Chorvatský producent Siniša Juričić má za sebou obdivuhodnou kariéru. Pracoval jako novinář, editor a producent na Radio 101 a také jako producent a posléze programový ředitel Omladinska Televizija (Mládežnická TV). Juričić rovněž pracoval jako producent dokumentárních programů pro ZDF, rádio a televizi BBC a Nippon TV.
Jako filmový producent stojí za projekty Chris the Swiss, 15 Minut: The Dvor Massacre, The Miner zabývajících se národní minulostí a politikou. Většinou se zaměřuje na mladé tvůrce z jihovýchodní Evropy a projekty jako kupříkladu bulharský režisér Ilian Metev a jeho debut Poslední záchranka v Sofii, ale koprodukuje také projekty v Nizozemí (film Davida Verbeeka Full Contact) a spolupracoval na filmu Sametoví teroristé Petera Kerekese, Ivana Ostrochovského a Pavla Pekarčíka.
V roce 2012 dostal cenu Alberta Kapovice udělovanou Asociací chorvatských producentů za přínos k mezinárodní propagaci chorvatské kinematografie. Juričić pokračuje v produkci dokumentů s politickou tematikou, ale také hraných projektů a momentálně také připravuje kriminální sérii The Abyss v režii Marjana Alčevského.
Juričić se vrátil z Chile, kde připravuje dokumentární film o největším teleskopu v připravované observatoři Vera Rubin, když jsme s ním mluvili. V rozhovoru přibližuje, jak točí filmy v COVIDovém režimu, jak se mu povedlo adaptovat se na nový normál, proč bude Elon Musk padouchem připravovaného projektu Measuring the Sky, ale i o vztahu se streamery a o tom, jak vnímá postavení dokumentů na VOD platformách.
Ke hvězdám
Právě jste se vrátil z Chile, kde pracujete na filmu. O čem tento nový projekt je?
Byli jsme na místě, kde se nacházejí čtyři z deseti největších teleskopů na světě. A my tam natáčíme film Měření oblohy [Measuring the Sky] o největším optickém teleskopu na světě, který se staví v observatoři Vera Rubin.
S jakými dalšími zeměmi spolupracujete na tomto novém dokumentárním filmu?
Momentálně s Chorvatskem, Slovinskem a Francií. Ale máme zájem také z mnoha dalších zemí. Byli jsme tam a potkali jsme Italy, Francouze a Španěly. Vedoucí projektu je vlastně Chorvat, Željko Ivezič, a je to můj známý ze základní školy.
To je ale náhoda.
Oba jsme byli bláznivě zamilovaní do astronomie. Pak jsem ale udělal chybu a začal se věnovat špatné profesi [smích].
Podle vašich projektů to tak ale nevypadá.
Željko se pak stal superhvězdou astronomů.
Mohl byste přiblížit, jak dlouho budete v Chile natáčet a co bude předmětem filmového projektu?
Film je naplánován na následující dva roky. V podstatě se jedná o unikátní projekt, protože to bude první observatoř, která bude disponovat datovým centrem přímo v observatoři. Bude tedy moct zpracovávat všechna data ihned. Na Cerro Pachón, kde se observatoř nachází, mají nejčistší oblohu na Zemi. Večer se musí observatoř otevřít, aby ji vyvětrali a upravili teplotu. A pak teprve začnou pozorovat oblohu a jedna hodina pozorování stojí 200 000 dolarů.
V podstatě tam chceme natočit osobní příběh vedoucího projektu Vera Rubin, Željka Iveziče, jak opustil Chorvatsko, jak se tam dostal a pomalu stoupal po kariérním žebříčku, až se stal světoznámým astronomem. Vždycky byl součástí týmů, které objevují asteroidy a potenciálně nebezpečné meteory.
Byl také v týmu, který objevil první asteroid, jenž se mohl přiblížit velmi blízko k Zemi. To je taký cílem nové observatoře. Jakmile bude teleskop postaven, budou se moci vydat hluboko do vesmíru a objevit potenciální hrozby. Budou se také samozřejmě snažit prozkoumat temnou hmotu. Ale stejně jako všechno ostatní, lidská rasa je vždy schopna pokazit, ať už děláme cokoli dobrého.
V podstatě se jedná o to, že jakmile během 72 hodin vyfotografují určité části oblohy, jejich měření se stanou veřejně přístupné. Takže si představte, co se stane. Budou mít tolik dat, že je nebudou schopni všechna projít. Analýzu převezmou jiné observatoře a centra pro vytěžování dat.
Rubin řekne: „Dobře, lidi, myslíme, že jsme něco našli v tomto kvadrantu, můžete se na to kouknout a my budeme pokračovat ve skenování oblohy.“ Ale jde také o to, že jejich data bude možné vytěžit. V podstatě už v Lucembursku existují dvě společnosti, protože Lucembursko je na čele vesmírného výzkumu a vím, že to zní legračně, ale první družice v Evropě byla vypuštěna právě z Lucemburska.
Takže už mají dvě společnosti, které budou provádět vytěžování dat, a pak je budou prodávat komukoli, kdo o ně bude mít zájem. A kdo by o ně mohl mít zájem?
