Šeptání

Každé středeční poledne demonstruje skupina žen před japonskou ambasádou v Soulu za práva tzv. utěšitelek. Požadují od japonské vlády oficiální omluvu a odškodnění pro korejské ženy, jež byly během druhé světové války zajaty japonskými vojenskými jednotkami, aby jim sloužily jako sexuální otrokyně. Po dlouhých letech života strávených v ústraní a ponížení se tyto ženy rozhodly s režisérčinou pomocí sdílet svůj příběh a vynést na světlo dosud zamlčovanou kapitolu korejské historie. Šeptání je jedním z prvních korejských dokumentárních filmů uvedených v širší kinodistribuci a prvním dílem z režisérčina dokumentárního triptychu o korejských ženách přinucených k sexuálnímu otroctví, na nějž navázala snímky Habitual Sadness (1997) a My Own Breathing (1999).  „Když jsem hledala přátele, s kterými jsem chtěla spolupracovat, dostala jsem příležitost navštívit Dům sdílení, který tehdy sídlil v Hapjeong. Ale protože jsem byla dokumentaristka, babičky se ke mně chovaly vyloženě nepřátelsky. Ohromilo mě, jak hluboké jsou jejich rány a jak si kolem sebe vytvořily neproniknutelný ochranný val. Tak vypadal začátek našeho filmování. Nikdy by mě nenapadlo, že se rozvine v osmileté natáčení dokumentární trilogie.“ Young-Joo Byun