V pondělí 21. září v 18:30 se v pražském kině Světozor uskutečnil každoroční Panel připravovaných českých dokumentů, organizovaný Institutem dokumentárního filmu a Českým filmovým centrem. Večer završila předpremiéra nového dokumentu Češi proti Čechům, v němž režisér Tomáš Kratochvíl zachycuje své zkušenosti s životem v údajně nejhorším romském ghettu v Čechách. Po projekci filmu následovala diskuze s režisérem.
Tomáš Kratochvíl se poté, co ho opustila žena, odstěhoval z centra Prahy do údajně nejhoršího romského ghetta v Čechách. Zde ho vzal pod svá křídla nechvalně známý klan majitelů nemovitostí. Autor filmu neboli gadžo jim pomáhá opravit poničený dům a stává se doslova jedním z členů rodiny. Rozhodne se zjistit, co je příčinou úpadku ghetta, ve kterém našel svůj nový domov. Současně se účastní i protiromských pochodů a snaží se pochopit motivaci všech zúčastněných skupin. Půl roku po svém příchodu do ghetta zde gadžo spolu se svou bílou rodinou i s místními Romy slaví své třicáté narozeniny.
Z vašeho pobytu v romském ghettu vznikl už jeden film – Gadžo. Ten druhý je celovečerní a jmenuje se Češi proti Čechům. O čem je?
Kromě života mezi Romy, jsem se ještě „skamarádil“ s místními nácky. Sledoval jsem, jak přetavili svou popularitu z pořádání nenávistných pochodů do úspěchů v komunální politice. Snažil jsem se je osobně konfrontovat se svojí romskou rodinou a vznikly z toho nečekané situace.
Koho přesně nazýváte náckem?
Hodně nad tím přemýšlím. Nerad bych to slovo vyprazdňoval. V kontextu tohohle filmu a časového období 2013 – 2014 považuji za nácky lidi z DSSS a ty, kteří je otevřeně podporovali. Lidi, jako je současný radní Duchcova Jindřich Svoboda. On se snaží dát rasové nenávisti lidskou tvář. Působit jako dobrácký, ale spravedlivě naštvaný místní patriot. Jenže lidé z jeho okruhu mi do kamery řekli, že chtějí vyvolat povstání a „vyvraždit je všechny“.
Takové věci říká a na sítích píše kde kdo.
Ano, to máte pravdu. Vtípky o romském holokaustu a různé ponižující nebo nenávistné výlevy vůči nim jsou naprosto běžnou součástí českých domácností. Například v mém příbuzenstvu to platí. Jakkoli je to nechutné a stupidní, není možné kvůli tomu označovat většinu Čechů včetně mých příbuzných za neonacisty. Náckem se stanete, jakmile tyhle postoje vyjadřujete veřejně.
To, o čem mluvíte – řekněme, že to je anticiganismus – ale v poslední době, zdá se, polevilo.
Ano, nenávist k Romům nám vystřídala fobie z lidí na útěku. To ale nebude platit věčně. Jednou se to zase přeleje k těm Romům. Kromě toho stále přetrvává strukturální anticiganismus, který se týká vzdělání, bytové politiky, médií nebo tvorby zákonů.
Zpátky k vašemu filmu. Sledujete v něm také aktivisty, kteří organizovali blokády a protiakce. Nevnášeli tím do situace jen další zmatek?
Když vám bude před domem pochodovat dav a křičet, že vy a vaše rodina do tohohle státu nepatříte, že jste černé huby, a vy zůstanete zalezlí a nějak to přečkáte, je to podle vás lepší, než když si stoupnete před dům na oficiální zábor a uspořádáte tam fesťáček? Právě tohle organizovali lidé, které taky uvidíte ve filmu. Z hlediska bezpečnosti je to samozřejmě riziko. Policie musí takovou akci chránit kordonem těžkooděnců, nácky to přivádí k šílenství. Ale v životě jsem neviděl rychleji vyrůstat občanskou společnost, než právě na těchhle místech.
Co na to vaši romští domácí?
Z počátku je to vůbec nezajímalo. Můj romský kamarád Jarda tvrdil, že chudí Romové řeší čím nakrmit děti, a ne nějaké ideály. Pak se ale nebezpečí přiblížilo i k němu a stalo se to, o čem sní každý dokumentarista – osudy postav sledovaných paralelně se do sebe zamotaly.
Jste s Jardou a jeho rodinou stále v kontaktu?
Samozřejmě. Navštěvujeme se, naše děti si hrají s dětmi z jejich rodiny. Tohle kamarádství už je napořád.