V podstatě to, co v současné době dělají Elon Musk, Jeff Bezos a Virgin Galactic Richarda Bransona, jsou lety na kraj vesmíru, tedy kousek od Země, a zpět na Zem. Představte si to v kontextu toho, že existuje japonská sonda Hayabusa II, která se úspěšně vydala k asteroidu, přistála tam, odebrala vzorky a vrátila se zpátky na Zemi. Vrátili se s jedním z minerálů, který je v zemském jádru zcela vyčerpán.
Představte si, kolik kamenů je tam venku. Představte si, že jste schopni vyslat expedici na asteroid, který prolétá dostatečně blízko Země, aby ho mohla na něm těžit, a pak by se vrátila na Zemi se stovkami tun zlata, stovkami tun lithia, stovkami tun jódu, protože pevný jód je zcela vyčerpán v zemském jádru. Takže je to v podstatě nový Divoký západ, který je naprosto neregulovaný, a co se tam stane, tam také zůstane.
A samozřejmě máme i padoucha. A tím padouchem je Elon.
To je krásný úhel pro film.
Nevím, jestli víte něco o Starlinku. Musk chce poskytnout rychlý internet všem na Zemi. Ale skutečným důvodem je, že chce zrychlit dobu transakcí mezi burzou v Londýně a burzou v USA. Protože pět sekund znamená 10 miliard dolarů.
Chce vypustit 42 000 těchto družic, protože jich musí být hodně, jelikož obíhají na tzv. nízké oběžné dráze Země. Doposud jich vypustil 16 500. Tak si představte, co to znamená pro astronomy. Vytvářejí na svých fotografiích mřížku, která vypadá jako křížovka.
Elon bude, doufejme, jedním z lidí, se kterými chceme mluvit, prostřednictvím Željka, který už je s ním v kontaktu. Myslíme si, že se nám ho podaří oslovit, a pak jsou zde další lidé jako Bill Gates a Charles Simonyi. Například Charles Simonyi dal na teleskop 20 milionů dolarů a teleskop nese jeho jméno.
Původně jsem si myslel, že jste v Chile oslavovali prezidentské volby, jelikož nový prezident má chorvatské kořeny.
Všem jsme tvrdili, že jsme tam vlastně byli natáčet jenom astronomy [smích]. Ale my jsme začínali převrat v Chile. Ale to nikomu neříkejte.
Každodenní pandemie
Jak celosvětová pandemie ovlivnila vás a vaši práci? A jak se vám povedlo přizpůsobit se novým podmínkám?
Pochopili jsme, že se jedná o tvrdý zásah. K tomu se ještě přidalo zemětřesení, které se odehrávalo v Chorvatsku. Ten první půlrok bych označil za nejhorší, protože všechno bylo pozastaveno.
Ale jelikož jsme lidské bytosti, začali jsme se pomalu zotavovat. Svým způsobem bylo těch šest měsíců dobrých, protože lidé překvapivě začali opravdu přemýšlet a přehodnocovat své projekty, scénáře a cokoli, co měli v hlavě. Řekl bych, že když jsme vycházeli z první vlny pandemie, zaplavovaly nás nové nápady a nové možnosti.
Bylo by hloupé říkat, že pandemie byla dobrá, ale řekl bych, že byla svým způsobem užitečná. A pak se stalo to, co se stalo. Řekl bych asi před rokem, v září, říjnu, lidé už začali přemýšlet, „dobře, prošli jsme si jednou vlnou a pochopili jsme, že na jaře s největší pravděpodobností půjdeme s čísly dolů a budeme moci točit“. Takže v podstatě se stalo to, že jsme začali s přípravami na natáčení během září a říjnu a v únoru a březnu jsme byli připraveni.
Do července a srpna se nám povedlo natočit až čtyři celovečerní filmy films – Crossing, Kaymak, The Great Tram Robbery a SeaSparkle. Je to šílená doba a řekl bych, že šílená doba potřebuje také šílenou odvahu a šílená opatření. Ale to byla také doba, kdy jsem já osobně začal znovu cestovat, a pro mě to byl šok. Ale jakmile se člověk vydal na cestu, pochopil, že je to možné.
Takže kdybych měl shrnout, jak to vypadalo před odjezdem do Chile, tak to bylo peklo. Protože jsme jeli do Jižní Ameriky poprvé a navíc během všech těch opatření proti COVID-19. Vezměte si kupříkladu letenky. V jednu chvíli byla cena letenek 12 000 eur pro nás tři.
Ale když vytrváte a jste co nejklidnější, začne to fungovat. Jakmile tam vkročíte, může se samozřejmě něco zvrtnout, ale pokud máte dobře připravenou alespoň část logistiky, pak je to naprosto hladká jízda.
Kdybyste se před cestou zeptali mého režiséra a kameramana, řekli by vám, že tento týden v Chile se ani neuskuteční. Pak ale po výjezdu říkali: „Aha, tak to šlo hladce,“ a věci, které jsme všichni znali před epidemií, jako Airbnb, Booking.com, Rent-a-cars, všechno funguje úplně v pohodě.
