Jan Gogola jn.

Dnešní třicátníci to nemají snadné. Ještě si lížou rány po zběsilé jízdě na tobogánu 90. let a už na ně dotírá krize středního věku. Rovněž společnost se zmítá v těžkém přechodovém stádiu. Jedinou jistotou je neustálý pohyb. Jedinců, kapitálu i vztahů. Film se pokouší o novou definici rodiny i jedné generace. Vypráví příběhy tří dvojic ve dvou státech. Všichni vyrůstali v podobných kulisách normalizačního Československa. Co však Husákovy děti spojuje dnes? Manželství Slováků Mária a Zuzany je mixem barvotiskových svatých obrázků a reklamy na prací prášky. Bohémští umělci Petra s Tomášem bojují vzájemně i se závazky z minulosti. A lze za rodinu považovat soužití, z něhož René s Radanou předem vyloučili děti? Mnoho otázek a mnoho různých odpovědí skládá mozaiku Generace X, která (snad) dospěla a buduje vlastní rodinná hnízda.

Před komisi složenou z úspěšných obchodníků předstupuje pan Marek. Z přítomných televizních kamer a diváků má takovou trému, že se zmůže jen na pár nesouvislých vět. Chce komisi přesvědčit, aby investovali do cestovní kanceláře pro plyšová zvířátka. Většina diváků u televizí, ale i přítomní v sále, se domnívají, že se zbláznil, nebo se na sebe snaží upozornit. O to větší zažívají překvapení, když Marek investory nachází. Tomio Okamura, majitel úspěšné cestovní kanceláře, vycítil potenciál, který v sobě tento podnikatelský záměr skrývá. A tak se zrodila cestovní kancelář pro (nejen) plyšové miláčky. Film o hledání jistoty, o únicích před okolním světem, o tom, proč chceme zůstat dětmi, ale i o cestování plyšových hraček, o mediální realitě a o jejím vytváření. A snad i o jednom splněném snu.

Je Slovanská epopej skutečně "dítě, zemřelé při porodu?"
Na pozadí putování dvaceti velkoformátových obrazů film v několika tématických liniích zkoumá fenomény
spojené s rozjitřeným vnímáním majestátního odkazu Alfonse Muchy i jeho v mnoha ohledech rozporuplné osobnosti.
Kunsthistorici, filosofové, politici, dědici, japonští návštěvníci, čeští parvenuové i američtí filantropové se v živých obrazech přou i doplňují, splétajíc předivo úvah, v němž není snadné dopátrat se jednoznačných závěrů, které ale přesvědčivě dokazuje, že epopej je naopak dítě stále zatraceně živé.

Waladli, Our Own Island is an anthropological essay about the refugees of the modern western society: People who leave everything behind; their well paid steady jobs and long term commitments to travel the world in search of “identity”, the meaning of life, themselves. They come to look for this in the most unlikely places; places that in principal lost its identity as the result of european colonialism, the countries of the so called third world. One of these place is a small island in the Caribbean called Antigua. It has been driven out of its own roots by the indirect ancestors of the same people, who now come here expecting a certain therapy from the space itself. Our western refugees come over here equipped with self-help books and meditation apps, they have ideas on how to learn self-love and confidence. These ideas come in contrast with the reality of the life of the island's locals. This conflict offers often absurd and comic situations, portraying the lost in itself face of the post colonialist world.

Máme komplex z epopeje coby přežitku záměrů, které chtěly v daném poli obsáhnout vše? Má epopej komplex z nás, kteří se už více než sto let nedokážeme shodnout, kde je její místo - trvalé bydliště i smysl? Co se stane, když se uprostřed těchto nezřetelnostností najednou Muchova Slovanská epopej octne v Japonsku?

Šluknovský důchodce, Petr Richard Ortek, provozuje ve své pracovně soukromou internetovou televizi a třikrát týdně vysílá převážně antiimigrační a islamofobní zprávy. Společně se svou ženou žije i s jeho kamarádem a názorovým společníkem Petrem Weidenmannem - vyléčeným alkoholikem a třicátníkem v nejlepších letech. Ten se k nim nastěhoval i se svým na smrt nemocným tatíkem, o něhož se musí neustále starat. Všechny zúčastněné pojí ezoterická víra - v nadpřirozené bytosti, vesmírné energie a mimozemské civilizace. Sám Petr Richard Ortek osobně navštívil kultury na Venuši a v dalších souhvězdích. Kým je Petr Richard Ortek a odkud pramení jeho skepse ke světu? Co mu udělal vnější svět, že se uzamknul ve své televizi? Lze zvýznamnit lidi na okraji světa a vesmíru tak, aby nebyli za blázny?

