8

Je mi 21 let a poslední den si odpykávám veřejně prospěšné práce za zmlácení náhodného chlápka na ulici. Po ztrátě orientace v životě sedím vzadu v bělehradské tramvaji, když Ivan, jedenáctiletý romský chlapec, dozpívá a vybere peníze od ostatních cestujících a sedne si vedle mě. Místo aby mě požádal o peníze, chce se naučit "kreslit" osmičku. Učím ho ji psát a příště ho vidím o tři měsíce později, když ho náhodou potkám na ulici. "Teď jsi můj," křičí a objímá mě.

I přes naše rozdíly k sobě s Ivanem cítíme hned přitažlivost. Problémy, kterými prochází, mi svým způsobem připomínají mé vlastní dětství. Když se o několik dní později objeví na prahu mého domu, bosý, vyděšený a vyčerpaný, nabídnu mu, aby zůstal u mě. Žiji sama a myslím, že mu mohu pomoci najít jeho místo v tomto osamělém a neuvěřitelně obtížném světě. Chci se stát v jeho životě osobou, kterou jsem sama zoufale potřebovala, ale nikdy jsem ji neměla; chci, aby mi důvěřoval a cítil se v bezpečí a milován takový, jaký je, protože je to opravdu výjimečný člověk, který má tolik lásky na rozdávání, ale bohužel ji nemá komu dát.

Toho dne mi Ivan ukáže jizvy a modřiny po výprascích svých starších bratrů a pomůže mi uvědomit si, že jsem nikdy skutečně nepřekonala hořké a bolestivé části své vlastní minulosti. Kdysi, když jsem v sedmnácti letech zneužíval drogy, jsem fyzicky napadl svou sestru a bodl matku do stehna. V reakci na to mě rodiče poslali do kláštera, kde mě kněží, kteří se pokoušejí drogově závislé přimět ke střízlivosti, hned první noc zbili do bezvědomí.

Čas, který s Ivanem trávíme, je většinou radostný a dobrodružný, dokud Ivan nezačne sám brát drogy a jednou večer se u mě objeví se svým bratrem a nejlepším kamarádem, velmi zdrogovaný. Když sleduji jeho první kroky špatným směrem a mám pocit, že s tím nemohu nic dělat, uvědomím si, že abych mohl Ivanovi pomoci s jeho současností, musím se nejprve postavit své minulosti.