Mezi nejatraktivnější tituly letošní České radosti na jihlavském festivalu patřily filmy natočené v zahraničí, případně v zahraniční koprodukci (eventuálně obojí). Dva z nich, The Sound is Innocent a Kiruna – překrásný nový svět, byly před Jihlavou představeny na festivalu Visions du Réel ve Švýcarsku a vítězné Sólo si získalo pozornost médií již svou květnovou premiérou v sekci canneského festivalu L’ACID.
O ambici přiblížit český dokument mezinárodnímu filmovému prostředí svědčily také další filmy z České radosti, kde mohly letos poprvé soutěžit také české filmy zahraničních tvůrců. Režisérka Hovorů o nevěře Bára Jíchová Tyson žije od roku 2002 ve Spojených státech, režisér anidoku Králové Šumavy Kris Kelly pochází z Irska a jeden z nejdiskutovanějších filmů festivalu FREM natočila slovenská režisérka Viera Čákanyová na Antarktidě.
Otázka, zda je větší množství českých filmů se zahraničním přesahem shodou okolností, nebo jde o výsledek strategické orientace zdejších tvůrců, byla podnětem k oslovení producentů výše zmíněných filmů. Jako první zveřejňujeme odpovědi Báry Jíchové Tyson. Režisérka a producentka filmové koláže Hovory o nevěře, nabízející různé pohledy na partnerské vztahy, manželství a nevěru, na základě své zkušenosti přibližuje způsob financování autorských dokumentů ve Spojených státech.
Můžete stručně přiblížit produkční historii vašeho filmu?
Film Hovory o nevěře neměl zpočátku scénář ani rozpočet nebo zkušeného producenta. Pouze nápad a odhodlání. Esencí filmu jsou rozhovory s lidmi na téma nevěry, které jsem natáčela sama asi pět let. Celkem brzo jsem se rozhodla, že použiju pouze zvukové záznamy rozhovorů, čímž se natáčení zjednodušilo a bylo zvládnutelné v jedné osobě. Kromě filmové tvorby se věnuji 2D kolážím a fotografii a mám ve zvyku natáčet a jiným způsobem zaznamenávat to, co mi přijde zajímavé a co bude možné později využít. Také tento film vznikal podobně. V New Yorku jsem se dříve živila hlavně střihem. To, že jsem film mohla sama sestříhat do zamýšlené podoby a zkoušet různé verze sestřihu, byl z finančního hlediska vlastně luxus. Až ke konci jsem přizvala další dva dramaturgy/střihače.
Pomohly vám nějaké networkingové programy, workshopy, granty…?
V roce 2016, když byla hotová osmdesátiminutová pracovní verze filmu, byl vybrán do programu Docu Work-In-Progress Lab v New Yorku, kde žiji. V tom roce program vedly režisérky Iva Radivojevic (film Mizející hranice, 2014) a Charlotte Cook (tehdejší programová ředitelka festivalu Hot Docs). V roce jsem obdržela MacDowell Fellowship, což mi umožnilo pokračovat v práci ve skupině talentovaných spisovatelů, filmařů a jiných umělců.
Poslední fáze výroby byla hodně důležitá. Začala jsem pracovat s producentkou, dramaturgy, střihači a hudebním skladatelem. Protože na zaplacení postprodukce jsme potřebovali peníze, rozjeli jsme crowdfundingovou kampaň, což byla časově i psychicky hodně náročná zkušenost. Nakonec jsme ale vybrali asi sedmnáct tisíc dolarů.
O granty v USA jsem žádala několikrát v různých fázích vzniku filmu, ale bohužel bez úspěchu. Možná to bylo kvůli tomu, že jsou dnes upřednostňována jiná témata. Taky je možné, že žádosti o grant nebyly dost dobře zpracované. Možná se film bez producenta a většího týmu mohl zdát výběrové komisi neuskutečnitelný. Obecně je také pravda, že konkurence je vysoká. Zároveň si myslím, že financování autorských dokumentů není v USA prioritou. Přednost mají dokumenty, které budou mít nějakým způsobem měřitelný dopad.
Vnímáte jako výhodu, že jste si film sama produkovala?