Vztah lidí a včel je jedním z nejlépe zmapovaných fenoménů v historii lidstva. Včela bývala ve většině kultur považována za posvátné zvíře a těšila se velké úctě. Dnes jí kvůli našim nezodpovědným zásahům do přírody hrozí vyhynutí. Spolu s Medulíny, dvěma amatérskými včelaři z Brna, se vydáváme hledat odpověď na to, jak včely zachránit. Ukazuje se však, že nevymírají jen včely, ale i něco v nás. Human Beeing je zamyšlením nad moderním člověkem, který ztrácí vztah k přírodě i k sobě samému. Není to film o včelách, ale se včelami. O pokoře, víře a vymírajícím lidství v době vzrůstající nadvlády technologií.

Režisérka filmu, vnučka Radka Pilaře obecně známého jako tvůrce Rumcajse, Manky a Cipíska a už méně jako průkopníka videoartu v Československu, po letech dává do pohybu tvůrce raného elektronického obrazu u nás a s jejich pomocí odhazuje nánosy prachu ze starých VHSek, aby společně odkryli dosud nezmapovanou historii předrevolučního českého videoartu. Petr Skala, Woody Vasulka, Jaroslav Vančát, Tomáš Kepka, Lucie Svobodová, Pavel Scheufler, Ivan Tatíček, Věra Geislerová, Roman Milerský - i po letech je spojuje nadšení, zvědavá posedlost a futuristické úvahy o využití nových technologií k uměleckému vyjádření.

Dokumentární film s environmentální tématikou sleduje v prologu, čtyřech kapitolách a epilogu osudy pestré skupiny protagonistů.
Společným jmenovatelem všech kapitol je Arthur Sniegon, mladý český přírodovědec, který již pět let upíná veškeré své snahy k ochraně ohrožených afrických slonů.
Arthurovi v jeho úsilí pomáhá fenka belgického ovčáka Cama, pronásledující pašeráky, dobrovolník Matúš, jehož nadšení však zhatí tragická nehoda, při které přijde o život a Desiré, Kamerunec, kdysi vyhlášený pytlák, dnes ochránce africké přírody. Příběhy všech postav se prolínají až k závěru, který je sváže dohromady.

Nazar pracuje v ukrajinském Kyjevě jako scenárista. Spolu s manželkou a malým synem žije poklidný život a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo kdy změnit. Na konci roku 2013 se však na kyjevském náměstí Majdanu začínají scházet davy lidí, aby protestovali proti rozhodnutí prezidenta Janukovyče nepodepsat asociační dohodu s Evropskou unií. O masových protestech začínají informovat zahraniční média a Nazar je jeden z těch, který jim dodává informace. Stává se z něj fixer – překladatel a průvodce novinářských štábů. Brzy si uvědomí, že práce v nebezpečných podmínkách mu vyhovuje a poté, co o dva měsíce později vypukne na východě otevřená válka, provází novináře po zásadních událostech ozbrojeného konfliktu. Jeho vývoj vidí na vlastní oči a spolu s novináři vytváří svědectví, která pak putují do celého světa. Netrvá to však dlouho a válka se stává zapomenutou.
Interaktivní webový dokumentární film Zapomenutá válka přináší svědectví o téměř čtyři roky trvajícím konfliktu na východní Ukrajině. Průvodce Nazar se snaží objektivně vysvětlit příčiny války, proto vede diváka regionem Donbasu a naráží na jeho složitou historii a hornickou hrdost. Kromě historického kontextu však seznamuje diváka především s každodenní realitou života v takzvané šedé zóně, území přiléhajícímu k frontové linii. Dokumentární film umožní tedy nahlédnout na vojenský konflikt z perspektivy místních obyvatel a nahlédnout situace, které zažívají civilisté v této neklidné oblasti.
Prostřednictvím Nazara bude mít divák možnost poznat všední život čtyř odlišných postav – školačky, humanitárního pracovníka, lékařky a seniora. Jejich každodenní rituály nabírají za válečného stavu často absurdní podoby, a tak se například i z dříve obyčejného vaření čaje stává značně komplikovaná záležitost. Kde vzít peníze na nákup čaje, když se důchod do šedé zóny nevozí? Kde čaj koupit, když obchody jsou zavřené? A kde sehnat vodu, když ostřelování zničilo elektrické vedení a čerpadla na pitnou vodu nefungují?

Pohodlné století vypráví historii dvacátého století perspektivou unikátního plzeňského souboru bytových interiérů od architekta Adolfa Loose, které se staly svědky obyčejných osobních epizod i důležitých dějinných momentů, jež zasáhly do našich moderních dějin, ovlivnily život samotného Adolfa Loose i historii světové architektury. Film přitom používá zcela současný jazyk, který čerpá z dokumentární tradice a spojuje ji s postupy vizuálního umění do kompaktního celku naší historie. Pomocí videomappingu se oživené vzpomínky z dobových snímků vrací na svá původní místa a postupně zabydlují jednotlivé interiéry i občasné průhledy ven. Momenty extrahované z průběhu sedmdesáti let se znovu objevují v impozantních kulisách Loosových realizací.

