Bulharská producentka Martichka Bozhilova patří již 20 let k nejvýznamnějším balkánským profesionálům v oblasti dokumentárního filmu. S Institutem dokumentárního filmu a východoevropskou dokumentární scénou je neodmyslitelně spjata od svého prvního projektu Georgi a motýli, který byl představen na East European Fóru a později oceněn na IDFA. Od té doby produkovala filmy, které byly promítány a získaly ocenění na Berlinale, v Cannes, Torontu, Karlových Varech, Tribece, Busanu, DOK Leipzig, Ji.hlavě a Visions du Réel. Je také zakladatelkou a hybnou silou Balcan Documentary Center (Balkánského centra dokumentárního filmu), klíčové sítě pro rozvoj dokumentárního filmu v regionu. S Bozhilovou jsme hovořili o její kariéře a stavu oboru.
Jak jste se dostala k dokumentárnímu filmu?
Filmovou producentkou jsem se nestala hned, ale jakmile jsem začala točit filmy, už jsem u toho zůstala. Po zhruba 75 filmech a seriálech stále hledám příležitosti, jak se učit novým věcem a rozvíjet se. Před téměř 20 lety nebyly v Bulharsku na kinematografii peníze a byla dokonce prohlášena za mrtvou. Tehdy jsem objevila mezinárodní trh s dokumentárními filmy a měla to štěstí, že jsem mohla svůj úplně první projekt Georgi a motýli, který režíroval Andrej Paounov, představit na pitchingu IDF v Jihlavě. Byl to první projekt z Bulharska, který byl představen na fóru IDFA v Amsterdamu. Doslova sbíral peníze "od stolu" a o dva roky později, když byl film hotový, IDFA vyhrál. Tak jsem začínala.
Dalším mým milníkem a riskantním projektem, který bych zvláště ráda zmínila, byl experimentální dokufikční hybrid Touch Me Not Adiny Pintilie, který v roce 2018 získal Zlatého medvěda na Berlinale. Koprodukoval jsem ho a strávil jsem na této úžasné a náročné cestě asi sedm let. V době, kdy tento projekt podpořilo jen málo lidí, jsem cítila, že je to něco jedinečného a hodnotného, a rozhodla jsem se to zkusit.
Jak vzniklo Balcan Documentary Center (Balkánské centrum dokumentárního filmu)?
BDC vzniklo z nutnosti. Na začátku století nás bylo na mezinárodních festivalech a trzích jen několik producentů a filmařů z Balkánu. Naše systémy financování, a zejména vztahy s národními vysílacími společnostmi, byly a stále jsou problematické a sporadické.
Mezitím se náš region stal v té době mezinárodně známým díky některým ze svých nejlepších filmů - Velké komunistické bankovní loupeži Alexandrua Solomona, Dětem dekretu Florina Iepana a našemu Georgi a motýli. Tyto filmy se vyznačovaly novým způsobem zkoumání reality na vysoce filmové úrovni, observačním stylem, humorem a také odvahou ve filmařském přístupu. Proto jsme si řekli, že musíme vytvořit toto centrum se sídlem v Sofii a působící v různých částech regionu, abychom se stali silnějšími, viditelnějšími a významnějšími v evropském dokumentárním průmyslu. Velké talenty z balkánského regionu si zasloužily daleko větší prezentaci v profesionálním světě dokumentárního filmu. Před 12 lety tak v bulharské Sofii vzniklo BDC jako přeshraniční iniciativa.
Jak BDC funguje?
BDC má dva hlavní roční programy, které fungují již více než 10 let. Jedním z nich je BDC Discoveries pro rozvoj dokumentárních projektů, jehož cílem je zvýšit úroveň profesionality, aby balkánské dokumentární projekty dosáhly nového standardu mezinárodních koprodukcí a úspěchu na evropském trhu, a také zvýšit povědomí o kritických otázkách vyvolaných kvalitními dokumentárními projekty. Dalším programem je Docu Rough Cut Boutique (DRCB) pro dokumentární filmy ve fázi hrubého střihu, který realizujeme společně se Sarajevským filmovým festivalem.
Dosud bylo natočeno téměř 100 dokumentů, které získaly uznání a prestižní ocenění. Mezi největší úspěchy programu patří snímek Dany Budisavljević Rodinná jídla (IDFA), snímek Iliana Meteva Poslední záchranka v Sofii (Týden kritiky v Cannes), snímek Tonislava Hristova V a její magický život (Sundance), snímek Mily Turajlić Druhá strana všeho (IDFA) a Srbenka Nebojši Slijepčeviće (Visions du Réel) a mnoho dalších.
DRCB lze svým způsobem považovat za chybějící článek, který poskytuje profesionální vzdělání pro mezinárodní trh a pomáhá mladým filmařům s počátečními prostředky a poradenstvím a propaguje autory se svěžím a odvážným přístupem. Na nás jako dokumentaristech leží velká zodpovědnost nejen za to, abychom ve svých filmech reflektovali život, ale také se snažili co nejvíce napomáhat tomu, aby se dokumentární filmy odehrávaly v realitě a obhájily si své místo na slunci.
Ve své společnosti AGITPROP jste také natočila několik velmi úspěšných filmů. Jak se vyvíjela, jaký je váš přístup k dokumentární tvorbě a jaké jsou největší úspěchy vaší společnosti?
Po filmu Georgi a motýli to nebylo jednodušší, ale alespoň jsem si už byl jistý, co je nikou AGITPROPu - silné autorské filmy, místní talenty a hluboce dojemné postavy, které můžeme přinést do zbytku světa.
