ČESKÝ DOKUMENT

Rozhovor

Chtěla jsem českému publiku představit pěvkyni, o níž se v Československu 30 let nesmělo ani špitnout, říká Olga Sommerová

4. 9. 2017

Autor: Marta Jallageas

Ve čtvrtek 7. září vstupuje do českých kin celovečerní snímek Červená popisující neobyčejný osud světově proslulé pěvkyně Soni Červené. Režisérka Olga Sommerová tak uzavírá svůj triptych dokumentů o ženách, které se neodmyslitelně zapsaly do českých dějin: Marta Kubišová, Věra Čáslavská a Soňa Červená. Dokument se představil již na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary a během září bude uveden ve více než 40 českých městech.  


Se Soňou Červenou jste strávila více než 10 let, pokud se nepletu. Jak probíhalo natáčení prakticky? Měla jste vytyčené nějaké okamžiky, které jste chtěla v dokumentu ukázat nebo jste dle možností natáčela během pravidelných návštěv?

Soňu jsem poznala před dvanácti lety při natáčení filmu Moje 20. století, ve kterém jsem se zabývala tím, jak velké dějiny ovlivnily malé dějiny tří umělkyň, Soni Červené, Adrieny Šimotové a Lenky Reinerové, jak nacismus a komunismus zasáhl do jejich tvorby i soukromých životů. Se Soňou (ale i s Adrienou) jsem se pak stýkala, ale nápad natočit jenom Sonin životní příběh přišel až loni jako blesk z čistého nebe. Mezitím jsem ještě natáčela film Do samoty v tanci o Březinově a Nekvasilově dokumentární opeře - procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude…, kterou Soňa iniciovala, a kde hrála hlavní roli. Sonin životní příběh jsem podrobně znala a můj koncept byl obdobný jako v prvním filmu. Navíc jsem ale chtěla českému publiku představit světově proslulou operní pěvkyni, o níž se v komunistickém Československu třicet let nesmělo ani špitnout. Koncepcí filmu byly soukromé a pracovní milníky Sonina života a kariéry v chronologickém řazení životního příběhu. Poslechla jsem si všechny nahrávky Soniných rolí, které byly k dispozici. Prošla jsem české filmové archivy a byla jsem nadšená, že se producentovi Pavlu Berčíkovi podařilo získat z Německa filmové záběry ze Soniny zahraniční kariéry, které tady nikdy nikdo neviděl. Šedesátá a sedmdesátá léta byla skoupá na natáčení operních a divadelních představení a do Ameriky, kde Soňa jedenáct let zpívala, jsme nedosáhli. Se Soňou jsme vymýšlely situace, které budeme točit, a musím říct, že Soňa je žena plná nápadů, a to nejenom v případě mého filmu, ale po celý svůj život. V cizině inspirovala zahraniční operní režiséry, po návratu do vlasti zdejší umělce, ale také amerického režiséra Roberta Wilsona k dramatu 1914. Se střihačem Jakubem Hejnou jsme pak ve střižně budovali dramatický tvar, kterým podle našeho přesvědčení dokumentární film vždycky musí být.


Vybíráte si silné životní osudy a v případě těchto třech dam to jsou, nebojím se říci, i vzory pro řadu lidí. Vybíráte si témata podle Vašeho vnitřního přesvědčení či poslání, které chcete divákovi zprostředkovat?

Měla jsem ve své kariéře to štěstí, anebo to byla moje vůle, abych vždycky točila o tom, co chci vyslovit s veškerou vášní a přesvědčením, že je to třeba. Vždycky jsem točila (s výjimkou dvou filmů o zlodějce Máně) o lidech, které jsem obdivovala a které jsem považovala za hrdiny. V mém triptychu o statečných českých ženách, Věře Čáslavské, Martě Kubišové a Soně Červené také rezonovalo moje neodbytné téma, varování před jakoukoliv totalitou, nejenom politickou. Tyto mé hrdinky se rozhodly, že se nedají zmanipulovat a pokořit, tvrdě za to zaplatily, ale získaly sebeúctu a to je nenahraditelná hodnota.


Pokračujete také ve spolupráci se Vaší dcerou, režisérkou a kameramankou Olgou Špátovou. Sama neprožila totalitní režim. Vaše filmy předávají mladé generaci svědectví o těžké normalizační době. Jak probíhal tento mezigenerační dialog během tvorby filmu?

Olga se doma už od dětství dívala na historické archivní záběry, které jsem si doma pouštěla při přípravě filmu. A když se mnou začala točit, naše první spolupráce byl právě film Moje 20. století, tak dostávala za pochodu lekce z historie. Viděla taky moje filmy, které jsem s ní jako kameramankou netočila, protože si vzájemně svoje filmy dramaturgujeme ve fázi pracovního sestřihu. Já její, ona moje. Při dvacátém výročí revoluce začala točit film Největší přání o hodnotách její generace a navázala tak na dva stejnojmenné filmy svého otce Jana Špáty, které natočil za komunistického režimu. Mladí hrdinové jejího filmu byli občansky aktivní zastánci demokracie a já si těchto mladých lidí, kteří totalitní režim nezažili a přesto se angažují ve prospěch demokracie, velmi vážím a mám z nich radost. Zároveň vím, že pro mladou generaci je život ve svobodě samozřejmý a neuvědomují si, že o něj mohou nečekaně přijít. Hrozí nebezpečí, o němž psal polský disident Adam Michnik, že osvobození otroci, kteří za svoji svobodu a za spravedlnost nemuseli bojovat a neznají tak jejich cenu, si stejně nakonec „svobodně“ zvolí - jen nového otrokáře.


Inspirovala Vás osobně Soňa Červená během natáčení – svým přístupem k životu, svými názory?

Inspirovala mě svým pozitivním přístupem ke všemu, co prožívá. Nevzpomíná na minulost, ale myslí jenom na to, co je teď, a těší se na to, co bude. Inspirovala mě svou disciplínou, se kterou přistupuje ke každému úkolu v profesi i v osobním životě. A taky tím, že když si něco předsevezme, tak za tím jde a dokáže to. Když se jí lidé ptají, jak je možné, že je ve svých dvaadevadesáti letech v takové kondici, odpovídá, že je to tím, že má čisté svědomí.


Ve vašich filmech se často věnujete tématu a osudu nacistických nebo komunistických obětí. Jakési neustálé nutkání se vymezovat proti nesvobodě a totalitnímu režimu. Mohu se poněkud drze zeptat, jaký další projekt právě nosíte v hlavě?

Ano, je to moje téma, na které jsem v posledních dvaceti letech natočila skoro třicet filmů. Teď pracuju na filmu o Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který založili před čtyřiceti lety chartisté, aby upozorňovali veřejnost prostřednictvím zahraničního vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky na represe komunistického režimu v Československu. Nejenom ti, o kterých informovali, ale sami členové VONS za svoji činnost zaplatili mnohaletým vězněním. Pro mě jsou to hrdinové, kteří svým tehdejším angažmá vzkazují naší době, že jakmile se právo promění v bezpráví, je vzpoura občanů povinností.

Děkujeme za rozhovor a přejeme snímku hodně diváků!

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace