Pavel Plešák

Hlavními aktéry poněkud nezvyklého dokumentárního filmu je skupina mentálně handicapovaných účastníků a účastnic filmové dílny o.s. Inventura, sdružení pro integraci mentálně handicapovaných osob do společnosti prostřednictvím umění, pod vedením a v režii autora námětu Ivo Bystřičana. Klovací pořádek je inspirován vleklou vládní krizí v roce 2012, eskalací korupčních kauz a neutuchajícími občanskými protesty. Právě demonstrace a protestní akce jsou výrazem krize demokracie a spatřované nekompetentnosti vlády, aniž by však protestní hnutí dokázaly nastínit řešení. Štáb mentálně handicapovaných se snaží nalézt své vlastní řešení krize vládnutí. Nový model fungování vlády a distribuci moci ve společnosti se v konfrontaci s protestujícími snaží hledat v nejrůznějších společenstvích zvířat. Štáb přitom vede dialog s předními etology a sociobiology Danielem Fryntou z Přírodovědecké fakulty UK a Markem Špinkou z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi.

Každý rok míří tisíce vytuněných aut na obří srazy konající se na bývalých vojenských letištích, v kempech a parkovištích u supermarketů. Jsou mezi nimi vraky i auta milionových hodnot. Na tuning show jejich řidiče čeká program plný uctívání automobilového fetiše, vulgárního sexu, alkoholu a vyprázdněné zábavy. Co nutí masy Čechů, původem většinou z venkova, věnovat během roku stovky hodin svému autu a vydávat se pak napříč republikou na náročnou pouť znepříjemněnou drncáním podvozku sníženého těsně nad vyjeté koleje D1?

Dokument sleduje divadelní projekt Maringotka - Othello Is Black. Kočovní divadelníci s koněm a maringotkou projedou v létě 2012 oblast šluknovského výběžku, kde odehrají až 30 představení adaptace Shakespearovy hry Othelo. Film zachytí konfrontaci studentů pražské DAMU s realitou sociálně a etnicky vyloučené oblasti.

Tragikomický dokument o tom, jak tři francouzští důchodci pečují o odkaz masarykovského Československa. Tři francouzští senioři si našli smysl života v udržování památky země, která už 20 let neexistuje a ve které ani jeden z nich nikdy nežil. André Poirot pečuje ve městě Darney o muzeum Československa, které navštíví cca pět lidí v měsíci. Vaclav Eugene Faucher opatruje uniformu i památku svého otce, který za první republiky vedl francouzskou vojenskou misi, a Pierre Sputil se stal starostou pařížského Sokola jen proto, že jako kuchař umí vařit česká jídla.

Emigrace očima dětí. Osudy lidí, kteří prchají ze své země kvůli touze po ekonomicky důstojnějším životě či kvůli různým druhům diskriminace, jsou bohatě popsány. Jak ale emigrace ovlivňuje životy těch, kteří jsou na útěku nedobrovolně, plně odkázáni na své rodiče? Jak tento osudový moment vidí či viděli svýma dětskýma očima lidé, kteří se v cizině ocitli nikoli z ničeho nic a ne o své vůli? Přechod do nového a neznámého prostředí, většinou absolutně nečekaný, s sebou nutně přináší traumata, která je třeba překonat. Náhlá změna života vede u těchto dětí mnohdy k dlouhodobým pocitům zmatku a vykořeněnosti. Byly vytrženy z jistoty svého světa dětství a ze dne na den se stávaly dospělými. Děti emigrantů jsou v dokumentu zobrazeny i jako oběti systému, před kterým jejich rodina utíká. Tato radikální změna ovlivnila jejich další život. Jak se s tím vyrovnávaly? Jak posuzují své rodiče, kteří je této situaci vystavují? Dokument vypovídá o sobeckosti a odpuštění, o otázce viny a odpovědnosti jejich rodičů i společnosti a o schopnosti vypořádat se s touto minulostí.