S ruským filmařem Dmitrijem Bogoljubovem jsme se setkali v září 2020 v Praze, kde českému publiku představil svůj film Provinční městečko E. V tomto rozhovoru přibližuje mimo jiné vznik filmu, svůj tvůrčí proces, dlouhodobá traumata v ruské společnosti a jejich spojitost s ruskou propagandou.
Jak vznikl nápad natočit Provinční městečko E?
Původně jsme plánovali natočit film o válce, založený na vzpomínkách pamětníků, lidí žijících ve městě. Asi před 10 lety bylo stále hodně svědků, nejen veteránů, ale také lidí, kteří přežili nacistickou okupaci a hlad po válce. Vzpomínky nebyly černobílé, což pro mě bylo velmi zajímavé a unikátní. V mnoha příbězích Němci pomáhali lidem, nebyli jen utlačitelé. Jeden muž mi řekl, že ne všichni Němci byli fašisté, a to pro mě bylo velmi důležité, protože jsme měli v hlavě obrázek špatného Němce a dobrého Rusa. Ve skutečnosti však bylo všechno promíchané. Bylo mnoho špatných Rusů, kteří kradli jídlo, naopak dobří Němci pomáhali hladovým s kultivováním země, dobytkem a tak dále. Nebyla to omluva nebo ospravedlnění nacistické invaze, ale obrázek časů, které nebyly černobílé. Znal jsem tyto příběhy od dětství a byly neustále přítomné, když jsem žil v Jelni
Když jsem se konečně rozhodl začít natáčet, ukázalo se, že tyto vzpomínky jsou téměř pryč... a místo nich nastoupila manipulativní propaganda, která si pohrává se strachem, s hlubokým traumatem zakořeněným v ruské společnosti. V současnosti říká Putinův režim lidem, že fašisté znovu přicházejí ze Západu. Ihned jsme přehodnotili původní záměr, protože jsme si uvědomili, že musíme vyprávět příběh této manipulace, těchto hlubokých pocitů lidí a metod, které autority používají k manipulaci a šíření ideí, které potřebují. Pocitů, které jsou hluboko zakořeněné v lidech. Říkají: “My jsme dobří, všichni jsou nepřátelé. Pokud nejsi jako já, pokud se jakkoli lišíš, nejsi řádný člověk. V některých případech bys měl být nejspíš zničen."
Jak režim pracoval co do propagandy s "osvobozením Jelni"?
Všichni v Jelni věděli, kolik zde bylo obětí, ale nikdo nemluví o tom, zda tyto oběti byly nezbytně nutné. Oficiální data uvádějí 40 000 ruských vojáků zabitých během týdne. Neoficiální odhady jsou kolem 70 000. “Kvůli čemu?” Tuto otázku si nikdo nepokládá. Ve skutečnosti to bylo jen kvůli propagandě. Sovětská armáda a lidé byli demoralizovaní, protože nacisté rychle postupovali. Za méně než měsíc dobyli toto území téměř bez odporu. Sovětská armáda byla v panice. Někteří lidé si pamatovali, jak ženy v Moskvě začaly nosit německé účesy - očekávaly Němce. Řada lidí si myslela, že bude za pár měsíců po všem. Nikdo o tom samozřejmě dnes nemluví.
Stalin potřeboval vítězství za každou cenu. Došlo k osvobození Jelni, ale vítězství strategicky nemělo žádný význam. Němci posílili, za měsíc získali zpátky ztracené území a brzy dobyli Moskvu. Oběti byly naprosto zbytečné. To byla obvyklá Stalinova metoda - nepočítat oběti, protože “ženy dají život dalším lidem”. To byla jeho fráze. Proč jsme dosáhli vítězství v květnu? Protože Stalin chtěl dát sovětskému lidu dárek k 1. máji, což bylo jedno z nejdůležitějších dat Sovětského svazu, Svátek práce. Nechal zmasakrovat stovky tisíc lidí při dobývání Berlína. Mohl téhož dosáhnout později, s méně obětmi, ale chtěl vítězství docílit co nejblíže tomuto dni a dát dar sovětskému lidu. Co vidíme dnes? Putinův režim zdědil tuto filozofii. Putinovo oficiální stanovisko je: “Chceme pomáhat všem, chceme zachránit svět, pomáháme Sýrii, vynalezli jsme vakcínu proti COVIDu..." a tak dále. Přesto 20 milionů Rusů žije pod hranicí chudoby. A opět se ve skutečnosti nikdo nestará o lidské bytosti.
Jste také režisérem filmu Zeď, v němž sledujete Stalinův "fanklub", lidi, kteří vyznávají kult osobnosti. Jak důležitý je tento kult pro ruskou společnost v současnosti?
Bohužel je to velmi aktuální téma. Zmínil jste "fanklub", ale problém není v obhajobě Stalina. Mnoho lidí po rozpadu Sovětského svazu ztratilo smysl života, protože režim byl velmi nábožensky orientovaný. To nebyli lidé, kteří jen tak něco dělali. Šlo o náboženskou věc. Po Říjnové revoluci byla jedna víra nahrazena jinou. Ta pravoslavná komunistickou. Máme tři svaté: Marxe, Engelse a Lenina. Potom se objevil čtvrtý: Stalin, poté byl nahrazen Chruščovem. A nyní stále žije. To je panteon svatých, panteon bohů.