Adam je slovenský dokumentarista a bohém, všude chodí pozdě a má druhé dítě s dobře vychovanou Rebeccou z bohaté milánské čtvrti. Žijí spolu střídavě mezi Marseille, Milanem, Prahou a Martinem. I když občas lítá nádobí, hodí se k sobě. Snad že jednomu v životě přebývá, co druhému schází. Děti rostou a je potřeba se konečně někde usadit. Shodnout se. Najednou jde o život. O praktické rozdíly mezi západem a východem, o sociální systém, o školství. Láska vždycky zvítězí, ale někdy cestou přijde o rozum. A Adam to točí, všechno.

My family believes there´s a curse casted on us by our mean ancestor. I don't know if the curse is real, but I'm sure there´s a trauma, transmitted in our family for generations - during the Second World War, my great-grandfather was a partisan the whole his family, including small children was shot by Gestapo, there was a lot of violence around my family, but also inside the family. Sometimes I wonder if being Roma is a curse or a blessing. I´m wondering if some magic can help to heal it. That´s why I want to find a real Roma witch who can help to break this curse, because I want to save my three-years old daughter who is supposed to be the fifth and the last victim of it.
Magical rituals and fortune – telling have fascinated me since I was a little girl, thanks to my aunt Marcela, who is a fortune teller. I realise, Marcela sinks into deep depression and I wonder if she is affected by curse too, that´s why we embark on the way together, encouraged by two friends, Anastasia and Michaela, who seek for help themselves, we try to immerse in a fairy tale world, the traditional way of passing on knowledge among Roma people. In a playful, self-ironic way, we hope to find a recipe to help us.
In encounters with the old, traditional Romani witch Elena, the eclectic Vanda with an university degree, and the healer Marta, a former workaholic in retirement, they discover step by step new perspectives on our various problems: Anastasia, Russian in Czech exile, struggles with fear, guilt and loneliness due to the war in Ukraine; Michaela, Slovakian dance teacher, seeks to make contact with her boyfriend who committed suicide four years ago; and I and Marcela want to escape the trauma of repeated experiences of violence in their family history.
If I will be able to break the curse is still open. However, the premise is probably that people must first discover the magic within themselves so that they can be helped.

If you stuff your dirty underwear into a Persil canister, sprinkle it with a handful of washing powder and give it a bit of a shake, you get similar results to using a washing machine. With a little bit of skill, you can use a streetlamp to charge your mobile phone. And a blue IKEA bag is all you need to make some money every now and then: just start your walk around the district in the morning and make sure to stuff it with piles of paper before getting to the collection centre...That is just some of the knowledge that the narrator of FM has gained over many years of intensive contact with people referred to as homeless by the majority society. What’s much more important is what has happened in his head – and it is into this vigorous mental transformation which makes words such as law, order, and system lose their meaning, that the narrator tries to invite the audience of the full-length documentary. The narrator ,who is also the author of the film, brings the audience to FM, a legendary place today that used to be situated a short way from the former Žižkov freight station. Hidden from the eyes of the public, it became a home for homeless people even before the tracks got overgrown by grass. Over the years, dozens of people moved in and out. Right from the beginning, the audience sees the author as someone who has one foot outside the system, just like people from FM. From the narrator’s voice-over we learn that it is mainly his experience with graffiti that enables him to read the code of the city differently than others. The author presents the audience with tangles of singed cables, stuffed animals stuck in tree branches, or a railway track cut by a torch, thus creating a strong visual experience. However, the author doesn’t find his experience with graffiti and balancing on the edge of the law to be enough. To be able to truly understand life at FM, he steps out of the comfort zone of an established artist and moves to the street for a few weeks.

Documentary feature based on 8 mm films found in an Institute for teenage girls classified as mentally handicapped in Klentnice, Czechia. While nuns took care for the young inmates, one of them had a camera. Film unfolds the story of the gaze itself as these marginalized women made their existence visible through filming. Those who were to remain unseen are now looking back.

“The Blue Sweater with a Yellow Hole" is a coming-of-age story about Ukrainian children Taisa (15) and Kyrylo (12) who went through a detention in Russian re-education camps and, after being rescued, are trying to make sense of what has happened. What seems at first like cheerful summer activities and a thrilling time without parents shifts to evoking memories of propaganda events, punishments, isolation, stays in psychiatric clinics, and military training. Collaborating with filmmakers to draw their memories, the children use art to unfold their memories, to heal and to reflect what is real. As the camp events advance in humorous animation, the director confronts her own memories of similar indoctrination during her childhood in Soviet schools and camps, adding a deeply personal touch and historical perspective. The ironic animated scenes immerse the viewer into the shifting identity experiences exploring the theme of belonging and reflecting the role of misinformation in society through time.