Chceme umírat

Poetický příběh vztahu proletářské dvojice v letech hospodářské krize a nezaměstnanosti – ze všech filmových režií E. F. Buriana je jeho poslední film Chceme žít (1949) pravděpodobně nejhorší. Záměr vytvořit silné filmové dílo, které by spojovalo moderní výrazové prostředky s ideologickými kánony socialistického realismu, zcela ztroskotal. Ježek s Tarnovskim tyto „trosky“ objevili a pokusili se na nich znovu vystavět stavbu z beznaděje a marnosti života. Ježek fotochemickou cestou přepsal vybrané pasáže s co největší mírou pokory k dílu velkého avantgardisty, Tarnovski podobným způsobem zviditelňuje zvukovou stopu. Improvizované setkání zvuku a obrazu v dialogickém módu může přinést různá nedorozumění ústící v nejednoznačný kompromis.„…když jsem přečetl stejnojmennou knihu, kterou napsal Karel Nový už ve 30. letech, vůbec jsem si nedokázal představit (…) když si odmyslíme všechno to souložení a potraty, nic se tam neděje (…) kapitalisté jsou hrozní (…) lehké náznaky nějaké psychologie, když se hrdinové rozhodovali, zda krást, či nekrást, kurvit se, či nekurvit, žebrat, či nežebrat. (…) váhají tak leda nad tím, jestli jsou hodni svého místa mezi soudruhy, ale samozřejmě jen chviličku…“