KINEDOK

ČESKÝ DOKUMENT

Reakce na film FC Roma opět ukázala, v jakém stavu je v této zemi veřejná diskuze, říká spolurežisér Tomáš Bojar

29. 3. 2017

Autor: Marta Obršálová

Tomáš Bojar (1981) je český scénárista podepsaný pod filmy jako je Česká RAPublika (2008) nebo Dva nula (2012). Spolu s Rozálií Kohoutovou režíroval snímek FC Roma (2016). Zeptali jsme se Tomáše, jaké ohlasy má film u českého a zahraničního publika.

Pražskou premiéru filmu FC Roma ve vršovickém Ďolíčku doprovázely nepříjemnosti. Můžete stručně popsat, co se tehdy stalo?

Pražská premiéra filmu se měla konat na stadionu Bohemians 1905 ve Vršovicích, kde bylo vše závazně domluveno. Lidé se mohli těšit na to, že si v úterý večer přijdou sednout na tribunu, dají si pivo a klobásu a podívají se na film. Asi dva dny před plánovaným datem projekce úzká skupina ultrapravicových fanoušků klubu vzkázala jeho vedení, že projekce „cikánského filmu“, navíc pořádaná ve spolupráci s organizací Hate Free Culture, se na stadionu může uskutečnit jen přes jejich mrtvolu. Tito „ultras“ údajně vyhrožovali, že pokud by se projekce skutečně konala, přišli by a podpálili plátno a těžko říct co dalšího. Vedení klubu si to následně vyhodnotilo jako závažnou bezpečnostní hrozbu a premiéru na poslední chvíli zrušilo. O filmu do té doby kromě diváků v Karlových Varech (premiéra v české dokumentární soutěži na 51. MFF Karlovy Vary) pořádně nikdo neslyšel. Najednou ale na film měli skoro všichni nějaký silný, vyhraněný názor. Pár dní v kuse nám s Rozálií zvonil telefon, novináři se o celou věc dost živě zajímali a my se k ní museli vyjadřovat, což jsem s určitými rozpaky dělal. Nicméně když se ta bouře přehnala a lidé začali znovu vnímat samotný film, byl jsem samozřejmě moc rád. Kontroverze tohoto druhu mě totiž vůbec nezajímají, v zásadě mě jen obtěžují.

Jak to vidíte nyní, s jistým odstupem?
Nejspíš úplně stejně jako tehdy: byla to tak trochu bouře ve sklenici vody. A zároveň bohužel i další ukázka toho, v jak tristním stavu je v této zemi to, čemu se vznešeně říká „veřejná diskuse“. Snad jen v několika heslech: hysterie namísto střízlivosti a věcnosti, takřka nulový „smysl pro proporce“, zato spousta agresivního nálepkování a ujišťování se ve vlastní spravedlivosti.

A jaká byla reakce na film od jeho samotných aktérů?
Neuvěřitelně pozitivní, až mě to samotného překvapilo. Když jsme Pavlovi s Patrikem pouštěli konečnou verzi filmu, nebyli jsme si pochopitelně dopředu jistí, jak budou reagovat. Tím spíš, že je film ukazuje jako živé lidi, ne jako barvotiskové hrdiny. Po pár minutách projekce ale začalo být jasné, že naše starosti nejsou na místě. Takové výbuchy smíchu jsem v kině snad nikdy nezažil. Od té doby viděli Pavel s Patrikem film ještě několikrát a nedávno mě znovu ujišťovali o tom, že pro ně představuje naprosto přesný obraz toho, jak sami žijí a jací jsou. Pavel i Patrik jsou rádi, že celá věc vznikla, a že kromě spousty našich společných bohatýrských historek z Děčína, které si budeme pamatovat ještě dlouho, tady zbyl i film, ke kterému se čas od času budou moci vracet. Já sám jsem z toho samozřejmě měl obrovskou radost.

V Čechách film vyvolal různé reakce. Jak snímek přijalo zahraniční publikum?
V cizině většinou tolik nevyznívá komediální aspekt filmu, na to je jeho humor přeci jen příliš ukotvený v českém jazykovém a kulturním kontextu. Lidé film berou vlastně dost vážně, s Pavlem a Patrikem otevřeně sympatizují a nad celou situací bojkotovaného klubu projevují autentický údiv. Vnímají tu absurditu celé věci a ptají se, jak je něco takového vůbec možné. Proč se paušální výhrady vůči nějaké komunitě (a já neříkám, že ty výhrady nejsou v řadě dílčích ohledů oprávněné) mohou takto bizarně projevit i ve fotbalovém okresním přeboru. To západní diváci dost dobře nedokážou pochopit. Když to hodně zjednoduším, tak bych řekl, že v civilizovaném světě (nebo ve zbytcích toho, čemu jsme říkali civilizovaný svět) ten film vnímají především jako takovou malou, neokázalou, ale v zásadě dost přesnou zprávu o absurditě rasismu.

Co pro Vás jako pro tvůrce představuje možnost setkat se po projekci na debatě s diváky?

Vždy hrozně záleží na tom, s jakými diváky a na jaké debatě, jedna obecná odpověď na to není. V poslední době jsem na festivalech v cizině zažil několik podnětných, pro mě osobně velmi zajímavých diskusí, na kterých jsem se sám něco dozvěděl. Když je publikum citlivé, otevřené a inteligentní a nebojí se vznášet kritické otázky, může vám skutečně otevřít některé nové obzory. Bohužel se asi nedá říct, že by to bylo úplným pravidlem, to ale ani neočekávám.

Na čem právě pracujete? Na co se český divák může těšit?
Uvidíme, jak se věci vyvinou. Pracuji momentálně na třech různých projektech, ale k dokončení je ještě hodně dlouhá cesta, takže je mi trochu zatěžko o tom mluvit. Jediné, na co snad můžu upozornit už teď, je dokumentární seriál Pět statečných, na kterém jsme v posledních více než třech letech pracovali se Zuzanou Kirchnerovou a částečně i s Erikou Hníkovou. Dokončen by měl být na podzim a posléze vysílán v České televizi. Myslím, že to bude trochu jiný vhled do světa mentálně postižených, než na jaký jsme v „audiovizi“ běžně zvyklí. Podle mě přinejmenším o něco upřímnější a podstatně méně sentimentální. Ale to je samozřejmě jen můj pohled a spousta lidí to třeba bude vnímat jinak.

Napadají Vás na režiséra další otázky? Chcete se o filmu dozvědět víc? Máte štěstí! Přijďte 11. dubna od 20:00 do Skautského institutu na Staromáku, kde se koná projekce filmu FC Roma a poté bude diskuse s režisérem! Akce se koná v rámci projektu KineDok, alternativní distribuce dokumentů, tentokrát ve spolupráci se studenty Filozofické fakulty UK, kteří si pro vás připravili před filmem i tematický fotbálkový chill out – ten již od 18:00! A kdybyste nestihli 11. dubna, tak 17.4. bude další šance, a to v Meetfactory od 20:00. Plánujte, plánujte, ať vám režisér neuteče!

Filmy

FC Roma
zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace