Kdo si chce udělat ucelenou představu o tvorbě stávajících studentů FAMU, může k tomu využít buďto veřejně přístupných projekcí klauzurních prací, nebo festivalu FAMUFEST. Ten každoročně představuje studentskou tvorbu přední české filmové školy v několika soutěžních sekcích a kategoriích. Následující, šestatřicátý ročník se ovšem bude konat až v březnu 2020. Diváci z řad širší veřejnosti, kteří chtějí mít přehled o vycházejících filmových talentech, se tak pro letošek museli spolehnout na jiné zdroje.
Minimálně z hlediska množství platforem k prezentaci jejich tvorby jsou lehce zvýhodněni studenti z Katedry dokumentárního filmu (KDT), kterým dlouhodobě poskytuje prostor MFDF Ji.hlava. Pro mnohé začínající filmaře jde často o vůbec první podporu i konfrontaci ze strany veřejnosti. V případě televizního nebo online uvedení, se kterým se oproti tomu v Česku obvykle musejí spokojit autoři krátkých hraných filmů, tolik důležitý prvek okamžité „živé“ zpětné vazby logicky odpadá.
Famácké filmy byly letos v Jihlavě rozprostřeny hned do několika programových sekcí. Ve „FAMU International“ prezentovali svůj pohled na okolní realitu jednak studenti magisterského programu oboru režie z jiných zemí než z Česka, jednak studenti jednoletého programu, jejichž úkolem bylo natočit portrét. V rámci sekce „FAMU uvádí“ byly uvedeny výstupy dílny studentů prvního ročníku Katedry dokumentární tvorby, vedené dokumentaristou Janem Šípkem. Zvlášť se pak v jednom bloku promítaly filmy studentů vyšších ročníků. Těm se budeme společně s filmy studentů KDT roztroušenými v jiných sekcích věnovat podrobněji.
Vojtěch Petřina přešel na FAMU z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Tam natočil hraný film Requiem a portrét rappera Řezníka. V Jihlavě uvedl portrét jiné výrazné osobnosti české umělecké scény, výtvarníka Františka Skály. Čtvrthodinový film Drobné šity-detaily zachycuje člena divadla Sklep během malování v pražském ateliéru i při tvorbě objektů z nalezených předmětů na venkovském statku. Soustředěný portrét umělce zaujatého svou prací lze sledovat jako příslib celovečerního filmu, který by si charismatický umělec Skálova typu určitě zasloužila.
Mnohem výstřednější osobnost ve svém filmu Vykuř! portrétuje Kateřina Dudová, která v minulosti již vystudovala divadelní režii na DAMU. Protagonistu jejího filmu charakterizovala katalogová synopse jako „básníka a krále moderní doby, který se rozhodl žít mimo konvence a systém“. Na konkrétní projevy jeho mimosystémového myšlení a chování, které zahrnuje krádeže v supermarketu nebo účast na koprofilních sexuálních hrátkách, se zaměřuje i velmi upřímný a obnažující film, maximálně využívající autorčina přístupu do umělcova soukromí.
Zatímco první dva zmíněné portréty ze sekce „FAMU uvádí“ spoléhaly především na nepřehlédnutelnost svých aktérů, filmy Anny Petruželové a Marie-Magdaleny Kochové od prvních minut zaujmou také formálně. Petruželová na jihlavském festivalu zaznamenala úspěch již v loňském roce, kdy za film Nevím, kaluže obdržela zvláštní uznání poroty sekci Fascinace: Exprmntl.cz. Za experimentální lze označit také její portrét francouzského filmového kolektivu MTK Když přeložíš jednu špagetu přes druhou špagetu, mající podobu zlomkovitého a impresionistického nahlédnutí do kinematografické laboratoře, sloužící jako hřiště pro experimentování s různými filmovými technikami. Film se tvorbě portrétovaných umělců přiblížil i tím, že jej Petruželová natočila na 16mm barevný materiál, ze kterého byl v Jihlavě také promítán. Konzistentnější vizuální pojetí zvolila Kochová, jejíž portrét kameramana a radioamatéra Ladislava Prajsnera OK2PAY byl natočen černobíle, což zvyšuje podmanivost světa záznamových a vysílacích zařízení, mezi nimiž se Prajsner pohybuje.
Blízký vztah člověka a technologií a jeho možné důsledky Kochová promýšlí také v krátkém experimentálním filmu Apparatgeist, který byl zařazen do České radosti. Pro Kochovou šlo již o druhou účast v soutěži českých filmů. Poprvé se tak stalo v roce 2017 díky filmu Bude si svět pamatovat tvoje jméno?, rovněž prozrazujícím režisérčino zaujetí aparáty, které nám umožňují pozorovat a být pozorováni a současně proměňují realitu, kterou obýváme.
V Apparatgeistu, pojmenovaném podle stejnojmenné mediálně teoretického konceptu, je realita vytvářena výhradně chytrými telefony. Vyprahlá krajina, kde kromě mobilů již nic neexistuje, představuje nekompromisní metaforu naší přítomnosti. Zrození i smrt člověka se odehrávají pouze na displejích telefonů, které lidem pomáhají s rozhodováním, co si oblečou a co budou jíst, zasahují do jejich každodenních činností a vyvolávají stejně silné emoce jako fyzická interakce se živými lidmi. Přestože žijeme v iluzi jedné velké sítě, které jsme součástí, Apparatgeist s pomocí kamery plující prostorem nad jednotlivými přístroji názorně ukazuje, že se každý z příběhů odehrává ve vlastním uzavřeném vesmíru. Zdánlivě všichni spolu, ve skutečnosti každý sám za sebe.
Jedenáctiminutový snímek v Jihlavě ocenila zvláštním uznáním studentská porota, která ve svém zdůvodnění oceňovala potenciál filmu vyvolat různorodé reakce a práci Kochové vyzdvihla jako „ukázku čerstvého talentu“. Apparatgeist je příkladem díla, kterému k postihnutí komplexního problému díky vhodně zvolenému konceptu stačila krátká stopáž a malý rozpočet. Nutnost pracovat s omezenými prostředky a více spoléhat na náznaky dokázala ve svou výhodu proměnit také Kateřina Turečková, jejíž krátký film Proč se cítím jako kluk? v Jihlavě také soutěžil v České radosti a byl tak „povýšen“ na stejnou úroveň jako nákladnější celovečerní filmy.
Režisérka filmů Strip (2015), Tradice (2017) nebo Iluze (2018) se nadále profiluje jako angažovaná autorka, která se nebojí otevřeně promlouvat o nepříjemných společenských jevech a podněcovat diskuzi přesahující kinematografický rámec. Její chápavý portrét trans kluka Bena je současně záznamem zrodu přátelství mezi hlavním aktérem a samotnou filmařkou a výzvou k větší toleranci vůči lidem, kteří musí překonávat nesoulad mezi psychickým a anatomickým pohlavím.
Film zachycuje pocity a potřeby teenagera, který se cítí být přijímán pouze ve virtuálním světě. V tom reálném hledá pocit naplňujícího porozumění marně. Zároveň bojuje s vlastním tělem a představou o tom, jak by se jak měl chovat a vypadat jako muž. Když Benova matka mimochodem zmíní, že za psychologem musejí dojíždět do osmdesát kilometrů vzdáleného města, dochází nám i bez dalšího vysvětlování, že problém má nejen individuální, potažmo rodinný, ale také institucionální rozměr.
Ústředním motivem filmu je Benova sebeprezentace, patrná i z jeho snahy podílet se na režii a spoluvytvářet svůj mediální obraz. S pomocí zeleného pozadí se může proměnit v motorkáře nebo fotbalistu. V závěru ovšem dochází k překročení hranice mezi světem před kamerou a za ní. Ben svou maskulinní stylizaci opouští, dává najevo své emoce a dojatě objímá Turečkovou. Nejde pro něj v danou chvíli jen o režisérku, ale také o kamarádku, díky jejímuž lidskému přístupu si poprvé uvědomil, že není nenormální být trans. Snaha zvýšit nedostatečnou informovanost veřejnosti o problémech trans lidí je jednou z ambicí, které film mimoděk naplňuje.