Samozřejmě, když přistane v Santiagu de Chile, tak na hranici je dlouhá fronta se stovkami lidí, kteří jdou přímo na testování PCR. Jakmile test provedete, musíte se, řekněme na šest hodin, izolovat a čekat na výsledky. Těchto šest hodin jsme využili k tomu, abychom se dostali na místo, kde jsme natáčeli, a dorazili do ubytování, které jsme si pronajali. Než jsme dorazili na místo, dostali jsme výsledky.
Takže bych řekl, že jakmile dodržujete pravidla a pravidla jsou zřejmá – očkování, testování – tak to funguje. A jakmile skáčete z jedné bubliny do druhé a nechováte se jako bezohledný idiot, který se snaží zfalšovat očkovací průkaz, nebo něco podobného, tak všechno funguje. A tento týden byl naprosto hladký.
Musíte však také na placu dodržovat opatření, která zabrání šíření viru.
Co se týče opatření, například první film, který jsme natočili, byl celovečerní projekt s Nizozemskem a Belgií, ve kterém se prolínají tři příběhy, které se většinou odehrávají na trajektu mezi Španělskem a Marokem – Crossing v režii Jacqueline van Vugt. A celý film jsme natáčeli v Chorvatsku.
A opatření, která jsme měli, protože samozřejmě nemůžete riskovat, že budete mít řidiče, který nakazí hlavního herce koronou. Protože jeden natáčecí den vás může stát v rozmezí od 50 do až 100 tisíc eur, protože to byl film o rozpočtu 2 milionů eur.
To, co jsme udělali, bylo, a musím říct, že díky Nizozemskému filmovému fondu, který nám poskytl dodatečné financování na COVID opatření v hodnotě 200 000 eur. Každé dva nebo tři dny jsme měli rychlý test, alespoň jednou týdně PCR test, a také jsme dělali kruhy.
To znamená, že lidé nosili náramky, které jim umožňovali vstoupit do předem daného kruhu. Takže každý neměl přístup přímo k režisérovi nebo hercům. A samozřejmě je to paralelní systém. Navíc, normálně máme na place zdravotníka, ale poprvé v životě jsme měli pracovníka pro bezpečnost a ochranu zdraví. A ona měla na starosti právě testy a očkování.
Bylo to v době, kdy nám ještě stále chyběla vakcína. Takže v určitém okamžiku došlo k rozhodnutí státu, že filmaři patří mezi výjimečné případy. A ti si zasloužili, aby byli očkováni mezi prvními. Takže v určitém okamžiku uprostřed natáčení jsem posílal celý štáb na očkování. Samozřejmě všechny, kteří se chtěli dát očkovat.
Jaký byl ve vašem případě hlavní rozdíl mezi prací na covidovém dokumentu a covidovém hraném filmu?
Vždycky jsem říkal, že hraný film je jednodušší. Protože vždycky máte všechno víceméně pod kontrolou. A samozřejmě jsou tam i vyšší rozpočty. Takže bych řekl a myslím si, že ve východní Evropě už nezůstává tolik producentů dokumentárních filmů, který by se věnovali výhradně dokumentární projektům.
Protože při všem, co se děje v televizi, se vším, co se děje se streamery, nám zbývá jenom měkké financování – národní financování – a to je něco, co jsem se snažil kázat také na IDFA Producer's Connection, že jedinou možností, jak pokračovat, je spolufinancování mezi zeměmi. Protože ještě nějaké zbývají.
Například pokud mohu do dokumentárního projektu, který koprodukuji přinést 20 000 nebo 30 000 eur, mohu také dojednat předkupní práva s 5 televizemi a mít méně závazky vůči mým partnerům v koprodukci.
Nástup streamerů
Již jste vysvětlil, jak se změnila výroba filmů v důsledku pandemie, ale jaký je z vašeho pohledu dopad koronaviru na distribuci? Jak jste se přizpůsobili i s ohledem na převahu streamerů, jelikož kina byla zavřená.
Nemám žádné výhrady vůči streamerům, protože jsme měli pravděpodobně jeden z nejúspěšnějších, ne-li regionální, tak východoevropský, dokumentární film. V roce 2016 jsme na festivalu Tribeca premiérovali film Houstone, máme problém!, který byl od začátku koprodukován s HBO Europe. Pak Netflix koupil vše, co zbylo ze světových práv.
A pro mě to byla první spolupráce se streamery a snaha pochopit jejich obchodní model. Samozřejmě, to bylo před pěti lety a dnes už by se vám nepodařilo získat dva tak velké poskytovatele VOD služeb na jeden projekt. Oba měli své dobré i špatné stránky. Začali jsme tedy chápat, co to znamená spolupracovat se streamery.
Ale mně samozřejmě chybí, že nic ve východní Evropě nekoprodukují. Před pár týdny jsem mluvil s kolegou z Francie. Slyšel jsem, že například Amazon France se chystá úplně stáhnout z Francie, protože francouzská vláda se je snaží donutit k tomu, aby platili, 25 % ze svých příjmů.
Takže zřejmě úplně stáhnou amazon.fr. Nákupní web se chystá stáhnout z Francie, protože vláda se je snaží donutit, aby platili to, co je normální platit. Pokud berete peníze z určité komunity, měli byste také něco do ní vrátit. Takže si myslím, že v tomto smyslu východní Evropa opravdu zaostává a tohle zde chybí.
