ní v kontaktu už dlouhé roky a vnímáme mnohem jemnější nuance. Kdežto za hranicemi, jak jsme už zmiňovali, se s její tvorbou většinou divák musí teprve seznámit. Pak je do značné míry okouzlen prvotní atraktivitou jejího konceptu. Dává tedy smysl, že na festivalech bývá přijetí jednoznačně vřelé.

Dokonce ani Katka s sebou nenese nádech kontroverze?
To sice ano, ale v jiném smyslu než asi myslíte. Lidé vnímají jako kontroverzní Katčin život, ne Třeštíkovou jako dokumentaristku. Ptají se na to, jak se coby autorka vypořádala se všemi komplikacemi a se všemi dilematy, ale ne tak, že by z toho mělo vyplývat, že udělala něco „špatně“.

Neznamená to, že by publikum vše pasivně přijalo – některé otázky by nás v Česku ani nenapadly. Předně přerod režimu je nejčastějším tématem diskuzí po projekcích, zjevně strhává největší pozornost. Proto jsme ze všech manželských etud vybrali k přestřihu do celovečerní podoby právě Strnadovi, v nichž je konec komunismu a ekonomický přerod nejpatrnější a nejvýraznější.

Platí ale vždy, že předmětem zájmu diváků je, proč se Helena rozhodla reagovat na podněty právě takto – nejde o dělení jejích voleb na vhodné a nevhodné nebo morální a amorální. Otázku dokumentaristické etiky většinou nastolí až ona sama. Na své masterclass měla z Katky ukázku, po níž rozebírala právě otázku filmařské morálky. Nakonec to je tedy víc Helena než diváci, kdo se tím otevřeně zabývá.

Časosběry jsou finančně a časově náročné projekty. Získala si Helena Třeštíková u Negativu výjimečné postavení, díky němuž je může realizovat?
Helena má určitě velké renomé, které v nějaké míře ovlivňuje její možnost domluvit si prostředky pro své projekty. Což platí nejen u Negativu, ale i Státního fontu a České televize. To se ale nedá přeceňovat – nikdo nemá bezednou peněženku, takže vždy existují hranice možné ochoty. Negativ má primárně snahu dát každému projektu právě tolik, kolik potřebuje, podle specifik filmu, ne filmaře. U časosběru je s tím samozřejmě problém, protože v ideálním případě by vznikal v podstatě do nekonečna. Proto má Helena pravidlo: natáčet tak dlouho, dokud to jde, a když už to nejde, film sestříhat a uvést. V důsledku toho by tedy vždycky šlo dát o trochu víc peněz a natáčet o něco déle, aby byl výsledek o trochu lepší, ale zkrátka to nebylo možné. Snažíme se najít co nejlepší kompromis. Každopádně platí, že filmy Heleny Třeštíkové jsou vždy přesně uzpůsobeny rozpočtu a není v nich nic nazdařbůh vyplýtváno.

Nedávno jsem slyšel Václava Marhoula velmi expresivně popisovat, jak mu dávali při hledání podpory na Nabarvené ptáče francouzští producenti najevo, že česká kinematografie nikoho nezajímá a jen blázen by českou tvorbu podporoval. Máte podobné zkušenosti, když se snažíte oslovit festivaly?
Vůbec. Podobných historek jsem slyšel spoustu a nepochybuju, že se filmař podobné reakce občas může dočkat. Nejde ale o železné pravidlo. Co se týče našich dokumentů, vznikají často ve spolupráci s francouzskou televizní stanicí ARTE – takže zjevně je možné najít s Francouzi společnou řeč. Velký zájem je pak o českou animaci. Prakticky cokoliv animovaného, co se z Česka vydá na zahraniční festivaly, je na nich přijato a dočká se slušné cirkulace. Vím, že mnoho tvůrců je přesvědčeno, že ve světě existuje jakási nenávist vůči českému filmu, ale moje zkušenosti jsou opačné – jakmile máme něco, co je konkurenceschopné, je to přijato bez jakýchkoliv předsudků, naopak někdy i s otevřenou náručí. Viděli jsme to poslední dobou například na hned několika krátkometrážních snímcích.

Přesto se nemůžeme srovnávat třeba s Polskem, jehož krátkometrážní filmy, včetně dokumentů, jsou úspěšnější než ty naše nejen úměrně k velikosti obou zemí. Nemůže to být lepší distribuční strategií, kdy jsou krátkometrážní filmy cíleně propagovány a nabízeny na festivalech systematičtěji než u nás?
Polský zázrak je nepopiratelný. Vzniká tam obrovské množství kvalitní krátkometrážní produkce předně díky studentům filmu, ale i díky několika studiím zaměřeným ve velké míře právě na krátkometrážní tvorbu – například Studio Munka. Neřekl bych, že jejich úspěch je zapříčiněn lepší distribucí, důvody musíme hledat v podobě samotných děl. České krátkometrážní filmy zkrátka v průměru nedosahují stejné úrovně – s výjimkou už zmíněné animace. Když úrovně dosáhnou, jako se stalo třeba u Happy endu nebo teď aktuálně u Plodů mraků, hned tu máme filmy promítané na stovce festivalů. Což potvrzuje, že skutečně neexistuje žádná vnější bariéra a odpor vůči nám. Proto jsem říkal, že za úspěch Heleny Třeštíkové nemůže ze strany Negativu nějaká tajná receptura – jde zkrátka o dobré filmy, jejichž kvalita byla adekvátně nabídnuta naší stranou a rozpoznána ze strany festivalů. Je to vlastně velmi přímočaré.

Mezi našimi úspěchy na zahraničních festivalech poslední doby bychom našli krátkometrážní drama Rekonstrukce, romanci s cynickým humorem Furiant, animovaný Happy end – ale ne krátkometrážní dokument. Proč tomu tak je?
To je závažná a zajímavá otázka, kterou se stojí za to zabývat. Máme tu tolik fascinujících témat, která by ve světě mohla rezonovat, ale nikdo je není schopný uchopit a tvarovat do potřebné chytlavé krátké podoby. Občas se objeví zajímavý experiment, napadá mě teď třeba Poslední šichta Tomáše Hisema, ale nikdo nezvládá srozumitelně předložit téma ve zkratce atraktivní pro festivalové publikum. Nechápu proč, ale nic s tím neudělám. Jsem si jen jistý, že až dodají dokumentaristé dobré krátké filmy, nezasekne se to ani u nás, co je budeme nabízet, ani u festivalů, které budou jen rády, že mají čím oživit program.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace