Synopse
Trilogii dokumentů o hudebním festivalu natočil nedávno zesnulý režisér Pavel Koutecký. V prvním díle uvidíme to, co divák na koncertech neuvidí (2004).
Pražské jaro patří bezesporu mezi nejvýznamnější hudební festivaly v Evropě. Doba jeho konání symbolizuje konec nejhorší války a jeho šedesátiletá kontinuita historicky unikátních šest desetiletí míru v Evropě. Místo konání – Praha, pak odkazuje k mnoha osobnostem světové hudby, které tu žily, tvořily, vystupovaly.
Film bourá stereotypy prezentování světa tzv. vážné hudby v médiích. Jistá strnulost, nuda, přehnaná oficiálnost vytváří bariéru mezi tímto oborem a veřejností. Film Pavla Kouteckého ale ukazuje něco fascinujícího, dobrodružného i zábavného. Dává divákovi příležitost sledovat příběhy několika koncertů. Představuje hudebníky jako živé bytosti, posedlé touhou po dokonalosti výkonů, ale současně jako normální lidi s vlastními stresy a obavami. Svět vážné hudby je vážný i směšný zároveň. A divák, zvyklý na klasický hudební pořad nebo přenos bude překvapen tím, jak dramatický, napínavý a někdy až komický obraz ze života uvnitř a kolem festivalu, film nabízí. Ukazuje však nejen prozaičnost a civilnost, ale i rituální svátečnost. Hlavní slovo má ovšem hudba, která velkých výkladů nepotřebuje.
Česká a izraelská klarinetistka si nejdříve zpívají po telefonu a emailem si posílají fotografie koncertních šatů. Několik dní před vystoupením se sejdou a zjistí, že každá nacvičila jinou verzi skladby. Sledování nové souhry je jednou z linií dokumentu, který se snaží postihnout zákulisí instituce, jíž je významný hudební festival Pražské jaro. Režisér neukazuje jednotlivá vystoupení, ale vstupuje za ně, nabízí zkušenost se situacemi, obrazy tvůrčí práce. Snímek patří k té části Kouteckého tvorby určené obdivem k hudbě a architektuře, umění trvalému a nezničitelnému. Prsty klarinetistek v erotickém souboji o hudbu. Virtuozita se skrývá za veškerou energií zkoušek, kterou film zachycuje v ději festivalových příprav. Dílčí události tak modelují hudební festival jako mnohoznačný herní prostor, který kamera v přítomnosti a dialogu spoluvytváří jako kulturní, politický a symbolický akt zároveň. Instituce je hierarchií, k níž patří ovládání a podřízenost. Všichni aktéři jsou s ní ztotožněni, spojeni vášní k hudbě, a přesto se nezřetelná napětí mezi nimi stávají osnovou dění. Dokument o instituci znamená volbu a výběr a Koutecký ukázal právě ty okamžiky, kdy dílo vzniká, pocity a jednání s nimi související, celé to divadlo zkoušek, v němž se dějovost přenáší od psychiky hudebníků k tónům. Komické následky, které s sebou zápas o hudbu také přináší, líčí režisér taktně, zdrženlivě. Pokouší se ustálit událost tvorby, nestrhává diváka k emociálnímu prožívání prezentované hudby, naopak situačními obrazy, skrytými za koncerty, ukazuje jedinečnost individualit hudebníků, kteří přispívají k univerzální hodnotě festivalového setkání.
Pražské jaro patří bezesporu mezi nejvýznamnější hudební festivaly v Evropě. Doba jeho konání symbolizuje konec nejhorší války a jeho šedesátiletá kontinuita historicky unikátních šest desetiletí míru v Evropě. Místo konání – Praha, pak odkazuje k mnoha osobnostem světové hudby, které tu žily, tvořily, vystupovaly.
Film bourá stereotypy prezentování světa tzv. vážné hudby v médiích. Jistá strnulost, nuda, přehnaná oficiálnost vytváří bariéru mezi tímto oborem a veřejností. Film Pavla Kouteckého ale ukazuje něco fascinujícího, dobrodružného i zábavného. Dává divákovi příležitost sledovat příběhy několika koncertů. Představuje hudebníky jako živé bytosti, posedlé touhou po dokonalosti výkonů, ale současně jako normální lidi s vlastními stresy a obavami. Svět vážné hudby je vážný i směšný zároveň. A divák, zvyklý na klasický hudební pořad nebo přenos bude překvapen tím, jak dramatický, napínavý a někdy až komický obraz ze života uvnitř a kolem festivalu, film nabízí. Ukazuje však nejen prozaičnost a civilnost, ale i rituální svátečnost. Hlavní slovo má ovšem hudba, která velkých výkladů nepotřebuje.
Česká a izraelská klarinetistka si nejdříve zpívají po telefonu a emailem si posílají fotografie koncertních šatů. Několik dní před vystoupením se sejdou a zjistí, že každá nacvičila jinou verzi skladby. Sledování nové souhry je jednou z linií dokumentu, který se snaží postihnout zákulisí instituce, jíž je významný hudební festival Pražské jaro. Režisér neukazuje jednotlivá vystoupení, ale vstupuje za ně, nabízí zkušenost se situacemi, obrazy tvůrčí práce. Snímek patří k té části Kouteckého tvorby určené obdivem k hudbě a architektuře, umění trvalému a nezničitelnému. Prsty klarinetistek v erotickém souboji o hudbu. Virtuozita se skrývá za veškerou energií zkoušek, kterou film zachycuje v ději festivalových příprav. Dílčí události tak modelují hudební festival jako mnohoznačný herní prostor, který kamera v přítomnosti a dialogu spoluvytváří jako kulturní, politický a symbolický akt zároveň. Instituce je hierarchií, k níž patří ovládání a podřízenost. Všichni aktéři jsou s ní ztotožněni, spojeni vášní k hudbě, a přesto se nezřetelná napětí mezi nimi stávají osnovou dění. Dokument o instituci znamená volbu a výběr a Koutecký ukázal právě ty okamžiky, kdy dílo vzniká, pocity a jednání s nimi související, celé to divadlo zkoušek, v němž se dějovost přenáší od psychiky hudebníků k tónům. Komické následky, které s sebou zápas o hudbu také přináší, líčí režisér taktně, zdrženlivě. Pokouší se ustálit událost tvorby, nestrhává diváka k emociálnímu prožívání prezentované hudby, naopak situačními obrazy, skrytými za koncerty, ukazuje jedinečnost individualit hudebníků, kteří přispívají k univerzální hodnotě festivalového setkání.
Fotogalerie