Také je další věc, kterou bych navrhl a za kterou bych opravdu bojoval, a již existuje několik iniciativ v oblasti hraných projektů. Není to nic inovativního, dát se dohromady a něco vybudovat. Existuje iniciativa, která se jmenuje The Creatives. A to je iniciativa, která sdružuje osm nebo devět produkčních domů z USA, Velké Británie, Francie, Belgie, Nizozemska a Německa.
Chtějí bojovat proti streamerům. Ale bojovat tak, aby měli společný fond, který bude spolupracovat kreativně i finančně. Nabízejí cokoli, co dělají, a mohou to také nabídnout streamerům, ale chtějí, aby se národní televize posílily.
Chtějí mít pozici, kdy to není streamer, kdo určuje podmínky, ale jsou to oni. A to je normální, protože producent je ten, kdo zpočátku získává a stará se o duševní vlastnictví. V podstatě by neměli být hromadně znásilňováni, jakmile se postaví před streamery.
Tahle velmi americká představa: Tady máš 100 dolarů a my si to všechno bereme... Tak to už ne. Prosazoval bych, aby se podobná myšlenka objevila i v dokumentárním světě.
Protože v dnešní době se dokumentární film do kin téměř nedostane.
Občas se v kinech setkáte s díly Viktora Kossakovského nebo Sergeje Loznicy. Vidíte tyto staré mistry. Ale aby měl někdo průlomový film nebo debut, jako jsme měli před téměř deseti lety s Ilianem Metevem, na to je podle mě pořád prostor. Ale i kvůli trhu mám pocit, že i filmaři mění způsob, jakým filmy dělají.
V jakém ohledu?
Snaží se přizpůsobit trhu. Snaží se netočit velkofilmy, které půjdou do kin, protože chápou, že se to nestane.
Ale myslíte tím, že se musí přizpůsobit globálnímu trhu, protože na ten se streamery obvykle zaměřují.
Řekl bych, že trh je globální již posledních 10 let. A pokud jste se tomu nepřizpůsobili, jste mimo. Kossakovsky může dělat své filmy, protože ať udělá cokoli, v první řadě dostane podporu. Protože už má svou síť. Není to jen síť producentů, ale také síť finančníků a všichni vědí, co od něj mohou očekávat.
Ale pro někoho, kdo vychází z filmové školy s fantastickým nápadem, fantastickým příběhem a chce ho natočit pro velké plátno. Tak to se nestane. Mladí autoři mají jistou formou ekonomické „sebe-cenzury“ a jsou v přesvědčení, že velké rozpočty jsou nemožné, a tudíž filmy pro velké plátno také.
Na vlně kontroverzí
Vezměme si například váš projekt Chris the Swiss, o kterém se svého času hodně mluvilo. Byl tento film šitý na míru streamerům?
Ne, to si nemyslím. Nakonec bude, protože jej někdo získá. Myslím, že jsme ho dokonce i prodali streamerům v Číně. Ale pokud ten film neuvidíte na velkém plátně, tak proč jsme se ním vůbec zabývali?
Proč jsme se obtěžovali pracovat na animaci rok a půl? A i když film někomu posílám, tak ho laskavě žádám, ať se na to podívá na co největší obrazovce. Je škoda takový film promarnit na obrazovce od mobilního telefonu.
Byl to debutový film za 2,7 milionu eur. Kdybyste to řekli režisérce Anje Kofmel předtím, než na filmu začala pracovat, tak by se vás ptala, jestli se nezbláznil. Protože předtím natočila jen krátký film, který stál 10 000 švýcarských franků.
Chris the Swiss jakož i vaše další projekty vyvolali několik kontroverzí. Znamená to, že se nyní vyhýbáte všemu, co je jen trochu politicky kontroverzní?
Momentálně dělám na úžasném ruském projektu Nová velikost (The New Greatness) a doufal jsem, že budu jenom malým kouskem skládačky v tomto projektu. Ale pak se ukázalo, že jsem do projektu přinesl třetinu a možná čtvrtinu celého rozpočtu.
O čem je Nová velikost?
Jedná se o projekt, který byl představen na East Doc Platform. Je to příběh o tom, jak se Putin zaměřuje na mládež, protože mládež je jediná, která v Rusku demonstruje. Takže během posledních dvou let se objevily tři nebo čtyři skupiny, nevládní organizace, které se staly terčem tajných služeb, byly zradikalizovány, pronikly do nich a pak byly odsouzeny.
Sledujeme případ skupiny s názvem Nová velikost, dětí ve věku 17 až 25 let včetně dvou dívek. Pronikla do nich FSB a policie. A snažili se je radikalizovat. A nejradikálnější věc, kterou dělali, bylo, že házeli zápalné lahve ve zchátralé budově. Takže ještě téže noci byli všichni zatčeni. Tajná služba poprvé vnikla poprvé do jejich domů, zmlátila rodiče, a odvedla děti.
Byli na soudu. Tyto dvě dívky byly v určitém okamžiku propuštěny do domácího vězení, protože u jedné se objevila psychóza a druhá měla nějaký nádor. Pak se ale náhodou objevili fotky nahoře bez soudkyně, která je propustila, v redakcích všech ruských novin, které je do měsíce zveřejnily, a soudkyně musela odstoupit.
