Projekt KineDok není pouze alternativní distribuční platforma, ale také spojení mezi filmovými fanoušky a tvůrci autorského dokumentu. Tentokrát jsme požádali o rozhovor kameramana dokumentárního filmu o hluché romské dívce Královna ticha, Aleksandra Duraje. Proč je z jeho pohledu snadnější hraný film? Jak se mu podařilo zachytit všechny taneční scény s neposednými dětmi? Nebo jak zvládl komunikovat s hlavní postavou, která je hluchá? Čtěte dál!
Vystudoval jste kameru, ale také fotografii. Ovlivnilo Vaše studium nějakým konkrétním způsobem Váš filmařský styl, to jak se díváte na postavy?
Moje začátky sahají na střední uměleckou školu, kde jsem začal malovat, kreslit, fotografovat a studovat dějiny umění. Hodně času jsem strávil v černé komoře a kameru jsem měl vždy po ruce. Měl jsem štěstí, protože jsem na škole potkal skvělé lidi, dobré učitele a s přáteli jsme se velmi zajímali o fotografování. Mimochodem, mí známí Bogumil Godfrejow a Tomasz Glowacki zůstali také v oboru. Fotografie je během studia kamery velmi důležitá. Z pohledu řemesla musíte zautomatizovat práci na několika věcech – např. kompozici, osvětlení nebo expozici – a je nutné pochopit, co snímek opravdu je. Dokumentární fotografie vyžaduje perfektní intuici pro zachycení „rozhodujícího okamžiku“ Cartier-Bressona, využití umělého osvětlení tak, že ho běžné oko nepozná a zároveň vytvoření atmosféry scény se všemi parametry potřebnými pro správnou expozici.
Dokumentaristika znamená také kontakt se skutečnými lidmi a jejich životy. Abych právě toto pochopil v širším kontextu, rozhodl jsem se studovat sociologii. Nyní se dostávám spíše do kulturní antropologie než do sociologie. Je pro mě mnohem snadnější pochopit všechny společenské souvislosti a kulturní předpoklady. Oba obory mě silně ovlivnily.
O svém filmařském stylu toho mnoho říct nemohu, protože si ho nevšímám. Vždy se snažím přizpůsobit vyprávění, pohyby kamery a vizuální styl příběhu, který vyprávím.
Udělal jste sbírku fotografií o Romech a natočil jste film o nelegální romské osadě. Jak si vybíráte motivy, o kterých chcete natáčet? Máte nějaká témata, která vás zajímají více?
Jako předmět focení si vybírám témata, která mě zajímají a týkají se mě. Jdu na ně dvěma způsoby: estetickým a vyprávěcím. Všichni máme sociální citlivost. Snažím se žít podle svých znalostí a citu. Všichni jsme jiní, ale jsme si rovni.
Když jsem pracoval na fotografické sbírce dzielo-dzialka ("Umění zahrádkaření“), byl jsem zároveň po dobu více než dvou let členem výzkumné skupiny a kurátorem celé výstavy. Dzielo-dzialka je výzkumný projekt, který se uskutečnil v letech 2009 - 2011 pod hlavičkou Etnografického muzea v Krakově, a zaměřuje se na zahrádkářské osady. Tyto fotografie byly zakoupeny do stálé sbírky muzea v Krakově a také do Kjótského Muzea fotografického umění v Japonsku. Vždy se snažím získat co nejvíce informací, abych vystihl portréty lidí a situace, o které se zajímám. Když jsem například natáčel Albert Cinema, žil jsem v útulku pro bezdomovce.
Specializujete se na dokumentární filmy nebo chcete natáčet také hrané filmy? Vidíte nějaký rozdíl mezi natáčením těchto dvou žánrů?
Chtěl bych točit celovečerní filmy, ale je těžké se do toho prostředí dostat. Zvláště když nežijete v hlavních městech filmového průmyslu. Možná v budoucnu... Natočil jsem jeden hraný film a vidím mezi těmito žánry velký rozdíl. Je to na delší povídání, ale největší rozdíl je v tom, že v dokumentárních filmech musíte být jako jazzový muzikant: znáte téma, znáte noty, ale nejdůležitější je improvizace. Je důležité se umět rychle rozhodnout a dobře rozumět své práci jako kameraman. V hraném filmu je vše mnohem jednodušší.