Tito lidé v mém předchozím filmu potřebují v něco věřit. Ne přímo ve Stalina, ale v nějaký ideál, který byl zničen rozpadem Sovětského svazu. V této mentalitě zůstalo vzduchoprázdno. Ideologie zmizela, ale nic ji nenahradilo. Tohle vzduchoprázdno nasává všechno, proto se Putin stal tak populární. Protože tohle vakuum naplnil věcmi, které byly žádané v post-sovětské společnosti: antony, přehlídky tanků, patriotismus, všechno, po čem Rusové toužili. Vtipné je, že mnoho členů toho Stalinova “fanklubu” je v opozici vůči Putinovi. Nevěří mu kvůli oligarchům, korupci a chaosu ve veřejné správě a armádě. Jsou přesvědčeni, že za dob Stalina bylo všechno mnohem lepší. Jsou jen obětmi traumatu, které se nezhojilo.
Jaké jsou vaše vzpomínky na East Doc Platform 2017?
East Doc Platform byla neuvěřitelná zkušenost. Vůbec jsme netušili, jak to vypadá z druhé strany. Měli jsme jen zkušenosti z VGIKu a když jsme přijeli sem, zjistili jsme, že jsme na správné cestě co do tvůrčího přístupu. Jen jsme potřebovali být statečnější. Všichni tu mluvili stejnou řečí. Byli jsme součástí velkého týmu lidí hovořících o stejných věcech, řešili jsme stejné problémy. Nebyla to soutěž, ale týmová práce mnoha různých projektů. Byli jsme jeden velký tým a to bylo nejvíc vzrušující. Já a moje žena si pořád pamatujeme na první pitching na East Doc Fóru jako na neuvěřitelnou zkušenost naší kariéry.
Na East Doc Platform jste dostal tři ceny (včetně dvou peněžních). Jak vám to pomohlo?
V Rusku nemůžete sehnat žádné financování pro takovýhle projekt ani ze soukromých zdrojů. Ani Andrej Zvjagincev, nejslavnější ruský režisér, nedostal v Rusku financování pro svůj poslední film. Takže ocenění opravdu hodně pomohla a ukázala nám, že jsme na správné cestě. A veškerý feedback, který jsme dostali, nás stimuloval, abychom pokračovali, protože jsme byli trochu ztracení. Nebyli jsme si jistí, jestli je příběh zajímavý. Když jsme byli oceněni, pochopili jsme, že děláme správnou věc.
Kolik materiálu jste měli?
Natočili jsme mnohem více postav, než je jich nakonec ve filmu. Byl to velký boj rozhodnout, co zůstane. Měli jsme například silný, ale krátký příběh rodiny z Donbasu, která zažila současný konflikt. Říkali, že bitva na Donbasu začala, když řekněme západně smýšlející Ukrajinci přijeli zničit Leninovu sochu v centru města a místní ji chránili. Je velmi příznačné, že kvůli tomuto devadesát let starému symbolu lidé stále bojují. Ta rodina se potom přestěhovala do Jelni, což není ruské typické místo pro uprchlíky z Ukrajiny.
V dřívější verzi filmu také byli pionýři. V našem traileru, který jsme prezentovali v Praze na East Doc Platform, bylo mnoho pionýrů a vše se točilo kolem nich. Mysleli jsme si, že to bude silné téma - nostalgie, to, jak se starší lidé snaží žít skrze své děti, uvnitř sovětské symboliky. Ale poté jsme se rozhodli této linky zbavit, protože je příliš složité pro západní publikum rozlišit mezi kadety a pionýry. Je to škoda, ale možná bychom ze zbývajícího materiálu dali dohromady dva další filmy.
Ve střižně to muselo být složité...
Během stříhání jsem měl neustálý pocit boje mezi mými ambicemi a kreativním producentem z ARTE. Rusové bojující proti Němcům (smích). Měli jsme úplně odlišný přístup a do toho ještě kanadského střihače [pozn.: Phila Jandalyho], který nerozuměl ani mému ani německému pohledu a měl svůj. Ale v určitý moment jsme se stali spojenci.
Poté co byla spokojená německá strana, silně jsme zredukovali množství voiceoveru a vystřihli některé menší scény, ve kterých byla jen vysvětlení. Ale stále je to kompromis. Kdybych měl volnost, nebyl by ve filmu žádný voiceover, byly by tam delší záběry, víc observace, možná by film stylově blíž mému předchozímu filmu Zeď, protože nerad divákovi říkám, co si má myslet. To prostě nenávidím. Nechci trvat na svém úhlu pohledu, protože máme filmový jazyk, který dokáže vyprávět sám o sobě a není potřeba hlas autora.
Musím přiznat, že tenhle film je zakořeněn velmi hluboko v ruském kontextu. Západní publikum nemůže pochopit řadu věcí, když nemá kontext. To je možná něco, co jsem se dozvěděl. Musím být srozumitelný. Otázka je: Jak toho docílit? Měl bych zcela změnit přístup? Možná bude můj další film natočený úplně odlišně. Nevím... V současnosti pomáhám své ženě Anně s jejím projektem Nové impérium a nepracuji na žádném svém projektu. Ale poté možná budu uvažovat o tom, jak natočit to, co chci, a použít mezinárodně srozumitelný jazyk.
Poslechněte si podcast True Story s Dmitrijem Bogoljubovem
Prohlédněte si fotografie Soni Pokorné z naší projekce Provinčního městečka E