Druhý soudce pak dívky dostal zpět do vězení. Ty byly opět propuštěny do domácího vězení a chlapci byli souzeni. V listopadu pak byli předvedeni k veřejnému slyšení za přítomnosti 100 lidí, ve skleněné kleci a všude byly kamery. Když jim začali číst obvinění, ti chlapci se postavili a začali se řezat.
Ale podařilo se jim zabránit v sebevraždě a v únoru dostali pět až sedm let na Sibiři a dívky čtyři a pět let terapie a náramek kolem nohy. Nesmějí chodit na internet. Nesmějí chodit do školy. Nesmějí na univerzitu. V podstatě jsou mrtvé. Nikdy nebudou mít v Rusku práci. Takže takhle se snažím nedělat žádné kontroverzní filmy.
V jaké fázi se projekt nachází?
Film je nyní ve fázi dokončování. Právě jsme vyhráli cenu za nejlepší hrubý střih na IDFA Forum. Dokončujeme střih a přecházíme do postprodukce.
S Institutem dokumentárního filmu v Praze máte poměrně bohatou historii včetně East Doc Platform, workshopu Ex Oriente Film, meetingů na East Doc Market…
Ano, posledních sedm let jsem tam byl vždycky. Zůstávám loajální Institutu dokumentárního filmu.
Mohl byste trochu přiblížit, jaká byla tato zkušenost a pomohla vám Platforma při realizaci vašich projektů? Zda existují nějaká specifika, protože koprodukujete východoevropské nebo středoevropské projekty.
První workshop, který jsme absolvovali, nebyl East Doc Platform, ale dokumentární Discovery Campus ještě na škole. Pracoval jsem na něm s Petarem Oreškovičem, který režíruje dokument o teleskopu. Byli jsme na filmové škole a v roce 2003 jsme se připojili k Discovery Campusu a tam jsme film představili film Dead Man Walking a předprodali jsme ho do šesti zemí, než byl film hotový. Film jsme pak premiérovali na soutěži IDFA First Appearance a dostali jsme se do užšího výběru na cenu.
To byla moje první zkušenost. Druhá zkušenost byla s filmem Cash & Marry. Přivezli jsme ho do Institutu dokumentárního filmu a byla to úžasná zkušenost. Bylo to krásné, protože jsme pracovali s úžasnými lektory a mentory. Samozřejmě jsme se na pitchingu setkali s naším rakouským koproducentem Ralphem Wieserem z Mischief Films.
Vyšel jsem z filmové školy a udělal dva projekty, které byly opravdu mezinárodní a které měly zjevně nějakou jedinečnou prodejní výhodu, která fungovala i se zahraničními partnery. Takže pro mě byla zkušenost s Institutem dokumentárního filmu – absolvování workshopu, pitchingu, prostě všechno – fantastická.
Byla to doba, kdy jste se ještě setkávali s dramaturgy, kteří opravdu něco znamenali a chtěli dělat byznys, a oni ten byznys taky dělali. Nevím, jak je to teď, ale řekl bych, že dnes je těžké takové lidi najít.
Účastnil jste se akcí a iniciativ Institutu dokumentárního filmu s východoevropskými a středoevropskými projekty, protože také koprodukujete o západoevropské a severoevropské koprodukce.
Rozhodně. Snažil jsem se také najít projekty z východní Evropy, které by mohly fungovat pro Chorvatsko a které by mi pomohly prosadit se jako producent pocházející z tohoto území se zajímavými příběhy. Nejen z Chorvatska, ale z celé východní Evropy.
Na severozápad od jižní Evropy
Vaše projekty byly většinou nebo do značné míry jihoevropské, ale jak jste již zmínil, máte silné vazby na Nizozemsko.
Ano, ale také musím zdůraznit, že jsem natočil film s Peterem Kerekesem a to byla fantastická zkušenost. To bylo tak vtipné a milé a premiéra a všechno ostatní kolem filmu se opravdu povedlo.
Co se týče Nizozemí, v roce 2015 jsem byl na Rotterdam Film Lab a European Film Promotion uspořádal iniciativu Producer's Lab v Torontu. Takže jsem jel do Toronta a tam jsem se seznámil s Leontine Petit z Lemming Film. A opravdu jsme se sblížili, opravdu jsme se propojili. Řekl bych, že jsem s ní realizoval většinu svých nizozemských projektů.
Potkali jsme se v roce 2014 a na jaře 2015 jsme už byli v přípravě na film. Na jaře, začátkem léta, jsme v Chorvatsku natočili film Full Contact, který měl premiéru v roce 2015 v Torontu v soutěžní sekci Big Screen. Takže to byl obrovský úspěch, protože v podstatě máte dva producenty, kteří se potkali v Torontu, a o rok později mají v Torontu premiéru společného filmu.
Tady jsem s ní začal hodně spolupracovat. Dělali jsme spolu řadu projektů a Holanďané jsou velmi pragmatičtí lidé a mají podobný způsob práce jako my. Dávají přednost menším štábům. Raději nespolupracují s obřími produkcemi. Pak jsem začal víc jezdit do Amsterdamu a více spolupracovat s několika dalšími holandskými producenty.
