Argentinský virtuóz Martin měl před sebou skvělou budoucnost. Dveře řady prestižních univerzit po celém světě byly pro tohoto talentovaného klavíristu otevřené, ale on skončil na psychiatrickém oddělení, aniž by dosáhl svého cíle a našel klid. Po mnoha letech v ústavu je připraven najít si cestu zpět do společnosti. Francouzský režisér působící v Česku, Artemio Benki, v rozhovoru popisuje různé aspekty svého dokumentaristického přístupu.
Kam byste se zařadil v kontextu české kinematografie? Sólo je příkladem filmu, který přináší téma, jež není lokální. To stále není samozřejmostí.
Ačkoli jsem se nenarodil v České republice, žiji tady téměř 25 let, takže mě můžete považovat za Čecha. Už nejím croissanty každý den. Ale to, že si většina Čechů vybírala česká témata, mi vždy přišlo zvláštní, protože jedením z důvodů, proč dělat dokumenty, je zvědavost. Proč nikdo není zvědavý na to, co se děje 200 kilometrů od něj? Je v pořádku, když je mnoho témat lokálních, ale když jsou lokální všechna, není to tolik fajn. Naštěstí vidíme v poslední době mnoho lidí, kteří překonali tyto limity a máme tu víc dokumentů mimo škatulku: Kirunu, Central Bus Station a samozřejmě Sólo. Teď se konečně chápeme jako součást světa. A myslím, že to funguje – proto bude můj další film znovu o nečeském tématu.
Nejsou žádná lokální témata, o kterých byste rád točil?
Mám rád silné osobní příběhy, které jsou trochu extrémní. Možná příliš extrémní pro Čechy. Nechápejte mě špatně, miluju tuhle zemi, ale obvykle nemáme rádi nic, co je příliš extrémní. Takže mi dává smysl to, že jsem přitahován vzdálenějšími oblastmi, když hledám protagonisty.
Pomáhá to při distribuci?
Snadná distribuce není důvodem, proč si vybírám určitá témata, ta si vybírám, jen když mě zajímají. Ale může to být rozdílné u distributorů, kteří možná tyto intenzivní příběhy mají za více marketovatelné. Jsem především režisér, ale také jsem producent, takže potřebuji o trhu přemýšlet. Zúčastnili jsme se pitchingových fór a zkoušeli zvýšit své šance na to, aby se náš film prodal mimo Českou republiku – ale je to především produkt, který jsem hluboce chtěl vytvořit. Bylo důležité dostat se do kontaktu s mezinárodním trhem co nejdříve nejen kvůli distribuci, ale také kvůli samotné produkci. Není levné vytvořit film o někom, kdo žije v Argentině. Musíte investovat hodně času a peněz, když chcete opakovaně cestovat na druhou stranu světa během pěti let. Proto lidé ze čtyř zemí spojily síly, aby tento film vznikl.
Jaké jsou vaše zkušenosti se Státním fondem kinematografie?
Jako filmař můžete vždycky říct "mohlo to být víc", ale kromě toho systém funguje. Samozřejmě, nemůžeme se srovnávat s Francií, ale když se podíváme na podobně velké země, můžeme být velmi šťastní. Kromě toho si Fond konečně začal všímat tolik zanedbávané fáze vývoje.
Jste sám sobě producentem – kde získáváte druhý pohled?
Proto mám Petru Oplatkovou. Produkční společnost je moje, ale ona byla oficiální producentkou. Potřeboval jsem jiný hlas, který by diskutoval projekt, a věřte mi, nebyli jsme vždy ve shodě. Tak to má být. Potom jsou tu samozřejmě mí střihači. Měl jsem dva a proces střihu trval dost dlouho. Měli jsme 150 hodin hrubého materiálu, což není přehnané množství při dnešních standardech, ale chtěli jsme si být jisti výsledkem. Dost si vybírám, když natáčím a stříhám. Vždy se snažím zůstat soustředěný na protagonistu a jeho osobní zápas.
Co když se někdo rozhodne, že na film chce pohlížet jako na politický? Je tolik možností, jak číst příběh coby alegorii nebo komentář širších témat.
Určitě je to možné a pokud to divák shledá důležitějším než osobní příběh, mohu to respektovat. Ale opravdu to nebyla má priorita a nikdy do popředí záměrně nedávám nic politického. Pro mě je film hluboce intimní a psychologický. Bylo by snadné vytvořit film o špatné situaci v argentinských nemocnicích, ale já chtěl něco jiného. Samozřejmě o těchto problémech existují skvělé politické filmy, ale já chtěl něco jiného.
Jak velkou část výsledku jste schopen odhadnout před začátkem natáčení?