Zatímco Apparatgeist byl v Jihlavě příhodně uváděn před audiovizuální esejí o elektronické hudbě The Sound is Innocent a Proč se cítím jako kluk? před emotivním dokumentem o rodině a sexu Chci tě, jestli to dokážeš, studentský film Nekyia: Vnitřní portrét básníka Hradeckého, mohli diváci vidět společně s „krojovaným zombie hororem“ Morava, krásná zem III od Petra Šprincla. Oba filmy spojuje odmítnutí požadavků běžně kladených na dokumentární film. Šprinclův radikální mix satanismu, moravského folkloru a speed metalu měl blíže k hrané komedií. Student třetího ročníku katedry dokumentu Albert Hospodářský pak zvolil výrazně stylizovanou formu a inscenované sekvence.
Nekyia v několika takřka hororově laděných černobílých epizodách postihuje úzkost, pocit zbytečnosti a sebevražedné myšlenky básníka Daniela Hradeckého. Umělec pohybující se na periferii se stále více propadá do temnot svého vnitřního světa, jehož neklid zpřítomňují vedle útržků básníkových textů expresivní svícení a záběrové kompozice a dramatická hudba. Studentské cvičení druhého ročníku prozrazuje schopnost pracovat s rozmanitými výrazovými prostředky filmového média a vystihnout s jejich pomocí rozervanost umělecké duše.
Ve studentské soutěži sekce Mezi moři mohli návštěvníci jihlavského festivalu vidět nový film Nikoly Krutilové, studující na KDT první ročník navazujícího magisterského programu. Ani pro Krutilovou nešlo o první účast v jihlavské soutěži. Do České radosti byl v roce 2015 vybrán její mikroportrét divadelního režiséra Petra Lébla Člověk si sám se sebou vystačí, respektive nevystačí (2015). Letošní film, nazvaný Hnůj vezdejší, vznikl záznamem jednoho roku života kompostárny produkující hnojivo a krmivo pro hospodářská zvířata. Střídání cyklů a zaměření pozornosti na místo, kde končí nezpracované potraviny, proměňuje prozaický bezeslovný záznam v zamyšlení nad zánikem a rozkladem v éře přebytku. Minimalistický film, poukazující na jeden z dílčích lokálních aspektů globální ekologické krize, ocenila porota sekce Mezi moři zvláštním uznáním.
V neposlední řadě byly na jihlavském festivalu udělovány Institutem dokumentárního filmu ceny Silver Eye. Nejlepším krátkým dokumentárním filmem trhu East Silver byl vyhlášen dokument studentky KDT a hudební skladatelky Elišky Cílkové Pripyat Piano. Jde o pokračování jejího několikaletého site specific projektu, v rámci kterého nahrávala zvuky hudebních nástrojů, které zůstaly opuštěné v radioaktivní zóně okolo černobylské jaderné elektrárny. Před dvěma roky se do Pripjati vrátila, aby zaznamenala uměleckou tvorbu tamějších obyvatel. K ní ve své krátké, technicky vycizelované filmové básni přidala záběry zničených a vylidněných míst a osiřelých klavírů. Jejich bezútěšnost kontrastuje s povznášející hudbou, která navrací život tam, kde už dlouho žádný není.
Jihlavská Česká radost byla letos ve festivalovém katalogu opět charakterizována jako „oslava rozmanitosti v objevování nových témat i v dobrodružství kinematografického rázu“. Stejná slova dobře vystihují studentské filmy z programu. Jejich rozmanitost se projevuje ve volbě témat i formálních postupů, stejně jako v ochotě překračovat hranice Česka a dokumentární kinematografie. Doufejme, že nezůstane jenom u příslibů a budoucnost českého dokumentu opravdu bude tak pestrá, jak slibují první díla studentů KDT.