Pak jste se své producentské aktivity rozšířil také do České republiky a na Slovensko. Řekl bych, že budete mít blíž k českému kulturnímu kontextu než k nizozemskému. Jak jste se začal spolupracovat s českým audiovizuálním průmyslem?
Divili byste se, ale za posledních 20 let vznikly snad tři české koprodukce. To jsou Sametoví teroristé, Lichožrouti a Až přijde válka. Takže jsem opravdu překvapený, protože teď pracujeme na animovaném dětském filmu Mladý Tesla a pytláci nápadů. Tento film bude režírovat také Petar Oreškovič, který dělal můj první profesionální film.
Je to příběh o Nikolovi Teslovi, kterému je 13 let a který už má bláznivé nápady. Jedním z nich je slavný nápad, kdy hladí svou kočku a jí se zježí srst. Začne přemýšlet, jak udělat elektřinu. V našem filmu se tento nápad zhmotní nad jeho hlavou a za ním stojí dvojice - strýc a jeho neteř - kteří jsou pytláci nápadů. Kradou cizí nápady a prodávají je.
Mají něco, co vypadá jako steampunkový vysavač. Ukradnou jeho nápad, prodají ho šílenému vědci, který se spojí s rakouským generálem, a pak chtějí dobýt svět. Nikola Tesla se musí pokusit zachránit svůj nápad, ale také své město a svou rodinu, protože smrtící paprsek je namířen na jeho město. A tento příběh nefungoval v České republice.
A my jsme ho opravdu chtěli dělat v Česku, protože jsme ovlivněni Karlem Zemanem. A chtěli jsme, aby to byl vizuálně český film, protože jsme na takových filmech vyrůstali. Třikrát jsme ho přihlásili na Státní fond kinematografie. A ve chvíli, kdy jsme stáli před komisí, jsme pochopili, že to nebude fungovat.
Měli jsme pocit, že rada Státního fondu kinematografie není pro tento typ projektu správná. Nechápali, proč ten příběh zasazujeme do světa fantazie. Svým způsobem je to pro mě opravdu smutné. Ale museli jsme jít dál a nyní je tento film v koprodukci Srbska, Slovinska, Nizozemska a stále máme partnery v Belgii i Bulharsku, kteří mají o projekt zájem.
Právě teď vedete dvě produkční společnosti.
V současné době vedu čtyři společnosti.
To je Jaako dobra produkcija a Nukleus Film.
V Chorvatsku jsou to Jaako dobra produkcija a Nukleus Film. Ve Slovinsku máme také Nukleus Film. Od loňského roku máme společně s mým slovinským partnerem Boštjanem Vircem taky italskou společnost Levante Produzioni.
Jak vybíráte projekty pro tyto společnosti?
Je to pořád stejné. Většinou nás oslovují režiséři, kteří s námi chtějí spolupracovat, a pak zjišťujeme, zda je možnost financování. Pak se snažíme něco domluvit. V Itálii to pomalu budujeme, dostali jsme peníze na vývoj prvního hraného projektu.
Ale spolupracujeme také s dalším režisérem, který se jmenuje Carlo Zoratti a je to můj drahý přítel, se kterým jsem se snažil pracovat posledních deset let. Nevyšlo to, protože italský systém je divný a tvrdý. Natočil film Zvláštní potřeba, který vyhrál v Lipsku.
Když se dozvěděl, že přijedeme, byl v podstatě velmi rád, a má v plánu tři hrané filmy a animovaný televizní seriál, které jsou nesmírně zajímavé. Takže teď jedeme na plné obrátky a dokonce se nám podařilo získat kapitálové financování na vývoj jednoho z jeho projektů.
Je to jiný svět a pro mě je také dobré ho prozkoumat a etablovat se v něm. Je rovněž velmi dobré mít partnera, jako je Boštjan Virc ze Studia Virc, se kterým na tom pracuji. S Boštjanem jsem dělal několik projektů. První z nich byl Houstone, máme problém!
Kromě dokumentárních projektů se věnujete také produkci hraných filmů, televizních minisérií a crossmediálních projektů. Zajímá mě tedy, zda se vaše jednotlivé společnosti věnují různým médiím.
Chceme vytvořit prostor pro kreativní lidi, kteří mohou přijít a říct: „Mám tenhle příběh.“ A pokud je příběh dobrý, je mi jedno, jestli je to dokument, hraný film, animovaný film nebo krátký film, protože já sám sebe považuji především za vypravěče. To je to, kvůli čemu jsem na tomto světě.
To je zajímavé slyšet, protože když mluvím s jinými producenty, považují se za kreativní lidi, nejen za lidi, kteří vydělávají peníze. Kreativně utvářejí své projekty. Je to i váš případ?
Rozhodně. Tak nás to učili na filmové škole. Měli jsme jednoho fantastického profesora, pana Vedrana Mihletiče, který přednášel hlavní předměty Produkce I a Produkce II. Říkal nám, že si můžete vybrat, jestli chcete být tím, kdo přenáší židli z bodu A do bodu B. Nebo si můžete vybrat, jestli chcete být tím, kdo dělá jenom s penězi.
Ale já si myslím, že musíme být kreativními osobami. Musíme být těmi, kdo zahajují projekty, a musíme být těmi, kdo rozhodují o tom, jaký projekt chceme dělat. Protože pak, když vidíte výsledky svých projektů, musíte si říct: dobře, rozumím tomu, co jsem udělal a proč jsem to udělal.