Ve filmu Královna ticha je práce s kamerou velmi dobře promyšlená a organizovaná a současně se zdá intuitivní a spontánní. Měl jste nejspíš spoustu práce s vymýšlením choreografie s dětmi a s režisérkou. Jak se Vám povedlo zachytit taneční pasáže, především s dětskými protagonisty?
V dokumentech je velmi důležitá improvizace, což ale neznamená, že nemáte žádný plán! Než jsme začali natáčet tento film, strávil jsem hodně času s choreografem Maciekem Florekem, abychom vymysleli choreografii záběrů. Bohužel většina z nich se ve filmu nakonec neobjevila. Cílem bylo umocnit celý Denisin příběh pomocí tanečních scén. Nakonec se režisérka rozhodla tyto záběry vystřihnout a ve filmu můžete vidět pouze část této práce.
Práce s dětmi, které vyrostly v této uvolněné společnosti, byla z hlediska kameramana velmi obtížná. Scény nebylo možné opakovat, takže se mnoho záběrů nepovedlo. Natáčení trvalo dlouho a musel jsem dělat spoustu kompromisů. Nejhorší bylo, když jsem si uvědomil, že všechny ty pečlivě naplánované krásné záběry nelze natočit. Děti běhaly všude! Ale ta stejná spontánní energie nás odměnila velmi pozitivní zpětnou vazbu. Tyto děti jsou skvělé!
Jaký byl hlavní důvod, nebo kdy jste poprvé věděl, že chcete natočit tento dokument s mnoha hranými nebo stylizovanými scénami? Řekl jste, že jste se setkal s choreografem ještě před samotným natáčením, takže jste věděli, že film bude od počátku obsahovat hrané scény?
Hlavním důvodem, proč byl tento film natočen, je upozornit na situaci rumunských romských obyvatel v Polsku. Zejména na situaci dětí. Jak můžete vidět ve filmu, je to obtížná společenská situace. Vždycky jsem chtěl točit dokumenty se silnou vizuální stránkou. A postmoderní vzorec míchání různých druhů vyprávění je podle mého názoru nejvhodnější pro vyprávění skutečných příběhů, pokud to ladí s hlavní myšlenkou filmu. Hned na začátku práce nám bylo jasné propojení silného dokumentárního a muzikálového vyprávění. Hrané scény byly plánovány od začátku.
Použili jste během natáčení nějaké speciální kamery nebo jeřáby či další technické vybavení?
Téměř celý film byl natočen na digitální zrcadlovkou s tím, že jsme barvy upravili až v postprodukci na základě mého výzkumu a poznámek. Choreografické scény vyžadují použití různých druhů kamer a čoček, stejně jako steadicam a jeřáby. Využil jsem také dron a zpomalené záběry.
V dokumentární části jsem usiloval hlavně o velmi intimní způsob vyprávění příběhu hlavní protagonistky. Existuje mnoho triků jak ukázat svět očima dítěte. Doslova a metaforicky. Nejdůležitější pro mě však byl úzký kontakt s Denisou. Zkuste si představit, jak s Denisou komunikovat? Jediný způsob je prostřednictvím společných emocionálních, empatických zážitků. Než jsem začal na filmu pracovat, strávil jsem s ní v nelegální romské osadě spoustu času. Když přišlo na řadu natáčení, začal jsem nejdříve fotografovat digitální zrcadlovkou. Takto jsem mohl někdy i natáčet video a Denisa si mohla na přístroj zvyknout, což bylo důležité pro naši další práci. I proto jsem schválně vybral kameru, která vypadá jako fotoaparát.
Jste stále v kontaktu s lidmi z osady? Byli vystěhováni nebo se jim podařilo na místě zůstat? A co Denisa - je stále v Rumunsku?
Zůstali jsme jistý čas v kontaktu, ale tyto komunity jsou v nekonečném pohybu, většina z nich je dnes někde v Evropě. Pro více informací o Denise musíte požádat režisérku (Agnieszka Zwiefka). Poslední informace, kterou mám, je, že se vrátila do Rumunska.