Určitě kvůli tomu bylo všechno mnohem složitější, ale jelikož to byl můj první celovečerní film, je docela možné, že bych na sto procent nevěděla, jak prosadit svou vizi, pokud bych pracovala se zkušenými producenty nebo investory. Trvalo dlouho, než film uzrál a než jsem si vytvořila představu, jak bude vypadat a co jím chci říct. Jeho vývoj byl do značné míry organický, se spoustou dobrých náhod a přínosných rozhodnutí.
Myslím, že v dnešní době jde zvlášť v USA hodně o to, jak film udělat prodejným, tedy snáze srozumitelným pro širší publikum. To ale nebyl můj hlavní záměr. Měla jsem i díky tomu víc času a větší volnost experimentovat.
Jak náročné je ve Spojených státech získat finanční prostředky na celovečerní autorský dokument?
Zafinancovat autorský dokument v USA je docela těžké. Nefungují tu státní fondy na podporu kinematografie, většina peněz jde ze soukromých nadací a od investorů, což má na druhou stranu také svou výhodu. Ideální je dostat grant, kterých je tu ale málo. Ty peníze vás ovšem nijak nesvazují. Pak jsou zde soukromí investoři, což vás samozřejmě svazuje víc. Možná i kvůli tomu se z filmu často stává předvídatelný produkt.
Jaký význam pro následující přijetí filmu podle vás mělo jeho uvedení na festivalu v Sheffieldu?
Sheffield Doc/Fest má skvělou reputaci, takže světová premiéra byla velkým překvapením a určitě pomohlo, že tam byl film nominovaný na cenu New Talent. Oslovují mě díky tomu další festivaly a distribuční firmy, o filmu se víc ví.
Co pro vás bylo v případě Hovorů o nevěře z producentského hlediska největší výzvou?
Největší výzvou bylo, že jsem sama byla dlouhou dobu jak režisérkou, tak producentkou. Film určitě i v důsledku toho vznikal pomalu, asi sedm let. Až během posledních tří let se štáb začal rozšiřovat.
Jak důležité je pro vás uvedení filmu v soutěžní sekci Česká radost jihlavského festivalu? Jak vnímáte roli tohoto konkrétního festivalu pro distribuční osud Vašeho filmu?
Určitě bych byla ráda, kdyby byl film uveden v Česku a vidělo jej tam víc diváků. Českost je ve filmu velké téma, ale zatím nevím jistě, jaký distribuční osud filmu bude.
Na MFDF Ji.hlava jsem potkala pár skvělých lidí, kteří mě propojili s dalšími. Vlastně jsem si uvědomila, jak je model financování filmů v Evropě odlišný a že bych toho měla v budoucnu využít. Žiju v USA od roku 2002 a moc se neorientuji ve filmovém prostředí v Čechách, takže jihlavský festival pro mě byl zajímavou zkušeností.
Jak náročné je podle vás v současnosti dostat dokumentární film k divákům? Přemýšlela jste o distribuci již ve fázi vývoje a výroby?
Teď, když se mi ozvalo pár distributorů v Evropě i v USA, zjišťuji, že je to trochu nepřehledné teritorium. Alespoň tady v USA. Existuje spousta nových modelů distribuce a záleží hodně na vás, co od filmu očekáváte a jakou cestou se vydáte. Jestli jsou vaší prioritou navrácené investice, ocenění a nominace, posun v kariéře, to, aby váš film vidělo co nejvíc diváků... Kolikrát například nedává smysl, aby se daný film snažil o distribuci do kin a je výhodnější, aby šel rovnou na online platformy. Zajímavé je také nabízení filmu školám nebo distribuce pro menší cílené divácké skupiny. Záleží, jaký typ filmu máte. Je hodně možností.
Pak samozřejmě záleží taky na marketingu, na reklamě na sociálních sítích. Roli hraje, jak velké už máte publikum, kolik finančních zdrojů vám zbývá na distribuci atd. Pár menších distributorů, se kterými jsem jednala, zajímalo, jestli je film spojený s nějakou další marketingovou kampaní, který by diváky přilákala do kin. Už asi nestačí, že je film kvalitní. Lidé chtějí zážitek jako ze zábavního parku.
Přirovnala bych to ke strategii při plánování start-upu. Distribuce je pro mě nová zkušenost a momentálně jednám s distributorem v USA, tak uvidím, jak to dopadne a co to bude pro film znamenat. Vlastně celý ten film pro mě byl filmovou školou.