To se týká i prvního velkého hraného filmu, který jsem dělal, Full Contact, příběh o operátorovi dronu, který zasáhne špatný cíl. Takže ať dělám cokoli, snažím se dělat něco, co bude mít smysl.
Technologické inovace
Pokud jde o nová média, jaký je váš názor na to, zda vyhledáváte projekty v oblasti řekněme virtuální reality nebo smíšených médií.
Existuje projekt, který mi přirostl k srdci, jmenuje se Chocolate Milk a jeho autorkou je drahá přítelkyně Sonja Bozic. Byl také prezentován na East Doc Platform. Projekt se snaží dát hlas lidem, kteří jsou svým způsobem deprivovaní, autistům, a snaží se nám ukázat svět autistů, který nemáte šanci vidět a nemáte šanci mu porozumět.
Sonja však s financováním opravdu bojuje. Řekl bych, že není mnoho firem, která by podporovala tento druh projektů. A je to škoda, protože mám pocit, že existuje malá scéna, která financuje i tento druh projektů. Řekl bych, že se otevírá nový prostor, který je určen především dokumentaristům, a to jsou ta nová média v muzeích, kde se dají ty projekty promítat, kde se dají natočit malé filmy, které mohou podpořit vizuální část nějaké výstavy.
Ale můžeme založit muzeum, online muzeum, které bude promítat pouze tyto předměty? Možná. Ale kdo to podpoří?
Na základě toho, co jsem zatím viděl, bych řekl, že VR je v současné době vhodnější pro dokumentární projekty než pro hraná díla.
Jeden z filmů, které jsem natočil v roce 1998, byl film, který zastupoval Chorvatsko na EXPO v Lisabonu. Rozhodli se, že to udělají v 360 stupních. Tak jsme si řekli, dobře, to jsme nikdy neudělali. Kdo to ještě dělal? Mají to ve Francii. Ve Francii je takový park vynálezů, který je na půl cesty z Paříže do Cannes. Velmi chytře uprostřed ničeho máte obrovský park věnovaný všem filmovým vynálezům, myslím, že se jmenuje Futuroscope.
Když tam jdete, vidíte všechny vynálezy, které se v kinematografii objevily a nebyly komercializovány. Můžete vidět 70mm film ve dvojnásobní rychlosti. Viděli jste někdy něco takového? Bolí vás z toho oči, jak je ten obraz silný.
Pak jsou tu první filmy se židlí, která kopíruje to, co se děje na plátně. V podstatě máte film s kluky, co jezdí na těch šílených prknech podobných skateu. Ale oni si na to lehnou, třeba v San Francisku je opravdu strmá silnice. Jezdí se na tom v tom křesle a je to šílené.
A jedna z výstav byla 360°. A my jsme tam šli a nebyli jsme ohromeni. Protože to bylo fajn, ale byla to trochu nuda. V té době už ten systém měli Francouzi, Američané, Japonci si ho vypůjčili. Takže v podstatě tam byly tři filmy natočené ve 360 stupních a my jsme byli čtvrtí.
Neměli jsme peníze na to, abychom si pronajali vybavení od Američanů nebo Francouzů. Tak jsme se rozhodli udělat vlastní systém a zkombinovat hraný a dokumentární film. A bylo to šílené. V podstatě si představte natáčecí plac. Nemáte se kam schovat. Za kamerou není žádné místo. Všechno je v záběru. Takže to byl opravdu dobrý zážitek a vidělo to přes milion lidí. To byl, řekl bych, film, který v mé kariéře vidělo nejvíc lidí.
Pokračovali jste v práci s touto technologií?
Ne, protože co s tím můžete dělat? Ale v podstatě jsme udělali to, že jsme postavili stativ a systém s devíti kamerami. Udělali jsme přepínač se třemi monitory. V podstatě ani kameraman, ale režisér a technik, který ten systém vymyslel, to byli ti, kteří se pod stativem natahovali, aby zkontrolovali záběr. Když pak řekli, že je to v pořádku, herci a komparzisté začali dělat, co měli.
Jak podle vás koexistují a vzájemně se ovlivňují nové technologie a dokumentární tvorba? Existuje dokonce zvláštní žánr desktop dokumentu, kdy filmař nemusí ani opustit kancelář a může celý film natočit na ploše počítače jen s využitím nalezených záběrů. Vidíte v tom potenciál?
To samo o sobě vám napoví, jaký je potenciál. Potenciál je v tom, že nemáme peníze, tak to uděláme na ploše počítače. Upřednostnil bych film o observatoři Vera Rubin natočit ve 3D nebo nějakým imerzním způsobem, kdy se tam můžete podívat, můžete alespoň částečně zažít to, co jsme prožili.
Protože je šílené, že jste pořád na své vlastní planetě a připadáte si jako na Marsu. A jsou tam ty zvláštní struktury, kde lidé pozorují oblohu. A vzduch je hustý, protože je to 3000 metrů nad mořem. Jak to přenesete do technologie?
To je imerzní filmová tvorba, ale existuje také interaktivní kino.
