Synopse
Hodinový dokumentární film režiséra Tomáše Škrdlanta hledá na autentických příbězích umírajících lidí různé podoby toho, co jednou čeká každého z nás: smrt a umírání. Lékařská věda nám nesmí rozkazovat: Právo odmítnout léčbu je stále málo známé základní právo každého člověka. Je to bezpochyby i první krok k eutanázii. Ten druhý by byl požádat o smrt. Ale zde je rozcestí - a druhý krok také může být: právo na dobré, důstojné umírání. A to nespočívá v umělém zastavení životních funkcí (jakkoliv s ním principiálně nemusí být v rozporu), ale v přítomnosti blízkých lidí, ve vzájemné účasti, přijetí a odpuštění, v zamyšlení nad životem, v posledním gestu, kterým člověk odkazuje a odevzdává svůj život světu (či Bohu), ať už byl jakýkoliv. (ČT).Lidé jsou dnes do té míry nepřipravení na smrt svých blízkých, že lze mluvit až o jisté zbabělosti. Držet umírajícího za ruku je pro ně příliš těžké, svěřuje se se svým názorem mladá dívka. Přitom právě mimoslovní komunikace pomocí pohledu či dotyku je pro umírající velmi důležitá.Jedné z pracovnic nemocničního oddělení pro umírající a nevyléčitelně nemocné zjistili lékaři akutní leukémii. O své zkušenosti z bolestivé z bolestivé chemoterapie v izolaci hovoří jako o slovy nesdělitelné.Zároveň zdůrazňuje, jak důležité je neproplakat čas, který vám lékaři vyměří, ale jak je naopak nutné ho naplno využít. Když si člověk uvědomí, že smrt je jeho bytostnou součástí, tak se mu změní pohled na život, tvrdí v závěru mladá dívka a znovu tak připomíná, jak velkou chybou je lidská tendence vytlačovat smrt ze svého života. Na poslední otázku o tom, jak by chtěli dotyční zemřít, reaguje většina dotázaných slovy o rychlé, bezbolestné a nečekané smrti, v ideálním případě ve spánku. (Okno do duše umírajících, 1996)
Fotogalerie