S Martinem jsem strávil rok, než jsem začal točit. Rozhodl jsem se, že napřed ho potřebuji poznat jako člověka. Během té doby jsem si utvořil určitá očekávání ohledně jeho chování v různých situacích. Pořád mu nevidím do hlavy, ale můžu do určité míry předvídat, co udělá. Podobně jako když s někým žijete šest měsíců. Například když hrál před opravdovým publikem po dlouhé době, nepředvídal jsem, že spadne ze židle, ale znal jsem ho dostatečně, takže jsem byl připraven na nějaký druh komplikace – vím, že je nešikovný, úzkostlivý člověk. Takže jsem byl často překvapen, ale jen do té míry, co jsem byl schopen předvídat.
Když pracujete s lidmi, kteří mají duševní problémy, přináší to některá morální a etická dilemata pro vás jako filmaře.
Když jsem byl malý, měl jsem sám zkušenosti se zdravotní péčí pro duševně nemocné, takže mě z osobních důvodů toto téma přitahovalo. Nikdy to pro mě nebylo nic senzačního. Strávil jsem hodně času se svými postavami, takže jsem je viděl jako "své lidi", byli mi blízko. Takže si myslím, že jsem se nikdy nebál, že bych se k nich choval eticky sporně – věřil jsem svému smyslu pro empatii. Dokumentaristé svým způsobem "využívají" své protagonisty, ale já jsem věděl, že tuto hranici nepřekročím.
Samozřejmě jsem Martinovi a všem ostatním vysvětlil své záměry a do filmu jsem je zahrnul, až když se cítili komfortně. Cítil jsem také velkou dávku zodpovědnosti, protože mi Martin hodně důvěřoval. Kdybych ho chtěl natočit, jak masturbuje, pravděpodobně by mi to dovolil. Ale proč bych to dělal? Co by to filmu přineslo? Respektuji pravdu postavy – a nechci ji zmrvit bezdůvodně šokujícími scénami.
Co je pro vás důležitější – vaši respondenti, nebo váš film?
Nebudu lhát – jsem především filmař. Mým hlavním zájmem je udělat dobrý film. A věřím, že lidé, kteří tvrdí něco jiného, lžou vám i sobě. Největší lží je tvrdit, že vás něco zajímá víc než váš film. Proto ho děláte! Jak by komukoli ve výsledku pomohlo, kdybyste udělal film jinak, než nejlépe, jak umíte? Je velmi důležité respektovat své postavy, podívat se na jejich osobní pravdu. Poté z ní potřebujete vyabstrahovat to nejlepší. Jak jsem řekl, mám Martina opravdu rád, cítím blízkost. Ale dělal jsem film a to byla vždy má priorita.
Nebál jste se, že Martin dělá něco jen kvůli vám?
Ne. Ze stejného důvodu, jako jsem byl schopen předvídat některé jeho reakce – protože ho znám jako člověka. Někdy na mě hrál divadýlko, ale jen prvních patnáct minut natáčení a hned jsem to poznal. Tak jsem prostě počkal, protože po chvíli to nevydržel a byla zase sám sebou. Alespoň do té míry, jak je to před kamerou možné, a já se snažil být co nejvíc neviditelný. Někdy jsem potřeboval, aby mluvil o něčem konkrétním, tak jsem poprosil jednoho z jeho přátel, aby stočil konverzaci oním směrem, aniž by to Martin věděl.
Váš film vypadá dost dobře co do technického provedení. Jak důležité pro vás byly styl a kamera?
Velmi důležité. Někdy dokumentaristé záměrně točí filmy trochu ošklivější, aby vypadaly autentičtěji. Musíte se zeptat: “Proč jeste dal mikrofon do tohoto záběru? Proč jste ho trochu neposunul nebo nezazoomoval v postprodukci? Přidává to něco podstatného?” Mé stylistické volby jsou podobné těm, které bych použil v případě hraného filmu. Dokonce jsem získal staré filmové čočky a namontoval je na HD kamery, abych dosáhl tradičnějšího obrazu. Myslím, že to sedí k protagonistovi a příběhu lépe. Film jen neprezentuje fakta, maluje zkušenost.
Máte v plánu nějaký druh eventové distribuce?
Ano, myslím, že to bude pro Martina i publikum skvělá příležitost. Může nabídnout svůj úhel pohledu a možná také zahrát na klavír. Hudba je jeho život a vím, že to bude milovat. Pokud by to bylo něco nepříjemného, nenutil bych ho, ale vidíte, že když hraje, je šťastný a sebevědomý. Rádi bychom uspořádali eventovou projekci pro pacienty v Bohnicích. V každém případě chceme na vybrané akce vzít Martina.
Sólo je česko-francouzsko-argentinsko-rakouská koprodukce, jež byla podpořena Státním fondem kinematografie, Kreativní Evropou MEDIA, Eurimages a Centre national du cinema et de l’image animee (CNC). Film reprezentuje společnost Slingshot Films.