Mám pocit, že bez ohledu na typ příběhu a použitou technologii se film vždy opírá o příběh. Takže mi nevadí, když se mi příběh vypráví jakýmikoli prostředky. Ale mám pocit, že ty nové prostředky, myslím, že si vzpomínám, že jsem to někde četl, někdo byl šíleně zamilovaný do 3D, asi Weinstein.
A řekl, že 3D to dokáže. Já si nemyslím, že 3D to dokáže, protože si myslím, že je to i o tom, jak moc je to médium demokratické. Kdyby mě to médium stálo stokrát víc, tak se vrátím k produkci desktopových dokumentů.
Existují ale i filmy natočené kupříkladu na iPhony.
Můj iPhone natáčí ve 4K. Takže jsme některé věci taky natáčeli na iPhone, když jsme byli na vrcholu v Chile.
A použijete tyto scény ve filmu?
Rozhodně. Pokud se to do filmu hodí, použijeme to. Nevadí mi natáčet iPhonem. Poprvé jsme například testovali kameru, která se nedá koupit, Sony fx6. Je to malá kamera, která je velmi kompaktní a umí natáčet v 6K. A další model, Sony fx8, už umí natáčet v 8K.
Používáte kameru pro film?
Tuto jsme použili při natáčení v Chile. Ale mají jednu kameru na celý region. Musel jsem na ni opravdu tlačit, abych ji získal, a v podstatě ji můj kameraman dostal dva dny před natáčením. A já jsem řekl, pojďme na to, a když to nebude fungovat, tak budeme točit na smartphone. Ale vyšlo to a je to úžasné.
Nové provokace
A na jakých dalších projektech kromě těch, které jste zmínil, v současné době pracujete?
Máme film The Slav(e)s a režíruje ho Robert Zuber, se kterým jsem natočil film Million Dollar Wife. Je to projekt, na kterém jsme pracovali posledních sedm, osm let. To je to, co mě u dokumentárních filmů ubíjí. '
Na dokumentu nemůžete pracovat sedm, osm let a myslet si, že se na tom dá přežít. Je to úžasný projekt a myslím, že jsme ho konečně rozlouskli. Je to příběh o švýcarském franku a všech těch hezkých věcech, které švýcarský frank udělal pro východní Evropu.
To zní jako romance.
Jo, nevím, jak moc švýcarský frank ovlivnil třeba Českou republiku, ale vyprávělo se, že před deseti lety se hypotéky dávaly ve švýcarských francích. A pak se stalo to, že došlo k nějaké roztržce mezi USA a Ruskem. USA zavedly opravdu tvrdé sankce. Všichni ti ruští oligarchové napumpovali své peníze do Švýcarska a hodnota švýcarského franku se zdvojnásobila.
Takže najednou se lidem, kteří měli hypotéky, jejich hypotéky zdvojnásobily a oni neměli platy, aby je mohli splácet. Někteří lidé páchali sebevraždy, manželství se rozpadala, byty byly zabaveny a prodány někomu jinému.
A Robert byl jedním z těch, kteří si touto zkušeností prošli. Takže jsme se vždy snažili najít způsob, jak zkombinovat některé jeho dokumentární zkušenosti s věcmi, které se natočit nedají. Nemůžete jít do banky a natočit scénu, kterou on zažil.
V podstatě se to děje tak, že vám banka jednou za pár dní zavolá a řekne vám, abyste přišli zaplatit splátku, nebo si vás pozve a pak se v bance uskuteční takový ten rozhovor. A je to 15 minut a vy jim řeknete: Promiňte, jsem na mizině, nemůžu platit, a odejdete.
Ale při jedné konkrétní příležitosti šel Robert do banky a dělí se o péči o syna. Jeho syn byl s ním a on si řekl, dobře, co už, půjdu do banky. Za patnáct minut to mám vyřízené a pak půjdeme po našich záležitostech. Zadrželi ho na sedm nebo osm hodin.
V jednu chvíli tam vešli dva chlápci, co vypadali jako vyhazovači, a říkali tomu klukovi, proč nejdeš s námi? Pro děti, jako jsi ty, máme hernu. Kluk řekl ne, já chci zůstat s tátou. Tak jak si tu scénu zopakujete? Ale myslím, že jsme našli způsob. Film Slav(e)s byl podpořen chorvatským a srbským filmovým fondem a je, řekněme, ve výrobě, hlavní část se bude natáčet v únoru, pak doufáme, že do léta film dokončíme.
A máme projekt Measuring the Sky, který je mým nejoblíbenějším projektem, a ten je podpořen vývojem a čekáme na výsledky programu Creative Europe, abychom zjistili, zda bude podpořen pro další vývoj. O financování výroby budeme žádat příští rok. Máme také projekt, který podporujeme jako koproducenti, což je moldavsko-lotyšský projekt s názvem Dnipr.
A pak taky projekt One Dying Star od srbské režisérky Tey Lukač, který koprodukujeme. A v tuto chvíli se na projektu podílí Srbsko, Chorvatsko, Makedonie, Česká republika, Německo a Bulharsko a měl by být dokončen v roce 2022.
Interview je součástí série rozhovorů s evropskými dokumentaristy a dokumentaristkami u příležitosti 20 let Institutu dokumentárního filmu.