Svetoslav Draganov

Náhodné setkání se švýcarským diplomatem (91), který vyrostl v Bulharsku, a zvláště s jeho vzpomínkovou knihou, podnítilo mé přání prozkoumat rodinnou historii. Rozhodla jsem se vrátit do Bulharska. Pojedu vlakem. Koleje, vlaky a lokomotivy byly dominantou mého dětství a v mé rodině symbolizují muže: táta i dědeček nosili železničářskou uniformu. Chci navštívit matku v Plovdivu, chci s ní mluvit o minulosti a zvláště o smrti mého bratra, která byla vždy rodinným tabu. Potřebuji se na to matky vyptat, dokud je stále naživu. Po bratrově sebevraždě před 40 lety se rodina rozpadla kvůli pocitu viny a vzájemnému obviňování. Rodina byla vystavena silnému veřejnému tlaku, protože otec byl loajálním členem komunistické strany a měl vysoké postavení v železniční společnosti. Komunistický režim sebevraždy netoleroval a média rodiče kvůli sebevraždě odsoudila. Nikdo se nezabýval tím, co mladého muže trápilo. Šlo o ideologické přesvědčení. Můj otec byl idealista, který na začátku 50. let studoval komunistickou ideologii v Sovětském svazu a do Bulharska se vrátil jako inženýr. V roce 1968 žila rodina v Praze a zažili Pražské jaro. Po návratu do Bulharska si syn vzal život. Rozpory v názorech otce a syna nebyly nikdy považovány za důvody bratrovy sebevraždy. Matka ji jednoduče nazývala nehodou. Na čí straně stála? Na straně manžela jako oddanná manželka nebo na straně syna jako milující matka? A já? Po bratrově smrti jsem stála sama proti všem. Pochybovala jsem o lásce rodičů a potlačovala všechny myšlenky na mateřskou lásku. Cítila jsem se odcizená a zahořklá. Matka se také uzavřela. Mlčením se obrnila vůči světu. Nyní, o celých 40 let později, bych se jí ráda zkusil znovu přiblížit a obnovit vztah důvěry, který bychom měly jako dcera s matkou mít. Filmem bych ráda dala matce možnost, aby promluvila o bratrovi a vyjádřila své myšlenky.

V Sofii, odkud pocházíme, se po ulicích toulá více než 10 000 psů. Názory společnosti se různí, někteří je milují, jiní se jich bojí a raději by je nechali utratit. Když smečka běsnících pouličních psů zavinila smrt postaršího profesora, situace se během posledního roku vyostřila. Proto jsme se v dokumentárním projektu "Dogumentary" rozhodli přiblížit svět lidí z perspektivy dvou čtyrnohých postav bez domova. Dog a Sofia jsou dva psi, kteří se bezstarostně potulují v ulicích hlavního města. Sofie je nakonec odvlečena do psího útulku, který spravuje městský odbor pro odchyt psů ”Ecoravnovesie”. Dog však zachytil její stopu. Bloumajíc po ulicích Sofie nás provází životem osamělého života toulavého psa. Naopak osud Sofie přibližuje jaký je život v klecích psího útulku.