Koprodukovala jsem s Německem, USA, Finskem, Švédskem, Švýcarskem, Itálií, Řeckem, Rumunskem, Francií, Chorvatskem, Spojenými arabskými emiráty. Mezi přední televizní partnery naší společnosti AGITPROP patří např. Channel 4, Sundance Channel, HBO, ARTE, PBS, YLE, TV2 Denmark. Mezi naše nejúspěšnější filmy patří kromě filmu Nedotýkej se mě také Paláce pro lidi Georgije Bogdanova a Borise Missirkova (DOK Leipzig, cena Dok Buster), který vysílaly BBC, ARTE, MDR, NHK, SVT a mnoho dalších televizních stanic, dále film Naše tiché místo Elitzy Gueorguievy (Visions du Réel), Příkladné chování Nerijuse Mileria a Audriuse Mickeviciuse (Zlatá holubice na DOK Leipzig), Algoritmus lásky Tonislava Hristova (Tribeca, Karlovy Vary), Problém s komáry a jiné příběhy Andreje Paounova (Cannes) a Chlapec, který byl králem (Toronto), Koridor č. 8 Borise Despodova (Berlinale) a Tatínek točil porno Jordana Todorova (Visions du Reel), který byl prodán do více než 30 teritorií.
Nedávno jsme se stali jednou z prvních východoevropských společností, která vyvíjela a produkovala původní a vysoce kvalitní dokumentární seriály bez scénáře pro mezinárodní trh a spolupracovala s HBO, National Geographic a ARTE.
Přesto je každý nový projekt svým způsobem bojem i kauzou. Průměrně trvá výroba filmů AGITPROP čtyři roky, což je poměrně dlouhá doba, protože všechny možnosti trhu pro vývoj a financování stojí za to prozkoumat.
Jak vidíte současnou situaci v dokumentárním průmyslu a filmové tvorbě ve východní Evropě a na Balkáně?
V Bulharsku, stejně jako ve většině zemí v regionu, je situace stále dost nejistá - před pandemií bylo v naší zemi celkem asi šedesát a něco kin, zejména ve srovnání s minulostí, kdy za komunistického režimu existovala dokumentární kina a bylo zde vzdělané publikum a dlouhá tradice dokumentárního filmu.
Máme velmi dobré příklady silných filmových dokumentů, které skutečně bořily stereotypy a politické hranice, a to i za komunismu na konci 70. a v 80. letech. Po pádu Berlínské zdi jsme museli začít od nuly a museli jsme vychovat zcela nové publikum. Po uzavření kin na tak dlouhou dobu je to stále velmi náročné.
V regionu však existují skvělé, zavedené festivaly dokumentárních filmů, které vedou obětaví a velmi dobří profesionálové, například Sarajevský filmový festival, ZagrebDox, Dokufest v Prizrenu, MakeDox ve Skopji, Beldocs v Bělehradě. V souvislosti s tím BDC v roce 2020 úspěšně zahájilo Sofijský mezinárodní filmový festival DocuMental věnovaný filmům s tematikou lidských práv - první festival svého druhu v Bulharsku. Jeho ročník "0" se kvůli pandemii konal online. Letos se chystá jeho první živé vydání.
V současné době také vidíme pozitivní výsledky řady nových společností, založených speciálně pro produkci dokumentárních filmů, a to i v zemích s nízkými produkčními možnostmi, jako je Bosna a Hercegovina, Kosovo nebo Turecko. Objevujeme stále více nových odvážných filmařů a inovativních spoluprací mezi Balkánem a zbytkem světa.
Jaký je váš názor na současné globální trendy v dokumentárním průmyslu?
Obecně je dokumentární film na mezinárodním festivalovém a televizním poli dobře etablován, ale zároveň to výzvy a změny na trhu s příchodem streamovacích platforem a formátování obsahu neusnadnily.
V současné době dokončuji tři filmy a pokročili jsme také na poli původních doku seriálů, včetně Tin Can Race, který byl součástí výběru East Doc Series. Realizovat tyto projekty a uvést je na trh v pandemických podmínkách, kdy velké festivaly snížily počet filmů a některé z nich letos vyřadily převážně dokumenty, je výzva. Zároveň do regionu zatím nevstoupily streamery, které ale na druhou stranu preferují filmy, které jsou volně šiřitelné po celém světě, což je v případě evropských koprodukcí, v nichž jsou zabraná koprodukční teritoria, nemožné. Ráda bych věřila, že evropská koprodukce bude mít v budoucnu svůj význam a že její místo na evropském dokumentárním trhu bude významné, zejména pro tvůrce s výrazným autorským stylem a nezávislým duchem.
Tvorba audiovizuálního obsahu v různých formách bude důležitou součástí budoucnosti. Věřím, že zde bude prostor pro celovečerní dokumentární filmy stejně jako pro seriály nebo jiné formáty, které se mohou objevit. Rozmach tohoto oboru během pandemie to dokazuje. Díla talentovaných lidí budou mít v tomto oboru vždy své místo.
Pokud jde o mě osobně, snažím se o to, abych se podělila o své znalosti a zkušenosti a předávala je dál, abych pomohla nové generaci profesionálů posunout se dál a přinést do dokumentární kinematografie novou kvalitu.
Interview je součástí série rozhovorů s evropskými dokumentaristy u příležitosti 20 let Institutu dokumentárního filmu v Praze.