Synopse
Náhodné setkání se švýcarským diplomatem (91), který vyrostl v Bulharsku, a zvláště s jeho vzpomínkovou knihou, podnítilo mé přání prozkoumat rodinnou historii. Rozhodla jsem se vrátit do Bulharska. Pojedu vlakem. Koleje, vlaky a lokomotivy byly dominantou mého dětství a v mé rodině symbolizují muže: táta i dědeček nosili železničářskou uniformu. Chci navštívit matku v Plovdivu, chci s ní mluvit o minulosti a zvláště o smrti mého bratra, která byla vždy rodinným tabu. Potřebuji se na to matky vyptat, dokud je stále naživu. Po bratrově sebevraždě před 40 lety se rodina rozpadla kvůli pocitu viny a vzájemnému obviňování. Rodina byla vystavena silnému veřejnému tlaku, protože otec byl loajálním členem komunistické strany a měl vysoké postavení v železniční společnosti. Komunistický režim sebevraždy netoleroval a média rodiče kvůli sebevraždě odsoudila. Nikdo se nezabýval tím, co mladého muže trápilo. Šlo o ideologické přesvědčení. Můj otec byl idealista, který na začátku 50. let studoval komunistickou ideologii v Sovětském svazu a do Bulharska se vrátil jako inženýr. V roce 1968 žila rodina v Praze a zažili Pražské jaro. Po návratu do Bulharska si syn vzal život. Rozpory v názorech otce a syna nebyly nikdy považovány za důvody bratrovy sebevraždy. Matka ji jednoduče nazývala nehodou. Na čí straně stála? Na straně manžela jako oddanná manželka nebo na straně syna jako milující matka? A já? Po bratrově smrti jsem stála sama proti všem. Pochybovala jsem o lásce rodičů a potlačovala všechny myšlenky na mateřskou lásku. Cítila jsem se odcizená a zahořklá. Matka se také uzavřela. Mlčením se obrnila vůči světu. Nyní, o celých 40 let později, bych se jí ráda zkusil znovu přiblížit a obnovit vztah důvěry, který bychom měly jako dcera s matkou mít. Filmem bych ráda dala matce možnost, aby promluvila o bratrovi a vyjádřila své myšlenky.
Fotogalerie
