Pripyat Piano, krátkometrážní film hudební skladatelky a dokumentaristky Elišky Cílkové, odkrývá pozapomenutou minulost města duchů v blízkosti černobylského reaktoru. Snímek získal cenu Silver Eye 2019 pro nejlepší krátký film trhu East Silver a nyní je součástí East Silver Karavany. Světovou premiéru měl na Visions du Réel online v dubnu 2020. Vybrán byl také na Glasgow Short Film Festival ve Skotsku (17.–23. srpna) a New Narratives Film Festival Taipei v Taiwanu (7.–11. října). V online rozhovoru režisérka prozrazuje, jak se od hudebního projektu dostala k natáčení filmu.
Mohla byste popsat genezi vašeho projektu Pripyat Piano?
Poprvé jsem navštívila Pripjať v roce 2010. V této době nebylo toto místo moc známé a bylo téměř bez turistů, takže jsme se tam mohli volně pohybovat. Sama jsem si tak pomalu „bloudila“ Pripjatí asi dvě hodiny, až jsem náhodně našla v jednom bytě klavír. Když jsem přijela domů, uvědomila jsem si, jak silný dojem ve mně Pripjať zanechala. Není to totiž jenom o síle přírody, ale především o uvědomování si pomíjivosti lidského života. V té době jsem také studovala hudební kompozici, které se stále věnuji, a tak jsem si začala přát realizaci vlastního projektu souvisejícího se zónou.
Nápad posunout se k médiu filmu se zrodil v roce 2015, kdy jsem v rámci Fulbrightova stipendia pobývala v New Yorku. Ze začátku – kdy jsem tam nikoho neznala – jsem byla ráda, že mohu trávit čas sama se sebou, že mohu chodit sama do muzeí anebo jen sedět venku a pozorovat okolní dění. Díky tomu jsem si uvědomila svůj přesah k dokumentárnímu filmu. Vnitřně jsem tedy začala připravovat film už tam.
Sledovala jste jiné filmy nebo umělecké projekty spojené s Černobylem a městem Pripjať? Inspirovalo vás něco?
Ano – právě ve chvíli, kdy jsem začala přemýšlet o vlastním hudebním projektu, zároveň jsem hledala, co už vzniklo a bylo spojené s hudbou či zvukem. V té době to byl například projekt Petera Cusacka Sounds from Dangerous Places (2012), který zahrnuje terénní nahrávky z Černobylu a Pripjati. Když jsem si však vzpomněla na klavír, který jsem náhodně našla, uvědomila jsem si, že takových klavírů musí být v Pripjati více. Začala jsem tedy hledat další a toto hledání mi zabralo dlouhé dva roky.
Nakonec jsem měla velmi omezené možnosti nahrávání, protože v roce 2012, kdy se album připravovalo, začaly platit v zóně nejrůznější omezení. Týkalo se to i času na nahrávání nebo i toho, že za mými zády doslova stál člověk, který mě „hlídal“. Vzniklé album Pripyat Piano, které jsem vydala v roce 2013, má tedy spíše dokumentární charakter. Na nahrávkách jsou slyšet i stopy a přesuny lidí, hlasy, a také do hudebních nahrávek není záměrně zasáhnuto žádnými efekty. Protože zmínka o albu vyšla i v roce 2016 v knize Experimental Music since 1970, která byla vydána v nakladatelství Bloomsbury, psalo mi mnoho hudebníků, že je můj projekt inspiroval a že také jezdí do Pripjati nahrávat klavíry. Sama jsem albu nejvíce vděčná za to, že jsem si díky tomuto němu uvědomila svůj přesah k dokumentu.
S jak rozsáhlým natočeným materiálem jste ve střižně pracovala?
Jedná se zhruba o 20 hodin materiálu. Natáčeli jsme totiž i různá vyprávění lidí, kteří jsou s Pripjatí spojení, a natočili jsme s nimi i několik situací. Nakonec se ale ve filmu objevují pouze jejich písně a básně či oni sami, jak hrají. Pro tuto radikální formu jsem se rozhodla, aby byl film odlišný od dokumentárních filmů, které již vznikly, a aby měl i divák dost vlastního prostoru k tomu, jak film číst.
Jak jste prožívala online premiéru na Visions du Réel a jak ovlivnila koronavirová krize uvedení vašeho filmu?
Kvůli covidu byl festival pouze online, takže jsem jej zpovzdálí sledovala z chalupy, kde jsem strávila celou karanténu. Právě tam jsem i nahrávala jakousi vizitku, která je k puštění u karty filmu a měla sloužit pro diváky, kteří by se jinak mohli setkat s režisérem v kině. Je skvělé, že poskytli takovou možnost. Zároveň měl Visions du Réel omezení, že si film může pustit pouze 500 lidí. U našeho filmu se to k mému překvapení vyčerpalo už během prvního odpoledne, takže když nám psali fanoušci facebookové stránky o navýšení limitu počtu zhlédnutí – a my o to prosili festival – tak nám organizátoři odepsali, že to bohužel nejde. Aby prý měla premiéra svou exkluzivitu a aby byl film atraktivní i pro další festivaly. Což vlastně asi nakonec dává smysl, protože film bude v Česku k vidění na podzim a v lednu 2021 bude mít i malou kinodistribuci.
Změnilo nějak přijetí vašeho filmu uvedení minisérie Černobyl (HBO)? Zvýšil se zájem o váš film?
To nedokážu posoudit, protože jsem sama minisérii Černobyl ještě neviděla. Zcela záměrně jsem se na ni nedívala, protože jsem ve stejné době film stříhala a bála jsem se, že by mě to v mém střihu ovlivnilo. (Již od roku 2010 jsem však nakoukávala různé dokumentární filmy a četla knížky, které s místem souvisí. Zajímala jsem se o to místo dlouhodobě.) Je ale pravda, že přišel dotaz jednoho kamaráda dokumentaristy, který se mě zeptal na to, jestli film Pripyat Piano točím záměrně, když zrovna běží Černobyl. A že je to „dobrej nápad, protože takhle se o tom bude víc mluvit…“ Tak jsem mu vysvětlila mou mnohaletou historii s cédéčkem a že se to takto načasovalo zcela náhodně.
Existují různé VR projekty, v nichž má hráč/divák možnost procházet se Černobylem a Pripjatí. Je pro vás médium VR cesta, kterou se zvažujete vydat?
VR projekty mi přijdou zajímavé a této možnosti se do budoucna nebráníme. Jakmile už jednou Pripjať navštívíte, většinou se tam chcete vrátit.
Na čem aktuálně pracujete?
V současnosti pracuji na další filmové básni, která má ekologický námět. Během léta jsem také měla možnost přispět půlhodinovým publicistickým dokumentem do tvorby ČT2, film je o zasypaném kostele v Radovesicích.
Foto: Eliška Cílková